26 Cdo 1253/2011
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 222a odst. 1 o. s. ř., § 222a odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.






26 Cdo 1253/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) JUDr. T. Ch., b) JUDr. B. Ch., c) J. V., zastoupených Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, d) Mgr. R. V., proti žalovanému Z. P., zastoupenému Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 67/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2010, č. j. 19 Co 187/2007-252, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.420,- Kč k rukám Mgr. Renaty Volákové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, č. j. 11 C 67/2005-29, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali přivolení k výpovědi dané žalovanému z nájmu bytu č. 13 II. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 52 v k. ú. V. v ulici Košická č. o. 16 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly naplněny výpovědní důvody uvedené ve výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k bytu, obsažené v žalobě, doručené žalovanému 24. 3. 2005, podle § 711 odst. 1 písm. d) a h) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. dále obč. zák. , že žalovaný bez souhlasu žalobců byt podnajímal a od roku 2002 byt bez vážného důvodu neužívá.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51 C 535/2005-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyl naplněn výpovědní důvod uvedený ve výpovědi podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Dále vyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor, že souhlasem předchozí pronajímatelky bytu (právní předchůdkyně žalobců ve vlastnictví bytové jednotky) s tím, že žalovaný je oprávněn byt podnajímat, byli sice žalobci vázáni, jestliže však souhlas 27. 2. 2002 odvolali, právo žalovaného byt podnajímat zaniklo a výpovědní důvod podle § 711 odst.1 písm. d) obč. zák. ve výpovědi z nájmu rovněž obsažený, byl naplněn. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval ještě otázkou, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy.

Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 7. 2006, č. j. 11 C 67/2005-89, a opravného usnesení ze dne 1. 8. 2006, č. j. 11 C 67/2005-93, žalobě vyhověl s tím, že vázal vyklizení bytu žalovaným na poskytnutí přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že výpovědní důvod uvedený ve výpovědi z nájmu podle § 711 odst. 1 písm. d) o.s.ř. byl naplněn, a neshledal ani rozpor výpovědi s dobrými mravy.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, č. j. Ncd 212/2007-108, byla věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Co 456/2006 přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne
28. 6. 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 7. 2006, č. j. 11 C 67/2005-89, a opravného usnesení ze dne 1. 8. 2006, č. j. 11 C 67/2005-93, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že na žalobce nepřešel závazek jejich právní předchůdkyně, vyplývající z jejího souhlasu s podnajímáním bytu žalovaným. Žalobci však s podnajímáním bytu žalovaným vyslovili souhlas konkludentně a teprve když 27. 2. 2002 souhlas odvolali, právo žalovaného byt podnajímat zaniklo.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 26 Cdo 4873/2007-180, zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Uvedl, že závazek pronajímatele strpět podnájem bytu nájemcem převodem vlastnictví k pronajaté věci na nového pronajimatele ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. nepřechází, neboť přesahuje rámec základních práv pronajímatele vyplývajících z § 685 obč. zák. Žalovaný tak byl oprávněn byt pronajímat jen s písemným souhlasem žalobců, který mu však nebyl udělen.

Ústavní soud nálezem ze dne 8. 7. 2010, č. j. II. ÚS 3292/09-204, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 26 Cdo 4873/2007-180, Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44, zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že nabytím vlastnictví k bytové jednotce přešel podle § 680 odst. 2 obč. zák. na žalobce i závazek jejich právní předchůdkyně jako pronajímatelky strpět podnajímání bytu žalovaným.

Podáním doručeným odvolacímu soudu 23. 9. 2010 vzali žalobci žalobu zpět s odůvodněním, že kupní smlouvou z 24. 2. 2010 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 15. 3. 2010 prodali bytovou jednotku manželům P. a P. S., přičemž žalovaný již dne 17. 2. 2010 byt vyklidil. Převodem bytu pozbyli věcnou legitimaci a noví nabyvatelé na jejich místo do řízení vstoupit nechtějí. Navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a řízení zastaveno.

Žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Uvedl, že důvodem zpětvzetí nemůže být jeho vyklizení bytu, neboť byt nevyklidil dobrovolně, ale jen proto, že bylo proti němu vedeno exekuční řízení. Výslovně na tuto skutečnost také žalobce dne 17. 2. 2010 upozornil. Považoval také potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně pro nenaplnění výpovědních důvodů za rozhodnutí pro něj příznivější, než jeho zrušení a zastavení řízení, a to i z důvodů morálních. Nedostatek věcné legitimace žalobců jako důvod k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně označil za důvod druhotný, zaviněný žalobci.

Odvolací soud usnesením ze dne 27. 10. 2010, č. j. 19 Co 187/2007-252, podle § 222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2005, č. j. 11 C 67/2005-29, zrušil a řízení zastavil. Uložil žalobcům, aby zaplatili žalovanému na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 33.870,- Kč.

Dospěl k závěru, že pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby nemá žalovaný vážné důvody ve smyslu § 222a odst. 2 o.s.ř. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2005, uvedl, že předmětem řízení je přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané žalovanému a žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta. Podle § 710 a 711 obč. zák. by ke skončení nájmu mohla vést jen výpověď z nájmu bytu, k níž by soud přivolil, a tak by projednání odvolání žalobců pro žalovaného nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu by se opíralo o nedostatek věcné legitimace žalobců, aniž by muselo řešit naplněnost výpovědních důvodů. Za neopodstatněnou považoval argumentaci žalovaného, že zpětvzetím žaloby se žalobci snaží vyhnout povinnosti umožnit mu jako nájemci byt užívat. Nejsou již vlastníky bytu a plnění povinnosti pronajímatele ve vztahu k žalovanému není předmětem řízení. Morální satisfakce se žalovanému dostalo již nálezem Ústavního soudu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Protože jde o rozhodnutí vydané po 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) dále o.s.ř. .

Dovolání, které žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu včas a řádně zastoupen, by mohlo být přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam § 237 odst. 3 o.s.ř.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolatel spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nepokládal ve smyslu § 222a odst. 2 o.s.ř. za vážné důvody, pro něž nesouhlasil se zpětvzetím žaloby.

Podle § 222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Podle § 222a odst. 2 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.

Odvolací soud poukázal na výklad ustanovení § 222a odst. 2 o.s.ř., k němuž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2055. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že zákon blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé.

Nejvyšší soud neshledává, že by posouzení otázky vážnosti důvodů nesouhlasu dovolatele se zpětvzetím žaloby činilo rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud přihlédl ke konkrétním okolnostem i povaze uplatněného nároku. Správně považoval za určující objektivní hledisko, že žalobci převodem bytové jednotky pozbyli postavení pronajímatelů bytu. Vzal také v úvahu povahu sporu, neboť jiná osoba než pronajímatel se nemůže podle hmotného práva domáhat ukončení nájemního poměru žalovaného k bytu výpovědí, ke které je potřeba přivolení soudu. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu by tak vycházel z nedostatku věcné legitimace žalobců, aniž by posuzoval např. naplnění výpovědních důvodů. Rozhodnutí by také neřešilo otázku existence nájmu žalovaného k bytu, tedy pasivní věcné legitimace, a v tomto smyslu by pro žalovaného rovněž nemělo právní význam. Vzhledem k tomu nemá žalovaný ani z hlediska morálního vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti napadenému rozhodnutí není podle § 237 odst. 3 o.s.ř. přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a), b), c) a žalovaným vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům a), b) a c) vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1.950,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů třikrát 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) 3.420,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní d) a žalovaným vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobkyni d) náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalobci a), b) a c) podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. května 2011 JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu