26 Cdo 1330/98
Datum rozhodnutí: 27.06.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1330/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce L. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) E. S., zastoupené advokátem, a 2) S. I., s. r. o., o vyklizení a zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 161/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 1998, č.j. 18 Co 8/98-143, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. března 1998, č.j. 18 Co 8/98-143, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. října 1997, č.j. 16 C 161/95-115, tak, že byla zamítnuta žaloba, aby 2. žalovaná byla zavázána vyklidit byt 2 + l, III. kategorie, ve druhém patře domu č. p. 21/733 v B. ulici v P. 2, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vzájemném vztahu žalobce a 2. žalované a o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 10. 1997, č.j. 16 C 161/95-115, rozhodl, že druhá žalovaná S. I., s. r. o. (dále též jen druhá žalovaná"), je povinna vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci L. N. byt 2 + 1 III. kategorie ve 2. patře domu č. p. 21/733 v B. ulici v P. 2" (dále též jen předmětný byt"nebo byt") do 15 dnů od právní moci tohoto výroku. Zamítl žalobu, aby byla druhá žalovaná zavázána umožnit žalobci přístup do předmětného bytu, i žalobu na vyklizení předmětného bytu a jeho zpřístupnění, pokud směřovala proti vlastnici domu č.p. 21 - první žalované E. S. (dále též jen první žalovaná"). Rozhodl také o nákladech řízení účastníků a státu, žalobci uložil povinnost zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč a zamítl jeho návrh na vydání předběžného opatření.

Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 1994, sp. zn. 16 C 65/93, bylo přivoleno k výpovědi dané žalobci z nájmu předmětného bytu, a že žalobci, který v době vyhlášení rozsudku již v bytě nebydlel a byt fakticky užívali" pracovníci druhé žalované, byla uložena povinnost tento byt vyklidit a vyklizený odevzdat majitelce domu do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Podle názoru obvodního soudu vznikl po uplynutí výpovědní lhůty mezi majitelkou a žalobcem závazkový právní vztah, na jehož základě byl žalobce oprávněn byt užívat (ačkoli v něm fakticky nebydlel) do doby, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Z toho, že z uvedeného závazkového vztahu vyplývala pro žalobce rovněž řada povinností (např. platit úhradu za užívání bytu)" dovozoval soud prvního stupně - po citaci ustanovení § 574 odst. 1 a § 572 odst. 2 obč. zák. - že závazek mezi účastníky, vzniklý na základě rozsudku, byl závazkem synallagmatickým sjednaným písemně, k jehož zániku v případě, že žalobci nebude zajištěn náhradní byt, je třeba také písemné dohody. Za takovou dohodu - pokračoval obvodní soud - nelze považovat dopis ze dne 16. 5. 1994 (míněna je zřejmě listina s tímto datem, z jejíhož obsahu učinil zjištění, že žalobce a druhá žalovaná se dohodli, že náhrada za všechen nábytek 25.000,- Kč a vrácení karmy Mora, kamen WAW a vysavače, je konečnou náhradou za užívání bytu a jeho zařízení s tím, že se tím uzavírá vztah druhé žalované se žalobcem ohledně nájemních vztahů). Pokud jde o listinu ze dne 9. 8. 1994 nazývanou také smluvní protokol", podepsanou žalobcem, zmocněncem první žalované R. C. V. S. a R. J., vyslovil obvodní soud názor, že text třetího odstavce této listiny není dostatečně konkrétní a určitý, aby bylo možno z něj dovodit, že žalobce výslovně tuto listinu chápal jako písemnou dohodu o zániku závazku, tedy o zániku svého práva užívat předmětný byt do doby zajištění náhradního bytu". Podle soudu prvního stupně obecná formulace, že pozbývá jakýchkoliv práv ohledně výše zmíněného bytu", obsažená v této listině, není dostatečně konkrétním textem, z něhož by bylo možno vyvodit, že žalobce se vzdal možnosti získat náhradní byt a že se vzdal tedy celého komplexu práv, která mu byla přiznána výrokem rozsudku soudu, tedy ... zejména práva užívat byt do doby než mu bude zajištěn byt náhradní". Obvodní soud vzal za prokázáno, že částka 25.000,- Kč, kterou převzal žalobce od druhé žalované, byla kupní cenou za zařízení bytu; toto své zjištění opřel o tvrzení žalobce, jemuž - jak uvedl - uvěřil, vycházeje současně i z písemného znění dohody mezi žalobcem a pracovníkem druhé žalované ze dne 16. 5. 1994 a z výpovědi svědka E. Souhlasem žalobce s tím, aby předmětný byt užívala druhá žalovaná, nezaniklo konkludentně" jeho právo byt užívat a smlouva uzavřená mezi oběma žalovanými, kterou byl byt pronajat, je neplatná právě proto, že k bytu svědčilo právo žalobci". Soud prvního stupně soud tedy uzavřel, že žalobce podle § 126 odst. 2 občanského zákoníku nyní po právu žaluje druhou žalovanou na vyklizení bytu, neboť tato žalovaná byt užívá a má v něm své věci. První žalovaná však v bytě žádné věci nemá, ani byt neužívá" a proto byla proti ní žaloba na vyklizení bytu zamítnuta. Zamítnutí žaloby na zpřístupnění bytu proti oběma žalovaným odůvodnil obvodní soud tím, že vyklizení a odevzdání bytu v sobě zahrnuje i zpřístupnění", a že důvodem, pro který dosud oba žalovaní bránili žalobci byt užívat, byla skutečnost, že mezi nimi nebyla dostatečně vyjasněna práva, která rozhodnutím v této věci budou postavena najisto".

Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání oba žalovaní. První žalovaná napadla toliko výrok o nákladech řízení, odvolání druhé žalované směřovalo proti výroku ve věci samé, ukládajícímu jí povinnost předmětný byt vyklidit a žalobci odevzdat. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 1998, č.j. 18 Co 8/98-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak že žalobu na vyklizení druhé žalované z předmětného bytu zamítl a rozhodl, že žalobce a druhá žalovaná nemají právo na náhradu nákladů (prvostupňového) řízení. Změnil rovněž výrok o náhradě nákladů prvostupňového řízení mezi žalobcem a první žalovanou, když neshledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. v žalobcův prospěch, a žalobci uložil povinnost nahradit první žalované tyto náklady částkou 3.200,- Kč. Změněn byl i výrok o nákladech řízení vzniklých státu tak, že povinnost nahradit je se druhé žalované neukládá. Odvolací soud také zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení oběma dvěma žalovaným a vyslovil, že v zamítavých výrocích o věci samé a v zamítavém výroku o vydání předběžného opatření a ve výroku o soudním poplatku zůstává rozsudek soudu I. stupně nedotčen".

Poté, kdy v rámci zkoumání podmínek řízení dovodil existenci pravomoci českých soudů v dané věci, označil městský soud skutková zjištění soudu prvního stupně jako postačující, neztotožnil se ale s jeho právními závěry. Jak uvedl, ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by soud mohl svým rozhodnutím založit synallagmatický vztah mezi účastníky sporu. Rozhodnutím o přivolení k výpovědi nájmu bytu mohl dle § 711 odst. 2 obč. zák. pouze založit právo žalobce byt užívat do té doby, než mu bude zajištěna bytová náhrada, a tomu odpovídající povinnost žalovaných toto užívání strpět, a to i přes skutečnost, že veškerá práva žalobce jako nájemce uplynutím výpovědní lhůty zanikla". K zániku tohoto vztahu však může dojít i jiným způsobem, například dobrovolným vystěhováním se z bytu bez ohledu na získání bytové náhrady, jak tomu bylo v daném případě. Skutečnost, že se žalobce z bytu dobrovolně vystěhoval ještě před zajištěním bytové náhrady, byla podle odvolacího soudu dostatečně prokázána nejen jeho výpovědí, výpověďmi všech svědků, ale i listinou ze dne 9. 8. 1994, dle které obdržel žalobce 25.000,- Kč za "pozbytí jakýchkoliv práv" k předmětnému bytu". Jestliže se tedy žalobce z bytu dobrovolně vystěhoval, splnil tím svoji povinnost a došlo k zániku závazku splněním (§ 559 obč. zák.). Nemůže dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím ke vzniku opětovnému oprávnění byt užívat do doby, než bude žalobci zajištěn náhradní byt, uzavřel odvolací soud s odkazem na judikát R 8/1987. Z těchto důvodů změnil vyhovující výrok soudu I. stupně o věci samé" tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu proti druhé žalované zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že městský soud připustil dovolání za podmínek ustanovení § 237 až 241 o. s. ř.". Dovolací důvod označil odkazem na § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., když tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesporné považoval, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 2. 1994, sp. zn. 16 C 65/93, bylo vyhověno žalobě E. S. na přivolení k výpovědi nájmu předmětného bytu, bylo rozhodnuto o výpovědní lhůtě a o povinnosti nájemce byt vyklidit a předat pronajímatelce. Nesporné je i to, že žalobci (nájemci bytu) nebyl náhradní byt zajištěn, neboť nebyl k dispozici. Závěr odvolacího soudu, že se žalobce z bytu dobrovolně odstěhoval ještě před zajištěním bytové náhrady, který má mít oporu ve výpovědi žalobce, svědků a v důkazu listinou z 9. 8. 1994, označil dovolatel jako právní názor", který nemá rozhodně oporu v provedeném dokazování". Dovolatel se nikdy z předmětného bytu dobrovolně nevystěhoval a pokud se zdržoval mimo P., dělo se tak vzhledem k zdravotnímu stavu žalobcových nezletilých dětí a žalobce měl úmysl vrátit se do bytu a s dětmi jej užívat. Rovněž není pravdou, že byt právně i fakticky vyklidil, ani to, že za údajné pozbytí veškerých práv obdržel 25.000,- Kč. Částka 25.000,- Kč, která mu byla předána druhou žalovanou, neměla nic společného s pozbytím práv k bytu, neboť šlo o kupní cenu za movité věci, které se nacházely v bytě, a které dovolatel druhé žalované prodal (piano, lednice a dvě válendy). Tzv. smluvní protokol" ze dne 9. 8. 1994 pak nelze považovat za vzdání se nároku na zajištění náhradního bytu ze strany žalobce, neboť uvedenou listinu koncipoval pracovník druhé žalované, který nevěděl, že žalobce má právo na zajištění náhradního bytu a nemohl proto podle dovolatelova názoru v písemném textu slovně vyjádřit, že žalobce touto smlouvou souhlasí se zánikem svého práva". Žalobcovo právo užívat byt nemohlo konkludentně zaniknout ani žalobcovým souhlasem s tím, aby byt užívala druhá žalovaná. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel i v tom, že ve odvolacím rozsudku není uvedeno, ke kterému datu mělo dojít k zániku závazku splněním. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (dle obsahu dovolání ovšem zároveň uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel se mýlí, dovozuje-li přípustnost svého dovolání z obecného poučení obsaženého v závěrečné části písemného vyhotovení rozsudku, kde odvolací soud konstatoval, že dovolání lze podat za podmínek vymezených v ust. § 237 - § 241 o. s. ř.", tato přípustnost ovšem vyplývá z § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť dovolatel napadá výrok rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Vzhledem k ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V souzené věci dovolatel nenamítá, že by řízení trpělo zmatečností ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. a taková vada se nepodává ani z obsahu spisu. Jinak je tomu ale s tzv. jinými vadami řízení podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.); je ale nepřípustné, aby - chce-li se odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Nedodrží-li uvedený postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci. Městský soud sice v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci", a taková formulace dává důvod k závěru, že skutková zjištění, učiněná obvodním soudem, přejal jako správná, ve skutečnosti tak ale neučinil. Zatímco obvodní soud - jak již bylo uvedeno v předcházejících částech odůvodnění tohoto rozsudku - vzal za prokázáno, že částka 25.000,- Kč, kterou převzal žalobce od druhé žalované, byla kupní cenou za zařízení bytu (opíraje se o tvrzení žalobce a vycházeje současně i z písemného znění dohody mezi žalobcem a pracovníkem 2. žalované ze dne 16. 5. 1994 a z výpovědi svědka E.), odvolací soud má v tomto ohledu za dostatečně prokázáno" výpovědí žalobce, všech svědků a listinou ze dne 9. 8. 1994 (tzv. smluvním protokolem"), že zmíněných 25.000,- Kč obdržel žalobce za pozbytí jakýchkoliv práv" k předmětnému bytu. I za předpokladu, že důkazy listinami (dohodou z 16. 5. 1994 a smluvním protokolem z 9. 8. 1994) byly opakovány v rámci referace spisu u odvolacího jednání dne 27. 3. 1998 (fotokopie smluvního protokolu je na č.l. 91 spisu, fotokopie dohody z 16. 5. 1994 je součástí spisových příloh žalobce), odvolací soud neopakoval výslech žalobce, ani výslechy svědků, z jejichž výpovědí vyvozuje odlišná zjištění, než soud prvního stupně; procesní postup uvedený v § 213 odst. 2 o. s. ř. tak nebyl zachován. Navíc je odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (kusost) v části, v níž dovozuje zánik závazku žalobce vyklidit předmětný byt splněním: z tohoto odůvodnění totiž není patrno, v jakém konkrétním jednání žalobce odvolací soud toto dobrovolné splnění spatřuje. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, vysloveného v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1987, pod pořadovým číslem 8, podle něhož jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním". Uvedený způsob zániku povinnosti k vyklizení bytu splněním (tj. dobrovolným vyklizením bytu) předpokládá ovšem existenci této povinnosti. Pokud však v době, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č.j. 16 C 65/93-33, který nabyl právní moci 23. 4. 1994, rozhodl v souvislosti s přivolením k výpovědi nájmu bytu o povinnosti nájemce L. N. byt vyklidit a předat pronajímatelce po zajištění náhradního bytu za skutkového stavu, kdy nájemce v předmětném bytě již nebydlel, lze ono dobrovolné splnění vyklizovací povinnosti časově zařadit pouze do doby následující poté, kdy vyklizovací povinnost byla soudem uložena. Dovolací soud je názoru, že umožňuje-li zákon v ustanovení § 710 odst. 1 obč. zák. skončit dohodou mezi nájemcem a pronajímatelem nájemní vztah, mohou se pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, analogicky dohodnout na zániku právního vztahu vzniklého mezi nimi po skončení nájemního poměru. Odvolací soud ovšem neuvádí, zda za takovou dohodu považuje právě smluvní protokol" z 9. 8. 1994; i kdyby to uvedl, nemohl by takový závěr učinit bez toho, že by si podklad pro příslušné skutkové zjištění opatřil - v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. - opakovaným výslechem žalobce a dalších osob, které se účastnily podpisu (sepisu) této listiny.

Vzhledem k tomu, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadami podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., neměl dovolací soud jinou možnost, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku (a zároveň v závislých výrocích nákladových) zrušit (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu týkající se procesního postupu podle § 213 odst. 2 o. s. ř. je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2000

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová