26 Cdo 1282/2013
Datum rozhodnutí: 06.06.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 1282/2013
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1/ J. K. a 2/ Y. K. , oběma bytem v P. 5, P. 2489/52, zastoupeným Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí starosty Pavla 40, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 36/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2011, č. j. 53 Co 197/2011-104, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. června 2010, č. j. 25 C 36/2009-53, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do devadesáti dnů od právní moci rozsudku byt jednotku č. 2489/2 v objektu bydlení budově vedené pod popisnými čísly 2486,2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6 a 2780/7, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na listu vlastnictví pro katastrální území S. (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. 53 Co 197/2011-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. září 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Vedle dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelé vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) rovněž použili, a to dovolacími námitkami, jimiž brojili proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda v daném případě jde o výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen obč. zák. ).
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelé uplatnili dovolacími námitkami, že soudy nepřerušily řízení o vyklizení bytu do doby vydání rozhodnutí v řízení o žalobě o vyloučení bytu z majetkové podstaty dlužníka bytového družstva, kterou podal otec žalované, a že neprovedly všechny navrhované důkazy, zejména výslech svědka Ing. Ď. Přerušit řízení do skončení jiného řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, soud podle výslovné dikce ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. pouze může, nikoli musí; je rovněž oprávněn si předběžnou otázku vyřešit sám (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Volba jedné z těchto alternativ závisí na posouzení konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke stádiu, v němž se obě řízení nalézají; účastník má možnost ovlivnit řešení této otázky návrhem na přerušení řízení. Ať již soud zvolil kteroukoli alternativu, nemůže být jeho postup odpovídající procesním normám, považován za vadu řízení, tím méně pak za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k výtce týkající se neprovedení navržených důkazů dovolací soud především zdůrazňuje, že tato výtka k výkladu procesního předpisu nesměřovala a už proto nelze jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání. Přesto však dodává, že v posuzovaném případě soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. a neprovedl některé navržené důkazy; přitom v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. uvedl důvody, pro které tyto důkazy neprovedl. Odvolací soud pak postupoval (správně) stejným způsobem. Řízení proto nemůže být ani v tomto směru zatíženo vytýkanou vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Napadený rozsudek je založen rovněž na právních názorech, že z důvodů v něm uvedených zde nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, mající za následek zamítnutí žaloby a že ani vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu není rozporné s dobrými mravy; postačí poskytnutí delší než zákonné, v projednávaném případě devadesátidenní lhůty k vyklizení.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým.
V posuzovaném případě se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně zabýval i otázkou rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom zohlednil především poměry dovolatelů, tj. nejen okolnost, že měli povědomost o neoprávněnosti bydlení v předmětném bytě, nýbrž zejména i skutečnost, že nemohli mít žádné legitimní očekávání ohledně získání bytu do vlastnictví, vedl-li veškerá jednání ohledně tohoto bytu, navíc s nedostatečnou obezřetností, otec dovolatelky a tudíž nikoli samotní dovolatelé; byť současně přihlédl k zaplacení příslušné kupní ceny za byt, nepřehlédl, že dovolatelé si tuto finanční částku tzv. odbydleli , jestliže v bytě bydleli po dobu 16 let, aniž platili jakýkoliv ekvivalent nájemného. Přihlédl také k okolnostem prospívajícím žalobci (zejména k jeho zájmu na ochraně vlastnického práva, byť za bezvýznamný nepovažoval ani problematický postup družstva , jak to v tomto ohledu vyjádřil). Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Ostatně v uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že dovolatelům byla poskytnuta delší než zákonná lhůta k vyklizení předmětného bytu (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, č. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 273,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu