26 Cdo 1316/2007
Datum rozhodnutí: 16.04.2007
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1316/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce B. d. D. 1305-1307, zast. advokátkou, proti žalované I. H., zast. advokátem, o zaplacení částky 27.325,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 422/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2006, č. j. 28 Co 88/2006-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 8 C 422/2003-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27.325,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z jednotlivých dlužných částek za každý den prodlení nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení, a to z částky 5.465,- Kč od 6. 10. 2000 do zaplacení, z částky 5.465,- Kč od 6. 11. 2000 do zaplacení, z částky 5.465,- Kč od 6. 12. 2000 do zaplacení, z částky 5.465,- Kč od 6. 1. 2001 do zaplacení, z částky 5.465,- Kč od 6. 2. 2001 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále rozhodl o nákladech řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že bylo prokázáno, že původní žalobce M. č. P. 12 měla právo hospodaření k domu č. p. 1305 v ulici Doubravická v P. 4, k. ú. Ch., ve kterém je žalovaná nájemkyní bytu č. 25 (dále jen předmětný byt ). Přehledem předpisu plateb, evidencí předpisů a plateb a evidenčním listem bylo prokázáno, že žalovaná neplatila nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním předmětného bytu v měsíční předepsané výši 5.465,- Kč, a to za dobu od srpna do prosince 2000, přičemž ani žalovaná neplacení výše uvedených částek v řízení nezpochybnila. Soud prvního stupně vzal dále ze smlouvy o postoupení pohledávky za prokázané, že původní žalobce postoupil předmětnou pohledávku na B. d. D. 1305 1307. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004, č. j. 28 Co 49/2004-21, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2003, č. j. 8 C 422/2003-12, jímž tento soud připustil, aby do řízení na místo původního žalobce, M. č. P. 12, nastoupilo B. d. D. 1305 1307. Ze shora uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že návrh žalobce je důvodný co do důvodu i výše, neboť žalovaná nezaplatila za výše uvedenou dobu nájemné.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. srpna 2006, č. j. 28 Co 88/2006-65, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 11.435,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení, a to od 6. září, 6. listopadu, 6. prosince roku 2000, 6. ledna a 6. února roku 2001, vždy do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a jinak jej změnil tak, že ohledně částky 15.890,- Kč s přísl. žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud ohledně zaplacení dlužného nájemného za rozhodné období, tedy částky 11.435,- Kč, ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, neboť žalovaná nezpochybnila, že by za rozhodné období nájemné neplatila. Odvolací soud dále uvedl, že ani námitky žalované, že na její straně je nedostatek věcné pasivní legitimace a že ani nevěděla, komu má platit, nejsou důvodné, poněvadž jí nic nebránilo skládat platby do soudní úschovy, což neučinila, a předmětný byt je ve společném nájmu manželů H., a proto může pronajímatel požadovat uhrazení dluhu na kterémkoli z nich, jelikož jde ve smyslu § 511 odst. 1 zák. č. 40/1964. Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) o solidární závazek. Odvolací soud se ovšem neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, když přiznal žalobci rovněž částku 15.890,- Kč s přísl. jako zálohu na služby za rozhodné období (3.178,- Kč x 5), neboť výzvu odvolacího soudu, aby žalobce předložil vyúčtování služeb za toto období, žalobce nesplnil a z předloženého dokladu vyplynulo toliko to, jaká částka je požadována na úhradu dlužného nájemného a jaká pak jako záloha na služby. Odvolací soud zastává názor, že již v době podání žaloby měla být skutečná výše záloh vyúčtována a žalobce se mohl úspěšně domáhat jen částky odpovídající skutečné ceně poskytnutých služeb po odpočtu zaplacených záloh, a proto uzavřel, že povinnost nájemce zaplatit pronajímateli sjednané zálohy na úhradu plnění spojených s nájmem bytu zanikla okamžikem, kdy pronajímateli vznikla povinnost cenu těchto služeb nezaplacených zúčtovat.

Dovoláním ze dne 28. září 2006, doručeným soudu prvního stupně dne 29. září 2006, doplněné podáním soudem ustanoveného advokáta ze dne 15. ledna 2007, napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné, když soud II. stupně dovolání ve svém rozhodnutí ze dne 14. 8. 2006 připustil .

V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že jediný smluvní vztah k předmětnému bytu má ze dne 12. 9. 1990, a to s Posádkovou správou P., tzn. s Ministerstvem obrany České republiky, jelikož v době od 1. 4. 1981 do 31. 12. 1992 pracovala jako občanská pracovnice vojenské správy, a proto jí byl přidělen vojenský byt. Dovolatelka je přesvědčena, že vzhledem k tomu, že podle ust. § 685 obč. zák. vzniká nájem bytu uzavřením nájemní smlouvy, která musí mít obligatorně písemnou formu a že písemně uzavřená smlouva může být změněna podle ust. § 40 obč. zák. pouze písemně, považuje žalobu za nedůvodnou, neboť s žalobcem nemá uzavřenu žádnou smlouvu o nájmu, ačkoli nový vlastník byl v souladu se zákonem č. 102/1992 Sb. povinen uzavřít s ní a jejím manželem nájemní smlouvu novou.

Dovolatelka dále požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil .

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání doplněno.

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze dovodit, že dovolání směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť měnícím výrokem rozsudku tento soud částečně vyhověl odvolání žalované, když ohledně částky 15.890,- Kč s přísl. žalobu zamítl.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 232 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem částečně potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle § ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se k příslušenství pohledávky přitom nepřihlíží.

V souzené věci napadá žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 11.435,- Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že se jedná o peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice 20.000,- Kč stanovené pro jiné než obchodní věci, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nemohl dovolací soud dovoláním napadená rozhodnutí přezkoumávat z hlediska v dovolání uvedených námitek.

O návrhu na odklad vykonatelnosti nebylo rozhodováno, a to s ohledem na nepřípustnost dovolání.

Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné a dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu