26 Cdo 1262/2010
Datum rozhodnutí: 22.09.2010
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák. ve znění do 30.03.2006




26 Cdo 1262/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. K., a b) M. K., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem Praha 9, Jablonecká 413, proti žalované M. P. , zastoupené JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem Praha 6, Nový Lesík 7, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 112/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2009, č. j. 16 Co 505/2008-104, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, k rukám JUDr. Milana Milera, advokáta se sídlem Praha 9, Jablonecká 413, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č. j. 26 Cdo 3200/2006-57, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (soudu odvolacího) ze dne 10. 3. 2006, č. j. 51 Co 4/2006-39 (jímž byl změněn vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 /soudu prvního stupně/ ze dne 20. 7. 2005, č. j. 17 C 123/2005-21, tak, že žaloba byla zamítnuta), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně (poté co jeho v pořadí první rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2008, č. j. 16 Co 5/2008-73, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č. j. 17 C 112/2008-84, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 12 ve III. podlaží domu č. p. 896 v P. 10, V. ul. 32, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie (dále též jen předmětný byt , resp. byt a dům ), určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2009, č. j. 16 Co 505/2008-104, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co zopakoval dokazování výslechem žalované a svědků, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. je naplněn, neboť žalovaná, nájemkyně předmětného bytu, přes písemnou výstrahu hrubě porušovala dobré mravy v domě tím, že po dobu několika let obtěžovala ostatní nájemce i žalobce neustálým štěkotem svého psa (její tvrzení, že pes štěkal jen občas, bylo dle odvolacího soudu vyvráceno prakticky všemi provedenými důkazy). Neshledal důvody pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy by svědčila skutečnost, že od závadného jednání uplynula doba téměř 4 let a že přivolení k výpovědi z nájmu žalovanou s ohledem na její nízký příjem poměrně výrazně postihne, nepřehlédl však, že porušování dobrých mravů v domě se dopouštěla po dobu několika let (přičemž nájemci byli obtěžováni štěkotem psa intenzivně), že ani v průběhu řízení nebyla ochotna si tuto skutečnost připustit a psa z bytu odstranit, a že z její výpovědi a výpovědí slyšených svědků vyplynulo, že soužití s ní je problematické. Ztotožnil se rovněž s názorem soudu prvního stupně, že povinnost žalované k vyklizení bytu je třeba vázat na zajištění přístřeší (§ 712 odst. 5 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustností a důvodností se blíže nezabývala. Soudům obou stupňů především vytýká, že nevzaly v úvahu, že pes v jejím bytě není již téměř 4 roky. Uvádí, že v její přítomnosti či přítomnosti dcery pes neštěkal, že udělala vše, co mohla, pro to, aby pes neslyšel hluk kolem dveří (instalovala bezpečnostní dveře) a zakoupila tzv. Antištěkač. Dále poukazuje na to, že dne 16. 8. 2005 jí byl pes odcizen svědkem panem H., a že až z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, č. j. 26 Cdo 3200/2006, se dozvěděla, že žalobci ve svém podání ze dne 5. 9. 2006 uvedli, že po právní moci rozsudku se pes do bytu žalované vrátil a ostatní nájemníky opětovně rušil, že se však k tomu tvrzení, jež se nezakládá na pravdě, nemohla vyjádřit. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť žalovaná napadá pouze skutkové závěry odvolacího soudu, navíc právní otázka byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, č. j. 26 Cdo 3200/2006-57, kterým bylo rozhodnuto v této věci.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, který ve věci rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí; v dané věci tedy nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatelka především odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že pes již 4 roky v bytě neštěká. Její námitka však není důvodná, neboť touto skutečností se odvolací soud zabýval v rámci úvahy, zda v daném případě nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a rovněž ji i v tomto kontextu správně hodnotil, když dovodil, že ji nelze z důvodů uvedených v jeho rozhodnutí zohlednit v její prospěch. Z hlediska naplnění výpovědního důvodu pak uvedená skutečnost byla nerozhodná, neboť jeho existenci soud zkoumá ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000). Ostatně dovolatelka touto námitkou ve skutečnosti napadá závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že v daném případě není přivolení k výpovědi v rozporu s dobrými mravy. Otázka, zda výkon práva v konkrétním případě na základě zhodnocení jedinečných okolností tohoto případu je či není v rozporu s dobrými mravy, však nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť postrádá obecný dopad do soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).

Rovněž tak nelze přihlédnout k námitce dovolatelky, že se nemohla vyjádřit ke shora uvedenému tvrzení žalobců, neboť neuvádí, co jí v tom mělo v průběhu nově probíhajícího řízení před soudy obou stupňů bránit.

Její ostatní námitky pak směřují proti skutkovému závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), na němž založil svůj právní závěr ohledně naplnění uplatněného výpovědního důvodu. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. září 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu