26 Cdo 1315/2003
Datum rozhodnutí: 30.09.2003
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1315/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce B. d. M. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. H., a 2) J. B., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 40/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2002, č. j. 19 Co 2604/2002-61, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2002, č. j. 19 Co 2604/2002-61, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. března 2002, č. j. 9 C 40/2002-18, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, č. j. 19 Co 2604/2002-61, potvrdil rozsudek ze dne 11. 3. 2002, č. j. 9 C 40/2002-18, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) uložil žalovaným povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku vyklidit byt č. 51 v 9. podlaží domu čp. 1287, Č. B., sestávající ze dvou pokojů, předsíně, koupelny, WC a sklepa (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a rozhodl o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu, v němž je situován předmětný byt, jehož původními nájemci byli manželé E. a M. B. (nečlenové družstva žalobce), kteří přenechali byt žalovaným za částku 110.000,- Kč, aniž tehdejší pronajímatel bytu vyslovil písemný souhlas s podnájemní smlouvou, že E. B. dne 31. 1. 2000 rodinu žalovaných přihlásil k trvalému pobytu v předmětném bytě jako osoby spoluužívající byt, přičemž žalovaní s manžely B. nikdy společnou domácnost nevedli, a že následně rodina B. byt opustila. Dále převzal zjištění, že rozsudkem ze dne 10. 8. 2001, č. j. 10 C 1087/2001-25, který nabyl právní moci dne 12. 9. 2001, Okresní soud v Českých Budějovicích přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dal žalobce E. a M. B., z výpovědního důvodu přenechání bytu do podnájmu jiným osobám bez souhlasu pronajímatele a neužívání bytu bez vážných důvodů (§ 711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen obč. zák. ), určil, ke kterému okamžiku nájemní poměr skončí, a uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud shodl s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným nesvědčí k předmětnému bytu nájemní či podnájemní právo, že byt užívají bez právního důvodu a zasahují tudíž neoprávněně do výkonu vlastnického práva žalobce, který se tak důvodně domáhá jeho ochrany ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. K otázce možnosti vázat povinnost byt vyklidit na zajištění bytové náhrady soud prvního stupně zaujal právní názor, že ta okolnost, že žalovaní byt užívají bez právního důvodu, zakládá nejen právo žalobce domáhat se vyklizení bytu, ale také vyklizení bytu bez toho, že by bylo právo na zajištění bytové náhrady ať již ve formě náhradního bytu či náhradního ubytování, je zcela nerozhodné, že se v případě žalovaných jedná o rodinu, kde jsou i nezletilé děti . Odvolací soud se v podstatě ztotožnil v právním náhledu na tuto posuzovanou otázku, když uzavřel, že pokud žalovaným nikdy nesvědčilo nájemní právo ke spornému bytu, tato skutečnost neumožňuje soudu, aby vázal povinnost žalovaných k vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady ve smyslu § 712 o. z, nemůže jim být ani nově konstituováno právo na bytovou náhradu, a to ani za užití analogie podle § 853 obč. zák .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř. ). Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaní v něm uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolacími námitkami napadli výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž povinnost k vyklizení byla stanovena ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozsudku. Konkrétně odvolacímu soudu vytkli, že nepřihlédl k jejich sociální situaci, k okolnosti, že byli podvedeni a že jsou romské národnosti, a že nevázal povinnost k vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu. Navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými účastníky řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují a nové skutečnosti a důkazy v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.

K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je tomu tak zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí. Kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se pak podané dovolání stává přípustným.



S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. včetně jeho obsahové konkretizace (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze v daném případě závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zásadní právní význam, spojovat jen s posouzením otázky, zda lze či nelze přiznat právo na zajištění bytové náhrady v souvislosti s ukládanou vyklizovací povinností žalovaným, kteří užívají byt bez právního důvodu, neboť jim nevzniklo právo nájmu bytu a nesvědčí jim ani jiný právní důvod užívání bytu. Závěry odvolacího soudu, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a jsou povinni jej vyklidit (§ 126 odst. 1 obč. zák.), nejsou předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolatelé vůči nim žádné konkrétní námitky nevznášejí (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud z nich tudíž vychází.

Odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že pokud žalovaným nikdy nesvědčilo nájemní právo ke spornému bytu, tato skutečnost neumožňuje soudu, aby vázal povinnost žalovaných k vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady ve smyslu § 712 o. z, nemůže jim být ani nově konstituováno právo na bytovou náhradu, a to ani za užití analogie podle § 853 obč. zák. . Přehlédl však, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit č. 11, pod č. 208 (posledně citované rozhodnutí bude publikováno v sešitě č. 7/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byl vysloven právní názor, že ve sporu o vyklizení bytu za situace, kdy žalovanému nesvědčí právo na bytovou náhradu ani přímo podle výslovného ustanovení zákona, ani na základě analogie zákona, lze žalobě vyhovět výjimečně za předpokladu přiznání práva na zajištění bytové náhrady na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Byla tak připuštěna možnost odepření práva na vyklizení bytu bez náhrady ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí, neboť tím nedochází k odejmutí samotného práva na vyklizení, nýbrž se jeho realizace spojuje se splněním určité podmínky. Důsledkem aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. tu není založení nového subjektivního práva tomu, kdo má byt vyklidit, nýbrž omezení existujícího práva žalobce, jež vyplývá z § 126 odst. 1 obč. zák. - práva na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.

Zaujal-li odvolací soud názor, že v případě, kdy žalovaní užívají byt bez právního důvodu, nepřipadá v úvahu vázat povinnost byt vyklidit na zajištění bytové náhrady, a neposoudil-li věc z pohledu § 3 odst. 1 obč. zák., ačkoli první žalovaná tvrdila skutečnosti, z nichž rozpor s dobrými mravy dovozovala (účastníci nastalou situaci nezavinili, stali se obětí podvodu, v rodině jsou čtyři děti, nemají kam jít), rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl použit opodstatněně.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (tj. nejen v přezkoumávaném výroku o přiznání bytové náhrady, ale vzhledem k propojenosti výroků odvolacího rozsudku též ve výroku o vlastní vyklizovací povinnosti žalovaných, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení - § 242 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které musel být zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Při dalším rozhodování nelze ztratit ze zřetele, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), musí být odpovídající úsudek soudu podložen skutkovými zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. I nadále je zastávána zásada (již dříve vyslovená v rozhodnutí publikovaném pod R 39/86 Sbírky rozhodnutí a stanovisek), že závěr o výjimečném vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila (srovnej např. R 36/1996 a R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu