26 Cdo 1268/2006
Datum rozhodnutí: 23.01.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1268/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců a) Ing. F. K., zast. advokátkou, b) V. J., c) J. B., a d) Ing. V. K., proti žalované J. M., zast. advokátkou, o vzájemném návrhu žalované o určení práva nájmu k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 145/2004, o dovolání žalobce a) Ing. F. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 347/2005-223, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované a to k rukám advokátky, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 347/2005-223, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 30. května 2005, č. j. 16 C 145/2004-182, jímž tento soud určil, že žalovaná J. M. je nájemcem bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím v druhém nadzemním podlaží domu č. p. 1727 v P. 3, katastrální území Ž. (dále též předmětný byt ), a současně rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení jen tak, že náklady činí 5.175,- Kč, jinak tento výrok rovněž potvrdil, přičemž dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


V souzené věci se žalobci původně domáhali, aby žalované bylo uloženo zaplatit jim částku 3.438,- Kč, když tvrdili, že jsou vlastníky domu, ve kterém žalovaná užívá byt a za toto užívání neplatí nájemné v dostatečné výši. V průběhu řízení vyšlo najevo, že jednou z hlavních sporných skutečností je existence práva nájmu žalované k bytu. Žalovaná proto podala protinávrh na určení, že je nájemcem bytu a soud prvního stupně vyloučil řízení o žalobě k samostatnému projednání a rozhodnutí a předmětem řízení tak zůstal protinávrh žalované na určení práva nájmu k bytu.


Odvolací soud žalobci navrhované důkazy neprováděl, k nově tvrzeným skutečnostem nepřihlížel a konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, když vyšel ze jištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, ve kterém žalovaná užívá předmětný byt. Jeho původním nájemcem byl O. P., který byl dědem žalované, s nímž nejméně od roku 1987 žalovaná žila ve společné domácnosti. Dne 20. 2. 1993 se žalovaná provdala a později se do bytu nastěhoval i její manžel F. M. Soud prvního stupně dovodil, že není podstatné, kdy se manžel žalované do sporného bytu nastěhoval, nýbrž vyšel z toho, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by v okamžiku uzavření manželství se žalovanou měl neodvozené právo bydlení k jinému bytu a žalované by tak mohlo vzniknout právo společného nájmu k tomuto jinému bytu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manžel žalované žil v bytě své babičky v obvodu P. 2, jíž také svědčilo právo nájmu k tomuto bytu. Navíc manželství v úvodní fázi bylo nefunkční a z výpovědí svědků i návrhu na rozvod, který u Obvodního soudu pro Prahu 10 podal manžel žalované dne 3. 10. 1994, vzal za prokázané, že manželé M. nevedli po uzavření manželství společnou domácnost. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí nemovitosti v M., k níž nabyla vlastnictví v roce 1999. Pokud se žalobci domáhali před odvolacím soudem provedení dalších důkazů směřujících především k dotazům na správce daně rodičů a manžela žalované, odvolací soud odmítl jejich provedení s tím, že takové důkazy by mohly svědčit pouze o tom, zda tyto osoby žalovanou formálně ve vztahu k daňovým úřadům označily jako osobu žijící s nimi ve společné domácnosti, nikoli k tomu, zda žalovaná tuto společnou domácnost skutečně sdílela, na rozdíl od řady svědků vyslechnutých soudem prvního stupně a provedených listinných důkazů. Odvolací soud rovněž odmítl provést nové důkazy k prokázání nově tvrzené skutečnosti o tom, že manžel žalované v době uzavření manželství se žalovanou byl uživatelem dříve přiděleného bytu, neboť se jedná o skutečnosti a důkazy uplatněné v rozporu s principem neúplné apelace dle ust. § 205a odst. 1 o.s.ř.


Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně vyvodil ze shora uvedeného skutkového stavu správné právní závěry, když dovodil, že žalovaná splnila obě podmínky uvedené v ustanovení § 706 odst. 1 větě první zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), nutné pro přechod práva nájmu k bytu, neboť s původním nájemcem, svým dědem, žila ke dni jeho smrti ve společné domácnosti a neměla vlastní byt. Nic na tom nemění, dle názoru soudů obou stupňů, ani fakt, že žalovaná získala v roce 1999 nemovitost, neboť tato skutečnost nemůže být významná pro přechod nájmu bytu, ke kterému mělo dojít v době předchozí. Odvolací soud rovněž přezkoumal, zda žalovaná má na podaném protinávrhu naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř. s ohledem na určovací charakter tohoto protinávrhu, a dospěl k totožnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že tento naléhavý právní zájem žalobkyně (správně žalované ) na určení existence jejího nájemního práva existuje, neboť se jím předejde dalším sporům mezi účastníky a bude tak vytvořen pevný rámec pro jejich další vztahy.


Odvolací soud proto rozhodl tak, jak shora uvedeno.


Dovoláním ze dne 14. 11. 2005, doručeným soudu prvního stupně 16. 11. 2005, napadl žalobce a) shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům uvedeným v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


V podrobnostech dovolatel ve svém obsáhlém odůvodnění dovolání uvedl, že se před odvolacím soudem marně domáhal provedení důkazů, které měly prokázat nepravdivost svědeckých výpovědí, jimiž byly provedeny důkazy v řízení před soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela nesprávně hodnotil odvolateli navržené důkazy jako zcela nezpůsobilé prokázat nevěrohodnost slyšených svědků a prokázat nepravdivost jejich výpovědí. Dle názoru dovolatele odvolací soud zcela nesprávně zúžil důkazy, které jsou způsobilé prokázat skutečnost, že určitý důkaz není věrohodný, pouze na tvrzení a prokázání, že výpovědi svědků byly ovlivněny návodem či výhrůžkou, či že listiny jsou falzifikátem. Takové zúžení je v rozporu s ust. § 205a odst. 1 písm. c) o.s.ř., které podobné zúžení neobsahuje. Právě v tomto spatřuje dovolatel nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) os.ř., přičemž tím, že odvolací soud odvolateli navržené důkazy neprovedl a k nově tvrzeným skutečnostem nepřihlížel a vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, došlo též k jiným vadám řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. .


Dovolatel následně uvedl, že odvolacímu soudu nabídl spolu s ostatními žalobci důkazy, ze kterých mělo vyplynout, že argumentace žalované je zcela spekulativní, když tvrdila, že nevedla společnou domácnost se svými rodiči, nýbrž se svým dědečkem, ačkoli její vztahy s rodiči byly zcela standardní. Rovněž dovolatel zpochybnil i svědeckou výpověď žalované týkající se vylíčení jejích vztahů se svým manželem a je toho názoru, že uzavřením manželství začala žalovaná vést zcela normální život, když se jim narodilo dítě, a proto jiné závěry soudů obou stupňů jsou v příkrém rozporu s obecně známými principy manželského soužití. Dovolatel následně upozornil na to, že žalovaná měla po celou dobu reálnou možnost jiného bydlení u svých rodičů a sestry a poté u svého manžela v jeho bytě, přičemž připouští, že mohou existovat důvody, pro které by žalovaná ještě před uzavřením sňatku nemohla bydlet se svými rodiči (např. nepřekonatelný rozpor v otázce víry, příslušnosti k určité skupině lidí, pro vyznávání životního stylu neslučitelného s životním stylem své rodiny ), ovšem zároveň zdůrazňuje, že nic podobného nebylo žalovanou ani tvrzeno, ani prokázáno. Dovolatel brojí s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky taktéž proti naplnění znaku trvalosti soužití žalované s jejím dědem, neboť z toho, že uzavřela sňatek a žila s manželem tak, že otěhotněla a narodilo se jim dítě , lze usuzovat na účelové, zákon obcházející jednání ze strany paní M. . Dovolatel uzavřel, že soudy obou stupňů se nezabývaly tím, zda osoba tvrdící splnění podmínek přechodu nájmu nezneužívá zákon na újmu vlastníka, a vykládá ho tak, že tím nerespektuje ústavní ochranu vlastnického práva.


Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.


Podáním ze dne 12. 12. 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 19. 12. 2005, žalobce a) doplnil své dovolání a uvedl, že předmětný byt není ve výroku soudu prvního stupně ani v potvrzujícím rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně určen, neboť se nejedná o byt o velikosti 1+1, nýbrž 0+2, jak vyplývá z výpovědí svědků, kteří hovořili o větším pokoji a o menším pokoji . Ve druhém nadzemním podlaží se nachází více bytů stejné velikosti, takže hrozí nebezpečí záměny v důsledku této nedostatečné specifikace předmětného bytu.


V podání ze dne 28. 12. 2005 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve svém vyjádření zejména uvedla, že dovolací soud není soudem nalézacím a opírá se o skutkový stav, který byl zjištěn nižšími instancemi, přičemž je vázán tímto skutkovým stavem a není oprávněn jej měnit prováděním vlastního dokazování, a proto námitky žalobce a) o neprovedení jím navržených důkazů jsou irelevantní. Dále namítá, že dovolatel neuvedl, v čem spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 os.ř. Následně žalovaná uvedla, že dovolatel především nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, takže je zřejmé, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž skutkové, jímž však nemůže být přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založena. Ze shora uvedených důvodů proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání prvého žalobce odmítl a uložil mu povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, může být přezkoumávána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí dovolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


V projednávané věci uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů). Dovolatel však především přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li jako v daném případě přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není v posuzovaném případě ve věci samé přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Dovolací soud dále neshledal, že by dovolání směřující proti rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení (dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení) bylo přípustné podle příslušných ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí (§ 238, § 238a a § 239 o.s.ř.).


Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatel, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit náklady dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 23. ledna 2007


JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.


předseda senátu