26 Cdo 1295/2009
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 1295/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce JUDr. M. U., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalovaným: 1) J. B., zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 2) PhDr. M. Ž., zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 3) E. B., 4) O. B., zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 5) B. B., zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 6) D. S., zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 7) J. B., zastoupenému JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 8) J. V., zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 9) L. V., zastoupenému JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 10) M. V., zastoupenému JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, 11) R. Z., zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, a 12) H. Z., zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, pro uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 171/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č.j. 55 Co 492/2004-200, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) a 4) až 12) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.685,- Kč k rukám JUDr. Petra Paroubka, advokáta se sídlem Praha 2, Jana Masaryka 26, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č. j. 18 C 171/2001-62, zavázal žalované, aby uzavřeli se žalobcem kupní smlouvu o prodeji pozemků v katastrálním území H. P., a to parc. č. 4129/198 o výměře 1004 m2, parc. č. 4129/190 o výměře 1000 m2 a parc. č. 4129/191 o výměře 1000 m2, obsahující náležitosti uvedené ve výroku jeho rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 6. 2003, č. j. 58 Co 14/2003-90, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro vadu řízení spočívající v neprovedení důkazu listinou, o níž soud prvního stupně opřel své rozhodnutí.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č. j. 18 C 171/2001-103, žalobu o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji předmětných pozemků zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 29. 3. 2004, č. j. 58 Co 651/2003-122, opětovně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tentokrát pro vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný L. V. v průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřel, a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že z toho nevyvodil odpovídající důsledky.
Soud prvního stupně znovu rozsudkem ze dne 2. 9. 2004, č. j. 18 C 171/2001-147, zamítl žalobu s požadavkem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem kupní smlouvu v konkrétním znění týkající se pozemků parc. č. 4129/198, 4129/190 a 4129/191 v k. ú. H. P., obec Praha (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady soudního řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanými, popřípadě právními předchůdci žalovaných (dále jen žalovanými ), byla dne 21. 10. 1997 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, podle které se žalovaní jako podíloví spoluvlastníci pozemků zavázali uzavřít s žalobcem do 9 měsíců kupní smlouvu, jíž převedou tři parcely o výměře každé cca 1000 m2 na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených za kupní cenu 600,- Kč za 1 m2. K uzavření budoucí kupní smlouvy nedošlo a ve lhůtě do jednoho roku nebyla podána žaloba na nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Dne 29. 12. 2000 žalovaní uzavřeli se společností POLY-INVEST holding, a.s., smlouvu o budoucí smlouvě, ve které se zavázali uzavřít s touto společností kupní smlouvu o prodeji pozemků označených v článku I. (umístěných v lokalitě Beranka určené k zástavbě rodinnými domky) s výjimkou tří parcel o výměře od 800 do 1000 m2 a to na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených v čl. I. této smlouvy, které budou za účelem naplnění této smlouvy vyhotoveny, a na jejímž základě bude uzavřena kupní smlouva na takto oddělené parcely s JUDr. Milanem Usnulem . Kupní cena ohledně pozemků, které měly být odděleny a prodány žalobci, byla sjednána ve výši 700,- Kč za jeden m2 a k uzavření kupní smlouvy byla stanovena lhůta do jednoho měsíce od vyhotovení oddělovacích geometrických plánů, nejpozději do 30. 6. 2001. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro žalobce uplatněný nárok ze smlouvy ze dne 29. 12. 2000, o níž ho žalobce opírá, nevyplývá. Vyloučil, že by uzavřením v pořadí druhé smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 mohlo dojít ke kumulativní či privativní novaci závazku z dříve uzavřené smlouvy ze dne 21. 10. 1997. Vyslovil názor, že předpokladem novace závazku (podle § 516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. , nebo podle § 570 obč. zák.) je, že novou dohodu uzavírají účastníci původního závazkového vztahu, popřípadě jejich právní nástupci. V pořadí první smlouvu o smlouvě budoucí uzavíral s žalovanými žalobce. V pořadí druhou smlouvu uzavírala s žalovanými společnost POLY-INVEST holding, a.s. Podpůrně pak soud prvního stupně vyslovil závěr, že závazek žalovaných uzavřít s žalobcem kupní smlouvu nebyl podle původní smlouvy ze dne 21. 10. 1997 naplněn, a tím smlouva pozbyla platnost , a nelze s ní spojovat jakékoliv právní důsledky, tedy ani novaci závazku. Podle názoru soudu prvního stupně nelze z předmětné smlouvy vyvodit nárok ve prospěch žalobce ani za předpokladu, že by ujednání v článku II. bodě 1 odstavci druhém bylo smlouvou ve prospěch třetího (podle § 50 obč. zák.), neboť žalobce s tímto ujednáním neprojevil vůči žalovaným souhlas, což je předpokladem, aby se mohl jako třetí osoba plnění ze smlouvy domáhat.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Co 492/2004-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Změnil jej jen ve výši nákladů soudního řízení, které je žalobce povinen zaplatit žalovaným (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně, že žalobce jako třetí osoba neprojevil souhlas s ujednáním o plnění v jeho prospěch, a poukázal na to, že souhlas lze udělit i konkludentně a že souhlas lze spatřovat v jednání žalobce, který vyhotovil pro každého ze žalovaných kupní smlouvu, v níž sám byl kupujícím a žalovaní prodávajícími. Nicméně tento závěr pro něj nebyl rozhodný, neboť smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29. 12. 2000 v článku II. bodu 1 v odstavci druhém, obsahujícím ujednání ve prospěch třetí osoby, hodnotil jako neplatnou pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. Neurčitost spatřuje v tom, že není zřejmé, z jakých pozemků žalovaných mají být pozemky pro žalobce odděleny, není zřejmé, zda tak má dojít k naplnění smlouvy o budoucí smlouvě kupní či smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby a dále není uvedena doba, ve které má dojít k plnění. Současně odvolací soud podotkl, že plnění ve prospěch žalobce bylo odvislé od plnění pro společnost POLY-INVEST holding, a.s., k němuž nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále o.s.ř. ). I když odvolací soud formálně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, po obsahové stránce vydal měnící rozhodnutí, neboť oproti soudu prvního stupně nepřiznal žalobci nárok z jiného právního důvodu. Jako dovolací důvody uplatnil, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), a nakonec, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení žalobce spatřuje jednak v tom, že potvrzením rozsudku soudu prvního stupně z jiných věcných důvodů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý (dvojinstanční) proces, a dále v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz výslechem svědka Ing. K., jak navrhoval. To, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, žalobce shledává v tom, že zjištění odvolacího soudu o absenci údaje, z jakých pozemků mají být pozemky pro žalobce odděleny, a o absenci údaje o lhůtě, do kdy se má plnění ve prospěch třetí osoby uskutečnit, je vyvráceno přímo textem smlouvy ze dne 29. 12. 2000 pod bodem II., případně ve spojení s bodem I. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud učinil závěr o neurčitosti smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené ve prospěch třetí osoby, přestože tato smlouva obsahuje dohodu o veškerých podstatných náležitostech. Žalobce napadl z důvodu nesprávného právního posouzení i rozhodnutí o nákladech soudního řízení. Závěrem navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení
Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 29. 8. 2007, č. j. 26 Odo 1535/2005-241, odmítl dovolání žalobce a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ). Přípustnost dovolání posuzoval podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Argumentoval, že dovolání nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce postrádá aktivní legitimaci k uplatněnému nároku, a ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože soud prvního stupně sice rozhodl svým v pořadí druhým rozhodnutí ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, avšak odvolací soud tehdy nevyslovil ve zrušujícím usnesení žádný právní názor, jen uložil soudu prvního stupně odstranit vadu v souvislosti s dokazováním.
Dále mimo jiné konstatoval, že k dovolacím důvodům podle § 229 odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jimiž dovolatel soudům obou stupňů vytkl vady řízení spočívající jednak v odnětí možnosti jednat před soudem (v důsledku nedodržení zásady dvojinstančnosti soudního řízení) a jednak v neprovedení navrženého důkazu, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a k vadám podle § 229 odst. 3 o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Ústavní soud k ústavní stížnosti žalobce nálezem ze dne 4. 3. 2009, č. j. II. ÚS 3005/07-248, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 26 Odo 1535/2005-241 (výrok I.), a ve zbývající části ústavní stížnost zamítl (výrok II.). Ústavní soud především odkázal na svůj nález ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05, uveřejněný pod č. 227 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2007, v němž vyslovil právní názor, že "pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Proto napadené usnesení dovolacího soudu zrušil, aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatele. Jeho návrh podaný proti předcházejícím rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Co 492/2004-200, a soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2004, č. j. 18 C 171/2001-147, odmítl jako nepřípustný, neboť dovolací soud se bude znovu zabývat přípustností dovolání a případně se vyjádří k postupu odvolacího soudu.
Nejvyšší soud znovu projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ), přičemž jeho přípustnost posuzoval z již uvedených důvodů podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
K námitkám žalobce je třeba podotknout, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé rozhodnutí. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat . Viz. například rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, Soudní rozhledy č. 9/2010. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Dále pak podle rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod č. C 7020, odlišné posouzení určité právní otázky odvolacím soudem oproti závěrům vysloveným soudem prvního stupně není porušením zásady dvouinstančnosti řízení a nepředstavuje překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu . O překvapivé rozhodnutí ohledně určité otázky nejde ani tehdy, pokud účastníkovi muselo být z průběhu řízení zřejmé, že soud se musí touto otázkou zabývat (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Žalobce sám v dovolání uvedl a z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně se ve svém prvním rozsudku ze dne 18. 9. 2002, č. j. 18 C 171/2001-62, zabýval otázkou platnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000. Zároveň je třeba připomenout, že absolutní neplatnost právního úkonu působí s ohledem na to, že je zároveň stanovena ve veřejném (obecném) zájmu přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc) a jakož i bez ohledu na to, zda se této neplatnosti někdo dovolal (srov. i ÚS sp. zn. Pl. 83/06) (viz. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 334).
Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že písemná smlouva o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 je v části týkající třetí osoby neplatná pro neurčitost jejího obsahu podle § 37 odst. 1 obč. zák. Na tom by nemohla nic změnit výpověď navrhovaného svědka Ing. K., který se měl vyjádřit k okolnostem sporu, jež byly odvolacímu soudu známy. Za této situace postupoval odvolací soud správně, když výslech svědka neprovedl.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Proto ani námitky proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem (součástí textu smlouvy o budoucí smlouvě není údaj o lhůtě, do kdy má být budoucí kupní smlouva uzavřena, a ani údaj o tom, ze kterých pozemků má být prodávaná část oddělena), nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel dále uplatil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], kterým napadl závěr odvolacího soudu, že písemná smlouva o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 je v části týkající třetí osoby neplatná pro neurčitost.
Nejvyšší soud nemá důvod se v této části odchylovat od právních závěrů, které vyslovil ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 29. 8. 2007, č. j. 26 Odo 1535/2005-241, a které nebyly dotčeny zrušujícím nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2009, č. j. II. ÚS 3005/07-248.
K tomu, že dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je smlouva o budoucí smlouvě neplatná pro neurčité označení předmětu kupní smlouvy, uvedl, že výklad toho, kdy je předmět kupní smlouvy, je-li jím pozemek, ve smlouvě o smlouvě budoucí označen určitým způsobem je již v rozhodovací praxi soudů ustálen. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2000, zformuloval právní závěr, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. V rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 593/7, pak dovolací soud vyjádřil názor, že označení pozemků ve smlouvě o smlouvě budoucí pouze údajem o katastrálním území a minimální výměře pozemků není určitým vymezením předmětu budoucí smlouvy a tento nedostatek nelze nahradit výkladem projevu vůle. V usnesení ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 135/2005 Nejvyšší soud dovodil, že za situace, kdy si účastníci smlouvy sjednali, že převáděné nemovitosti budou před uzavřením kupní smlouvy rozděleny na dvě části, z nichž jednu nabude do výlučného vlastnictví jeden z budoucích kupujících a zbývající část ostatní, nestačí z pohledu určitosti vymezení předmětu koupě, jsou-li specifikovány pozemkové parcely, jejichž budoucí části by měli budoucí kupující kupní smlouvou nabýt. Dále tam Nejvyšší soud dovodil, že tento nedostatek není zhojen ani ujednáním, že rozdělení pozemků zajistí společně budoucí kupující na své náklady, a to vyžádáním geometrického plánu, který bude součástí každého vyhotovení kupní smlouvy. Takové ujednání totiž řeší pouze technickou stránku věci, nevyplývá z něj však oprávnění budoucích kupujících, aby sami určili, kdo z nich se má stát vlastníkem té které konkrétní pozemkové parcely. V rozsudku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1497/2005, Nejvyšší soud vyslovil názor, že část pozemku - parcely, která má být předmětem kupní smlouvy, lze ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní identifikovat také tím, že jde o tu část původní parcely, která sousedí s dvěma jinými označenými parcelami, jednak tím, že zbývající neurčené hranice budou probíhat podle geometrického plánu a vyznačeny v terénu a na mapě tak, jak odsouhlasí prodávající i kupující. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 v části týkající třetí osoby byl označen předmět kupní smlouvy pouze jako tři parcely o výměře od 800 do 1000 m2 vzniklé na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených v článku I. smlouvy . Orientačně stanovená výměra a absence jakýchkoliv údajů o poloze budoucích parcel (měly vzniknout oddělením části některého ze šesti pozemků) znemožňuje individualizaci části pozemku byť třeba i jiným způsobem ale tak, aby bylo i třetím osobám ze samotného textu předmětné smlouvy nepochybně zřejmé, jaká část pozemku je předmětem právního úkonu. Tato skutečnost ostatně nebyla známa ani samotným účastníkům smlouvy a vedla k tomu, že si třetí osoba vybrala nejlukrativnější část a zadala podle svého vlastního výběru zpracování geometrického plánu, čímž podle žalovaných snížila hodnotu zbytku pozemků. Takové vymezení předmětu kupní smlouvy nesplňuje požadavek určitosti, a proto se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil, pokud dovodil, že z tohoto důvodu je smlouva o smlouvě budoucí neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Řešení nastolené otázky tedy nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že právní otázky dovolatelem předestřené vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným 1) a 2) a 4) až 12) vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 2 odst. 1, § 7 písm. e) ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006, ve výši 1.860,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 11krát 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006, a činí celkem 2.685,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. by žalovanému 3) rovněž náležela vůči žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalovaní 1) a 2) a 4) až 12) podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2011 JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu