26 Cdo 136/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 136/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 12 C 29/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č.j. 12 Co 106/2005-145, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,-Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č.j. 12 C 29/2002-127 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 20. 5. 2003, č.j. 12 C 29/2002-52, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, č.j. 23 Co 391/2003-74, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě a uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 116, I. kategorie, o 2 pokojích a kuchyňském koutu s příslušenstvím, ve 12. podlaží domu č.p. 434 v P., k.ú. S., S. ulice (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), a rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č.j. 12 Co 106/2005-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ve shodě s ním k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť na ni nepřešlo právo nájmu v důsledku opuštění společné domácnosti nájemcem bytu V. Č. (zemřelým dne 12. 7. 2001). I když žalovaná po určitou dobu žila se jmenovaným v předmětném bytě, nemělo jejich soužití charakter trvalosti, neboť nájemce se v bytě zdržoval sporadicky, plánoval společné soužití s E. P. (matkou žalované) a tento úmysl také realizoval, když se k ní v srpnu roku 1999 přestěhoval; jejich soužití nevykazovalo ani znaky spotřebního společenství. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaná, na níž leželo důkazní břemeno ohledně splnění zákonných předpokladů pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen obč.zák. ), tyto předpoklady neprokázala. Pokud jde o výklad pojmu společná domácnost , odvolací soud odkázal na dlouhodobě ustálenou judikaturu (stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982).


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uvedla, že jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní hodnocení zjištěného skutkového stavu dle ust. § 241a odst. 3 písm. b) o.s.ř. . Dovolatelka má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dospěl k právnímu závěru o absenci jejího i nájemcova úmyslu vytvořit trvalé životní společenství a na základě toho učinil chybný závěr o neunesení důkazního břemena. Namítá rovněž nesprávné právní posouzení výkonu práva vlastníka, který se domáhá vyklizení bytu, v němž žije se třemi nezletilými dětmi, když odvolací soud nadřadil ochranu vlastnického práva nad ochranu nezletilých dětí, nepoukázal na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a žalobu nezamítl, příp. jí neurčil alespoň delší lhůtu k vyklizení bytu. Popisuje průběh svého soužití s nájemcem bytu a dovozuje, že šlo o trvalé soužití spojené se společným hospodařením. Vyjadřuje názor, že odvolací soud vykládá pojem trvalosti společného soužití dogmatičtěji a rigidněji než ustálená judikatura a namítá, že nemůže být vykládán tak, že jde o doživotní společenství; pokud tedy nájemce bytu občas navštěvoval její matku, nelze z toho dovodit přerušení jejich společného soužití. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhla, aby vykonatelnost obou rozsudků byla odložena.


Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry soudů obou stupňů o nenaplnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu, uvedl, že právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, a že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy, přičemž poukázal na to, že žalovaná měla dostatečnou dobu k vyklizení bytu a dluží na úhradě za jeho užívání více jak 100.000,-Kč. Navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu (tj. žalobě vyhověl).


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatelka. Byť formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř (v dovolání mylně uvedeno § 241a odst. 3 písm. b/ o.s.ř. ), podle obsahu dovolání především zpochybňuje právní závěr, na jehož základě bylo žalobě vyhověno, námitkami směřujícími proti skutkovému (nikoliv právnímu jak se mylně domnívá dovolatelka) závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu jejího i nájemce bytu žít v trvalém životním společenství, resp. proti skutkovým zjištěním o charakteru jejich soužití v předmětném bytě. Její námitky jsou tak zejména námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatelka v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejího soužití s nájemcem bytu, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem


Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Pokud pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení pojmu soužití ve společné domácnosti pro účely přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák., je dovolací soud toho názoru, že výklad tohoto pojmu odvolacím soudem odpovídá ustálené judikatuře soudů (srov. jím citovaný judikát, z něhož vychází i současná právní praxe, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5, rozsudek ze dne 30. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2258/2004, a usnesení ze dne 1. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1626/2005).


Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.; podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30. 7. 1998, sp.zn. 3 Cdon 86/96 a ze dne 19. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1199/2005) nelze prostřednictvím uvedeného ustanovení eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod nájmu bytu. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. zamítnout žalobu na vyklizení, neboť táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva (srov. rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003, a rozsudek ze dne 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2686/2003).


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19%, tj. 195,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 28. února 2007


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.


předsedkyně senátu


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 12 C 29/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č.j. 12 Co 106/2005-145, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,-Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č.j. 12 C 29/2002-127 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 20. 5. 2003, č.j. 12 C 29/2002-52, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, č.j. 23 Co 391/2003-74, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě a uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 116, I. kategorie, o 2 pokojích a kuchyňském koutu s příslušenstvím, ve 12. podlaží domu č.p. 434 v P., k.ú. S., S. ulice (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), a rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č.j. 12 Co 106/2005-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ve shodě s ním k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť na ni nepřešlo právo nájmu v důsledku opuštění společné domácnosti nájemcem bytu V. Č. (zemřelým dne 12. 7. 2001). I když žalovaná po určitou dobu žila se jmenovaným v předmětném bytě, nemělo jejich soužití charakter trvalosti, neboť nájemce se v bytě zdržoval sporadicky, plánoval společné soužití s E. P. (matkou žalované) a tento úmysl také realizoval, když se k ní v srpnu roku 1999 přestěhoval; jejich soužití nevykazovalo ani znaky spotřebního společenství. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaná, na níž leželo důkazní břemeno ohledně splnění zákonných předpokladů pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen obč.zák. ), tyto předpoklady neprokázala. Pokud jde o výklad pojmu společná domácnost , odvolací soud odkázal na dlouhodobě ustálenou judikaturu (stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982).


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uvedla, že jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní hodnocení zjištěného skutkového stavu dle ust. § 241a odst. 3 písm. b) o.s.ř. . Dovolatelka má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dospěl k právnímu závěru o absenci jejího i nájemcova úmyslu vytvořit trvalé životní společenství a na základě toho učinil chybný závěr o neunesení důkazního břemena. Namítá rovněž nesprávné právní posouzení výkonu práva vlastníka, který se domáhá vyklizení bytu, v němž žije se třemi nezletilými dětmi, když odvolací soud nadřadil ochranu vlastnického práva nad ochranu nezletilých dětí, nepoukázal na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a žalobu nezamítl, příp. jí neurčil alespoň delší lhůtu k vyklizení bytu. Popisuje průběh svého soužití s nájemcem bytu a dovozuje, že šlo o trvalé soužití spojené se společným hospodařením. Vyjadřuje názor, že odvolací soud vykládá pojem trvalosti společného soužití dogmatičtěji a rigidněji než ustálená judikatura a namítá, že nemůže být vykládán tak, že jde o doživotní společenství; pokud tedy nájemce bytu občas navštěvoval její matku, nelze z toho dovodit přerušení jejich společného soužití. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhla, aby vykonatelnost obou rozsudků byla odložena.


Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry soudů obou stupňů o nenaplnění zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu, uvedl, že právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, a že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy, přičemž poukázal na to, že žalovaná měla dostatečnou dobu k vyklizení bytu a dluží na úhradě za jeho užívání více jak 100.000,-Kč. Navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu (tj. žalobě vyhověl).


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatelka. Byť formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř (v dovolání mylně uvedeno § 241a odst. 3 písm. b/ o.s.ř. ), podle obsahu dovolání především zpochybňuje právní závěr, na jehož základě bylo žalobě vyhověno, námitkami směřujícími proti skutkovému (nikoliv právnímu jak se mylně domnívá dovolatelka) závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu jejího i nájemce bytu žít v trvalém životním společenství, resp. proti skutkovým zjištěním o charakteru jejich soužití v předmětném bytě. Její námitky jsou tak zejména námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatelka v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejího soužití s nájemcem bytu, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem


Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Pokud pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení pojmu soužití ve společné domácnosti pro účely přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák., je dovolací soud toho názoru, že výklad tohoto pojmu odvolacím soudem odpovídá ustálené judikatuře soudů (srov. jím citovaný judikát, z něhož vychází i současná právní praxe, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5, rozsudek ze dne 30. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2258/2004, a usnesení ze dne 1. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1626/2005).


Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.; podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30. 7. 1998, sp.zn. 3 Cdon 86/96 a ze dne 19. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1199/2005) nelze prostřednictvím uvedeného ustanovení eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod nájmu bytu. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. zamítnout žalobu na vyklizení, neboť táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva (srov. rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003, a rozsudek ze dne 17. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2686/2003).


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19%, tj. 195,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 28. února 2007


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.


předsedkyně senátu