26 Cdo 1297/2008
Datum rozhodnutí: 29.06.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 1297/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 6 , IČ: 00063703, se sídlem úřadu v Praze 6, Čsl. armády 23, zastoupené JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem Praze 1, Vodičkova 41, proti žalované D. T. , zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o určení, že vyklizení není vázáno na poskytnutí náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 45/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2007, č. j. 18 Co 663/2006-137, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Ivana Solila, advokáta se sídlem Praze 1, Vodičkova 41, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.



Od ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem z 20. 4. 2006, č. j. 21 C 45/2003-98, vůči žalované a jejímu manželovi M. T. určil, že vyklizení bytu č. 12, II. kategorie, v 5. podlaží domu č. p. 37, Nad K. 6, o velikosti 1 pokoje, kuchyně a příslušenství (dále předmětný byt nebo byt ), stanovené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 18. 11. 1992 (správně 10. 11. 1992), sp. zn. 10 C 02/91, není vázáno na poskytnutí náhradního bytu . K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2007, č. j. 18 Co 663/2006-137, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou potvrdil a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Shora označeným rozsudkem z roku 1992 bylo žalované a jejímu manželovi (dále žalovaným) uloženo, aby vyklidili předmětný byt, náležející obci hlavnímu městu Praze a svěřený do správy žalobkyně, do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Byt užívali bez právního důvodu a vyklizení bylo podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák. ) vázáno na zajištění náhradního bytu, neboť měli dvě nezletilé děti velmi útlého věku, žalovaná byla na mateřské dovolené a žalovaný vykonával náhradní vojenskou službu. V tomto dalším řízení soud prvního stupně zjistil, že žalovaní od roku 1992 řádně neplatili ekvivalent nájemného a poplatky spojené s užíváním bytu, takže ke dni podání žaloby (14. 3. 2003) dlužili žalobkyni 106.731,- Kč, dále neplatili po zbytek roku 2003, celý rok 2004, v roce 2005 nezaplatili první tři měsíce a přestali platit znovu od ledna 2006, takže dluh přesáhl částku 160.000,- Kč. Starší syn M. se již blíží věku zletilosti, mladší S. bude mít 16 let, žalovaný byl určitou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody, o řešení bytové situace neprojevuje zájem, na úhradu za bydlení nepřispívá a k soudu se nedostavoval. Žalovaná od roku 1995 pracovala sedm let jako uklízečka a příležitostně pracuje na brigádách. Ačkoliv bydlí v předmětném bytě, přihlásila se už v roce 1990 na žádost tchána k trvalému pobytu v bytě na adrese P. 3, Ž. 1902/48. Probíhá řízení o rozvod manželství žalovaných. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo ke změně poměrů odůvodňující rozhodnutí, že vyklizení bytu žalovanými nebude vázáno na zajištění náhradního bytu. Zdůraznil, že žalovaní za bydlení a služby dlouhodobě řádně neplatili a že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby jejich vyklizení bylo nadále vázáno na zajištění náhradního bytu. Odvolací soud k odvolání žalované, přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované, zdůraznil, že žalovaná a její manžel zneužili dobrodiní náhradního bytu tím, že přestali zcela platit jak ekvivalent nájemného, tak poplatky spojené s jeho užíváním. Takové jednání, jde-li o nájemce, považuje § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák. za jednání hrubě porušující povinnosti nájemce, které je důvodem pro výpověď z nájemního poměru. Tím spíše musí být v podobné situaci postižitelné i právo bydlení. Vzal také v úvahu, že nezletilé děti se již blíží 18 letům věku.

Žalovaná, řádně zastoupená advokátem, podala včas dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému před 1. 7. 2009, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II bod 12. tohoto zákona) dále o.s.ř. . Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního právního významu pro posouzení otázky do jaké míry se do posuzované situace promítá pozitivní povinnost veřejné moci preferovat udržení rodiny s nezletilými dětmi pohromadě, v návaznosti na skutečnost, že žalobce není osobou soukromého práva, ale subjektem veřejné samosprávy . Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dluh na ekvivalentu regulovaného nájemného a poplatcích za služby spojené s užíváním bytu činí ke konci února 2008 celkem 250.443,- Kč. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolání proti označenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Judikatura dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. usnesení ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 223/2001, publikované pod C 195 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud podle § 80 písm. c) o. s. ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady.

Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004) dospěla také k závěru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelkou předestřené otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007).

Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008, publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz , rozhodl o dovolání ve věci vyklizení bytu rodičů nezletilých dětí, kteří po skončení nájmu neužívali byt řádně, docházelo k porušování dobrých mravů a neplatili úhradu za bydlení a služby poskytované s užíváním bytu. V tomto rozhodnutí uvedl, že z těchto důvodů nemůže žalobce (obec) jako pronajimatel nést odpovědnost za ochranu zájmu nezletilých dětí, kterou nesou primárně jejich rodiče, kteří jsou povinni zajistit jim výživu zahrnující i bydlení, a že obec jim má být v tomto směru nápomocna, avšak pomoc v sobě nezahrnuje právo na setrvání v bytě bez právního důvodu. Ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů všech stupňů v této věci Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 7 písm. d) ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) 2.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jim jí tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2010

JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu