26 Cdo 1261/2004
Datum rozhodnutí: 12.04.2005
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1261/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně České republiky Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody č. 1222, zastoupené advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 21/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 35 Co 188/2003-204, takto:



I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jejího zástupce advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 4. 2002, č.j. 25 C 21/2001-127, zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 24 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím v 8. podlaží domu č.p. 371 v P. (dále jen předmětný byt , respektive byt ) a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 11. 2003, č.j. 35 Co 188/2003-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdce žalobce uzavřel s matkou žalovaného dne 1. 10. 1998 nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Matka žalovaného zemřela dne 18. 10. 2000. Nájemci bytů v domě v P. založili družstvo se záměrem privatizace objektu, k níž však dosud nedošlo. Žalovaný nabyl děděním po své matce členský podíl v tomto družstvu. Vzaly dále za prokázáno, že žalovaný vedl se svou matkou, která byla nájemkyní předmětného bytu, v den její smrti trvalé soužití, avšak přitom měl nájemní právo k jinému bytu v P. (dále též jen byt v P. ), neboť k tomuto bytu úspěšně uplatnil nárok na přechod nájmu po své babičce J. K. a uzavřel dne 16. 12. 1996 i smlouvu o nájmu tohoto bytu s městskou částí P. na dobu neurčitou. Soudy obou stupňů shledaly, že předmětný byt není bytem služebním, neboť matka žalovaného jej užívala na základě běžné nájemní smlouvy a byt nemá charakter služebního bytu ve smyslu § 7 zákona č. 102/1992 Sb. Zjištěný skutkový stav posoudily podle § 706 odst. 1 věty první občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), podle něhož jestliže zemře nájemce bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, které prokáží, že s ním žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. S ohledem na horší kvalitu bytu v P., na vztah žalovaného k předmětnému bytu, na připravovanou privatizaci domu, v němž se předmětný byt nachází, na stanovisko družstva a na dosavadní řádné užívání předmětného bytu žalovaným, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze existenci nájemního práva žalovaného k bytu v P. hodnotit tak, že měl v rozhodné době jiný vlastní byt. Takovýto názor však podle odvolacího soudu nemůže obstát. Institut přechodu práva nájmu obsažený v § 706 odst. 1 obč. zák. má jak dále uvedl odvolací soud povahu tzv. nuceného nájmu. Předpoklady pro přechod práva nájmu jsou nastaveny tak, aby nedocházelo ke spekulaci s nájemními byty. Výklad soudu prvního stupně odporuje účelu i smyslu zákona. Žalovaný měl v rozhodné době právní titul k bytu v Praze 2, způsobilý trvale uspokojovat jeho bytové potřeby, a není rozhodné, že tohoto práva nevyužíval. Protože žalovaný měl v rozhodné době vlastní byt, nebyly splněny předpoklady pro přechod práva nájmu bytu. Úvahy nad srovnáním kvality bytů a vztahem žalovaného k předmětnému bytu tudíž nemohou na této skutečnosti nic změnit. Bez významu jsou i úvahy o připravované privatizaci domu, v němž se předmětný byt nachází, neboť soud rozhoduje podle stavu v době rozhodování a doposud k privatizaci nedošlo.



Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně, který dle jeho názoru přiléhavě poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, a závěry v něm uvedené, správně zjistil skutečný stav věci a vyhodnotil jej z hlediska lidskosti, morálky a dobrých mravů. Naproti tomu vytkl odvolacímu soudu, že pouze konstatoval existenci právního titulu žalovaného k bytu v P. a za nerozhodnou označil okolnost, že tohoto práva nevyužíval. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že výklad zaujatý soudem prvního stupně je v rozporu s účelem a smyslem zákona. Upozornil, že v domě na adrese uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku nikdy nebydlel. Odvolací soud se dle dovolatele nedostatečně vypořádal s námitkou privatizace domu a pominul význam členství žalovaného v družstvu. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud nevzal v úvahu potřebu nemocné matky žalovaného, existenci společné domácnosti s ní a skutečnosti, že žalovaný již předmětný byt zaplatil a družstvo s žalobcem uzavřelo smlouvu o smlouvě budoucí. Dovolatel uvedl, že jej nenapadlo, že by měl odevzdat byt v P., že to po něm pronajímatel ani nepožadoval, ač mu bylo známo, že v bytě nebydlí a nájemné platí paní Zelenková. Dovolatel též vyjádřil údiv nad tím, že správně zjištěný skutkový stav posoudil každý soud jinak. Vzhledem k uvedeným skutečnostem pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně odložil i jeho vykonatelnost.

Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že rozhodující skutečností je existence právního titulu k bytu v P. Protože se v případě předmětného bytu ke dni smrti matky žalovaného (ani dodnes) nejednalo o družstevní byt, nelze aplikovat ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák., pročež je námitka žalovaného ohledně jeho členství v družstvu, které má za cíl privatizaci domu, z hlediska přechodu nájmu irelevantní.

V průběhu dovolacího řízení podáním ze dne 30. 11. 2004 sdělil žalobce soudu, že zákonem č. 293/2004 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2004 novelizován zákon č. 77/2002 Sb. tak, že právo hospodaření s majetkem uvedeným v příloze zákona (do něhož patří i předmětný bytový objekt) přešlo z české republiky Ministerstva dopravy na Správu železniční dopravní cesty, státní organizaci. Z toho důvodu žalobce požádal soud, aby připustil dle § 107a o.s.ř. změnu v označení žalobce tak, že jím bude S. ž. d. c. s.o.,.

K výše uvedenému podání, které dle obsahu je návrhem na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka z důvodu singulární sukcese ve smyslu § 107a o.s.ř., je třeba uvést, že dle § 243c o.s.ř ustanovení § 107a o.s.ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí, a proto dovolací soud o procesním nástupnictví podle citovaného usnesení rozhodovat nemohl. Tentýž závěr se uplatní, i kdyby uvedené podání bylo posouzeno jako návrh na záměnu účastníků dle § 92 odst. 2 o.s.ř., neboť ani toto ustanovení dle § 243c o.s.ř. pro dovolací řízení neplatí. V žádném případě nejde o pouhou změnu v označení žalobce, neboť Česká republika (za níž před soudem vystupuje její organizační složka Ministerstvo dopravy) a státní organizace Správa železniční dopravní cesty, jsou dva od sebe odlišné a jednoznačně individualizované právní subjekty.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť jím byl napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Námitku, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že předmětný byt se nachází na adrese P., žádnému z uplatnitelných dovolacích důvodů podřadit nelze, neboť se jedná pouze o zřejmou záměnu adresy žalovaného a jeho právního zástupce, která na věcnou správnost napadeného rozsudku nemohla mít žádný vliv. Protože jinak je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. a že okolnosti namítané žalovaným nemají na tento závěr vliv.

Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. Dovolatel sice ani slovně ani odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu nekvalifikoval uplatněné dovolací důvody, avšak vzhledem k tomu, že uvedl, že správně zjištěný skutečný stav posoudil každý soud jinak a vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze dovodit, že uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. platí, že jestliže zemře nájemce a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 7/1997, pod pořadovým číslem 54, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že institut přechodu nájmu upravený v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout. Základní podmínkou, která musí být na straně těchto osob splněna je, že nemají vlastní byt. Slovy "mít vlastní byt" zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoli jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. K témuž výkladu zákonem použitého slovního spojení "mít vlastní byt" se Nejvyšší soud přiklonil i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 13/1997, pod pořadovým číslem 98), v nichž dále dovodil, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí.

Nejsou-li splněny zákonné podmínky stanovené v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., nelze jejich nedostatek eliminovat poukazem na to, zda osoba, na níž by mělo právo nájmu přejít, může svůj právní titul bydlení realizovat; jinými slovy pro posouzení otázky, zda tato osoba má vlastní byt, nejsou rozhodné subjektivní okolnosti na její straně. Uvedené okolnosti mohou být sice právně významné, avšak toliko pro posouzení, zda výkon vlastnického práva (práva domáhat se vyklizení osoby, na níž nepřešlo právo nájmu bytu, a která jej užívá bez právního důvodu) neodporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Nicméně ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nemůže vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost. Právě takový (z hlediska obsahu § 3 odst. 1 obč. zák. nepřípustný) důsledek by ale měl postup soudu, pokud by přesto, že bylo prokázáno, že žalovaný má vlastní byt odhlédl od existence této právní skutečnosti a umožnil tak založení práva nájmu žalovanému k dalšímu bytu v rozporu s výslovným zněním § 706 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/2000, pod pořadovým číslem 81).

Okolnost, že byt v P. žalovaný z vlastní vůle umožnil užívat třetí osobě, která za něj hradí pronajímateli příslušné platby, že je to pronajímateli známo, a že přesto nepožaduje vrácení bytu, nemůže na uvedených závěrech nic změnit. Pokud dovolatel namítá potřebu péče o nemocnou matku, nemůže ani tato skutečnost nahradit nesplnění zákonných předpokladů přechodu nájmu. Nadto dovolatel v uvedených námitkách v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o.s.ř. uvádí nové skutečnosti, kterými se Nejvyšší soud ani zabývat nemůže (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Vzhledem ke skutečnosti, že předmětný byt není bytem družstevním (jeho vlastníkem není bytové družstvo), nejsou právně relevantní ani námitky dovolatele o zaplacení předmětného bytu (správně uhrazení členského podílu v družstvu), členství v družstvu a uzavření smlouvy o smlouvě budoucí s družstvem.

Ze shora uvedeného vyplývá, že v daném případě dovolatel nesplňuje podmínku neexistence vlastního bytu, neboť není sporu o tom, že ke dni smrti nájemkyně předmětného bytu mu svědčilo právo nájmu k jinému bytu (v P.) na dobu neurčitou, byť jej fakticky neužíval. Rozhodné je, že takový právní titul je způsobilý trvale uspokojovat bytovou potřebu žalovaného. Zákon kromě podmínek neexistence vlastního bytu a vedení společné domácnosti jiné předpoklady (jako např. kvalitu bytu) pro přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. nestanoví. Kvalitu bytu nelze zvažovat ani z hlediska dobrých mravů, jak argumentuje dovolatel, neboť nebylo zjištěno, že by kvalita bytu v P. objektivně bránila jeho užívání. Pokud dovolatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu, je třeba konstatovat (nehledě k tomu, že věc řešená dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu vychází z odlišného skutkového základu), že úvaha soudu z hlediska dobrých mravů musí být podložena konkrétními zjištěními s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 36/1996). V daném případě nebyly zjištěny ba ani tvrzeny žádné okolnosti, které by zakládaly rozpor výkonu práva žalobcem s dobrými mravy, a odůvodňovaly tak odepření ochrany jeho vlastnického práva. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že institut přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. má povahu nuceného nájmu, a protože žalovaný (dovolatel) měl v rozhodnou dobu právní titul bydlení v bytě v P., nejsou ostatní skutečnosti (nižší kvalita bytu v P., který fakticky dobrovolně neužíval) způsobilé na závěru o nesplnění podmínek přechodu nájmu nic změnit. Vzhledem k tomu, že podmínka neexistence vlastního bytu je v právní teorii i praxi vykládána (k tomu viz Jehlička, Švestka, Škárová a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, Praha, C.H.Beck, str. 1043, bod 4.) tak, že osobám uplatňujícím nárok na přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. nesvědčí ani výlučné, ani společné odvozené právo k bytu (nájem, společný nájem, právo z věcného břemeně, právo založené nepojmenovanou inominátní smlouvou podle § 51 obč. zák.), nelze v daném případě pronajímatele spravedlivě omezovat ve volném nájmu.

Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. dubna 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu