26 Cdo 1289/2005
Datum rozhodnutí: 16.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1289/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. M. a 2) V. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 211/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2004, č. j. 21 Co 135/2002-85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. února 2002, č. j. 7 C 211/2000-64, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do jednoho roku od právní moci rozsudku dům č. p. 183 v M. se stavební p. č. 479 v k. ú. M. a zahradu p. č. 480 v k. ú. M., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu U. na LV č. 441 pro obec M. a k. ú. M. (dále jen předmětný dům , resp. dům , předmětné pozemky , resp. pozemky a předmětné nemovitosti , resp. nemovitosti ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že předmětný dům budovali rodiče žalobkyně J. a A. N., že žalovaní (jejich dcera a zeť) se do domu přestěhovali v roce 1976, že v té době nebyl dům stavebně dokončen a tudíž ani zkolaudován, že žalovaní se podíleli na dostavbě domu a jeho opravách, že jednu ideální polovinu domu nabyla žalobkyně z titulu dědictví po svém otci, že druhou ideální polovinu domu a předmětné pozemky jí darovala její matka, že žalovaní jsou současně vlastníky domu č. p. 24 v T. a domu č. p. 42 v M., že s žalobkyní neuzavřeli přes její nespornou snahu žádnou nájemní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí a že nemovitosti do současné doby užívají. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a proto žalobě na jejich vyklizení vyhověl s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění dále jen obč. zák. . Ke splnění vyklizovací povinnosti jim sice poskytl v zájmu vyřešení jejich bytové situace delší lhůtu (lhůtu jednoho roku), avšak nepodmínil ji zajištěním bytové náhrady. V otázce bytové náhrady totiž dovodil, že užívají-li žalovaní předmětné nemovitosti bez právního důvodu, je přímá aplikace ustanovení § 712 a 713 obč. zák. o bytových náhradách vyloučena a nepřipadá v úvahu ani jejich analogická aplikace (za použití § 853 obč. zák.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 21 Co 135/2002-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaní jsou povinni předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku; jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.); ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně; ztotožnil se tedy rovněž se závěrem, že bytovou náhradu nelze žalovaným přisoudit podle § 712 obč. zák. a že ve vztahu k bytové náhradě je vyloučena i analogická aplikace citovaného ustanovení. Dále zdůraznil, že vyklizovací povinnost žalovaných nelze v daném případě vázat na zajištění bytové náhrady ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. Zde zohlednil to, že žalovaní od počátku věděli, že jim nemovitosti nenáležejí, že vlastníkům za jejich užívání nikdy nic neposkytovali, že odmítli původní spoluvlastnici do domu vpustit, že navíc byli vlastníky rodinných domů čp. 42 v M. a čp. 24 v T., v nichž si mohli zajistit bydlení, a že již uplynula lhůta do konce roku 2003, kterou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně in eventum požadovali. K vyklizení jim pak stanovil lhůtu tří měsíců, přičemž takto zohlednil zejména dlouhodobost bydlení žalovaných, rozsah vyklizovaných nemovitostí i skutečnost, že žalobkyně má své bydlení v současné době zajištěno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. K závěru, že v domě bydleli bez právního důvodu a bez souhlasu původních majitelů manželů N. , uvedli, že v domě bydleli nejméně od roku 1980 poté, kdy dům od roku 1976 postupně dodělávali tyto práce by nemohli dělat bez souhlasu jejich majitelů . Dále uvedli, že je pravdou, že písemná smlouva uzavřena nebyla nikdy ale v ústní podobě existovala po celou dobu bydlení, a to nejméně do roku 1999, kdy jim bylo žalobkyní sděleno, že je majitelkou domu . Mají za to, že soud přitom pominul výpovědi těch svědků (E. B., D. G. a M. B.), kteří o právním důvodu jejich bydlení v domě byli informováni a dosvědčili, že je matka žalobkyně pravidelně navštěvovala, v domě bydlela, jejich bydlení v něm akceptovala a rovněž jim slibovala převod nejméně poloviny domu do jejich vlastnictví . Podle jejich názoru soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním stran souhlasu právních předchůdců žalobkyně s jejich bydlením v předmětném domě a dospěly na základě provedených důkazů k nesprávnému posouzení věci, kdy jim měla být přiznána při vyklizení bytu bytová náhrada . Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyjádřila se ke skutkovým otázkám uvedeným v dovolání a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. února 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalovaní, dovolání přípustné není, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve lhůtě k plnění (tedy nikoli ve věci samé, jak předpokládá citované ustanovení) namísto jednoroční lhůty poskytl žalovaným toliko tříměsíční lhůtu k vyklizení počítanou od právní moci rozsudku; navíc proti tomuto měnícímu výroku ani dovolání žalovaných nesměřuje.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci (jde-li o výrok týkající se vyklizení předmětných nemovitostí) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelé zde brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v tomto ohledu nabízí zčásti svůj vlastní (poněkud jiný) skutkový stav věci vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v posuzovaném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé ve vztahu k výroku o vyklizení předmětných nemovitostí zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí zčásti vlastní (poněkud jiný) skutkový stav věci a z něj dovozují nesprávnost závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení nároku na vyklizení nemovitostí, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Při řešení přípustnosti dovolání (ohledně otázky bytové náhrady) nelze především opomenout, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na právním závěru, že bytovou náhradu nelze žalovaným přisoudit podle § 712 obč. zák., že ve vztahu k bytové náhradě je vyloučena rovněž analogická aplikace citovaného ustanovení a že vyklizovací povinnost žalovaných nelze z důvodů uvedených v napadeném rozsudku vázat na zajištění bytové náhrady ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. Námitkou, že jim měla být přiznána při vyklizení bytu bytová náhrada , žalovaní správnost tohoto právního závěru v dovolání zpochybnili. Řešení otázky bytové náhrady by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti) spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Ustálená soudní praxe především dovodila, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, pod C 2084). Podle ustálené soudní praxe (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1990, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura) na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu či jako v daném případě nemovitosti užívané k bydlení (bez právního důvodu) vázána na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace. Důsledkem aplikace uvedeného ustanovení však není konstituování nového práva, nýbrž jde o omezení stávajícího práva vlastníka (žalobce) domáhat se vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozsudku. Argumentem rozporu s dobrými mravy může být odepřen výkon práva (na bezpodmínečné vyklizení), pokud je odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Okolnost, že ten, kdo má byt vyklidit, v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, a na jehož straně důvody nedostatku příslušného titulu nespočívají, nemůže být při úvaze o použití dobrých mravů opomenuta. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se podává, že úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu.

V projednávané věci odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že při vyklizení bytu (nemovitosti k bydlení) užívaného bez právního důvodu nelze vyklizovaným přisoudit bytovou náhradu podle § 712 obč. zák. a že ve vztahu k bytové náhradě je vyloučena rovněž analogická aplikace citovaného ustanovení; současně opět v souladu s citovanou judikaturou se zabýval rovněž posouzením z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. a přitom vzal v úvahu zjištěné skutečnosti, a to nejen ty, jež svědčily ve prospěch žalobkyně, ale i ty, jež prospívaly žalovaným. Řešení právní otázky souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy se proto neodchyluje od závěrů výše citované judikatury. Otázka, jakou váhu přisoudil jednotlivým relevantním hlediskům a která z nich posoudil v jejich vzájemné souvislosti za převažující, již zásadní právní význam nemá.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. listopadu 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu