26 Cdo 1321/2003
Datum rozhodnutí: 03.09.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1321/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) M. K. a B) M. K., zastoupeným advokátkou, proti žalovaným 1) H. K., zastoupené advokátkou, a 2) R. L., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 138/2001, o dovolání žalované Heleny Kubalíkové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č. j. 15 Co 261/2002-46, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. V poměru mezi žalobci a žalovaným R. L. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2002, č. j. 15 Co 261/2002-46, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 7. ledna 2002, č. j. 5 C 138/2001-20, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do šesti měsíců od právní moci rozsudku byt o dvou pokojích, s kuchyní, spíží a WC, III. kategorie, umístěný pohledem z V. ulice v pravé části 4. nadzemního podlaží domu č. p. 452 v kat. území Ž. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. října 1994, č. j. 5 C 111/93-15, bylo rozvedeným manželům H. K. (první žalované) a V. K. zrušeno právo společného nájmu předmětného bytu, bylo určeno, že byt bude nadále jako jediný nájemce užívat V. K. a první žalované byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat V. K. do 15 dnů ode dne, ke kterému jí bude zajištěn náhradní byt. Poté rovněž zjistily, že dne 13. května 1998 byla mezi žalobci a V. K. uzavřena písemná dohoda, podle níž nájemní poměr V. K. k předmětnému bytu zanikl ke dni 13. května 1998. Následně také zjistily, že po uzavření této dohody zůstali v bytě bydlet oba žalovaní, že dne 14. května 1998 uzavřela první žalovaná se žalobci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou, tj. na dobu tří let od 14. května 1998, že oba žalovaní v bytě bydlí i po uplynutí sjednané doby, že odmítli jak tři nabízené byty v téže nemovitosti, tak také odstupné, a že hlasitou hudbou ruší druhý žalovaný klid a pořádek v domě a činí tak i přes četné výtky žalobců i sousedů. Na základě uvedených skutkových zjištění pak mimo jiné dovodily, že do 14. května 1998 užívala první žalovaná předmětný byt jako osoba, která byla povinna jej vyklidit až po zajištění náhradního bytu, že druhý žalovaný byt užíval jako člen její domácnosti, že od 14. května 1998 užívala první žalovaná předmětný byt jako jeho nájemkyně na základě platně uzavřené smlouvy o nájmu bytu ze dne 14. května 1998, a že po uplynutí doby nájmu, tj. od 14. května 2001, předmětný byt užívá bez právního důvodu. Proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly a vzhledem ke zjištěným skutečnostem nepodmínily vyklizovací povinnost žalovaných zajištěním bytové náhrady; stanovily však šestiměsíční lhůtu k vyklizení bytu proto, aby žalovaní měli větší prostor k vyřešení své bytové situace.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a uplatněné dovolací důvody podřadila pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Namítla v něm, že takový postup, k němuž dospěly soudy obou stupňů, a který prezentují žalobci, není skutečně v souladu s rozumným a logickým myšlením že soudy se (při posouzení otázky platnosti smlouvy o nájmu bytu ze dne 14. května 1998) nevypořádaly s tvrzením žalované podpořeným vyjádřením MUDr. P. V. psychiatra , podle něhož je velmi pravděpodobné, že v době podpisu smlouvy (smlouvy o nájmu bytu ze dne 14. května 1998) nebyla schopna zvážit všechny důsledky z podpisu plynoucí a nebyla zejména schopna odolat naléhání druhé strany na podpis . Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobci ve vyjádření k dovolání namítli, že první žalovaná neoznačila v dovolání právní otázku, kterou pokládá za otázku zásadního právního významu. Samotní žalobci napadené rozhodnutí za zásadně právně významné nepovažují. Mají zato, že první žalovaná vytýká soudům nesprávné hodnocení důkazů, čímž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., avšak pro danou procesní situaci není oprávněna se z tohoto důvodu dovolat. Nesprávné právní posouzení věci, sledující aplikaci ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak prvá žalovaná pouze tvrdí, ve prospěch tohoto tvrzení však nijak neargumentuje . Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem (včetně jeho obsahového vymezení), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil. Jen s posouzením těchto právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že smlouva o nájmu bytu ze dne 14. května 1998 byla uzavřena platně, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení v poměru mezi žalobci a první žalovanou dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal první žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Bylo-li dovolací řízení zahájeno dne 4. února 2003 (podáním dovolání § 82 odst. 1 ve spojení s § 243c o.s.ř.), stanoví se odměna za zastupování advokátkou podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 17 odst. 2, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V poměru mezi žalobci a druhým žalovaným bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. září 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu