26 Cdo 132/2012
Datum rozhodnutí: 12.12.2012
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 132/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. V. , zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 58/110, proti žalovaným 1) R. K. , bytem D., a 2) A. F. , bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Martinem Skalickým, advokátem se sídlem Příbram II, Dlouhá 138, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 190/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2011, č. j. 24 Co 164/2011-195, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 10 C 190/2009-135, výrokem I. uložil žalovaným povinnost vyklidit byt nacházející se v I. nadzemním podlaží domu v obci a k. ú. D. (dále též jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.), jakož i o nákladech státu (výrok III.).
Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. 24 Co 164/2011-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. o nákladech řízení změnil, jinak jej potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalované dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelkami výslovně označené otázky však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají. Otázka, zda žalovaná 2) mohla převést vlastnické právo k předmětnému bytu na žalobkyni kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2008, když v té době nebyla jeho vlastnicí (právní účinky vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly až ke dni 30. 12. 2008), již byla v judikatuře dovolacího vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, publikovaný pod C 1594 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále i rozsudek ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, na který ostatně odkázal i odvolací soud). Z odůvodnění citovaných rozhodnutí vyplývá, že funkcí či smyslem kupní smlouvy je, aby prodávající kupujícímu opatřil předmět koupě - umožnil mu jeho nabytí. Podle § 588 obč. zák. na základě již uzavřené kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost opatřit předmět koupě a odevzdat jej kupujícímu k převzetí. Nedohodnou-li se účastníci kupní smlouvy jinak, nabývá kupující vlastnictví k předmětu koupě nikoli okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale až jejím převzetím a v případě věci nemovité vkladem do katastru nemovitostí. V uvedených případech tedy přechodu vlastnictví předchází uzavření kupní smlouvy. Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být jejím vlastníkem, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří, resp. předá. Mezi případy, kdy prodávající není vlastníkem prodávané věci, patří nejen situace, kdy prodávaná věc ještě neexistuje (koupě věci budoucí), nebo kdy ji sám ještě od jiného prodávajícího nepřevzal či v případě, kdy ji prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání prodeje věci), ale i případ, kdy teprve na základě skutečnosti, o níž není jisté, že nastane, má vlastnictví k prodávané věci nabýt. Pokud odvolací soud dovodil, že i když se žalovaná 2) stala vlastníkem předmětného bytu až dne 30. 12. 2008, mohla uzavřít kupní smlouvu se žalobkyní již 29. 12. 2008, neboť návrh na vklad vlastnického práva z uvedené smlouvy pro žalobkyni byl podán dne 31. 12. 2008, kdy již žalovaná 2) byla vlastnicí předmětného bytu, postupoval tak v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu (na niž ostatně ve svém rozhodnutí odkázal). Námitka, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, proto není důvodná.
Dovolatelky spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí rovněž v posouzení otázky, zda v situaci, kdy žalobkyně nezaplatila žalované 2) kupní cenu za předmětný byt ve výši 900.000,- Kč, je podání žaloby na vyklizení v rozporu s dobrými mravy. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval i otázkou, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. (což by se v dané věci mohlo projevit v rámci úvahy o zamítnutí žaloby /pro tentokrát/ - srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přičemž přihlédl zejména k tomu, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou 1) byla sjednána toliko na dobu určitou a že žalovaná 1) si tudíž byla vědoma, že nájem uplynutím sjednané doby skončí. Z tohoto pohledu nemůže být žaloba na vyklizení bytu podaná po skončení takového nájemního poměru (nebyl-li byt vyklizen dobrovolně) zásadně (tedy až na výjimky, o něž v daném případě vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nejde) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 26 Cdo 585/2011). Toliko žalovanými tvrzená skutečnost, že žalobkyně neobdržela kupní cenu za předmětný byt, důvodem pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. být nemůže (ostatně žalobkyni nic nebránilo, aby se zaplacení kupní ceny domáhala soudní cestou). Lze tedy uzavřít, že úvaha odvolacího soudu, že vyklizení žalovaných není v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená.
Dovolatelky dále uplatnily dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož naplnění spatřují v absenci poučení podle § 119a o. s. ř. před skončením jednání soudu prvního stupně, čímž pozbyly možnost uplatnit v řízení další tvrzení a důkazy. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě,
vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně skutečnost, že žalované nebyly poučeny podle § 119a o. s. ř., jim nebránila uplatnit v odvolání nové skutečnosti a důkazy (srov. § 205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.)
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., jakož i o skutečnost, že žalobkyni (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla jinak právo vůči žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. prosince 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu