26 Cdo 1245/2005
Datum rozhodnutí: 04.05.2006
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1245/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce statutárního města O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému PhDr. P. B., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 185/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2004, č.j. 12 Co 32/2004-116, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2004, č.j. 12 Co 32/2004-116, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2003, č.j. 18 C 185/2001-105, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2003, č.j. 18 C 185/2001-105 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 11. 10. 2002, č.j. 18 C 185/2001-77, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2003, č.j. 12 Co 666/2002-86, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl návrh žalobce, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 8, I. kategorie, sestávajícího z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, který se nachází ve čtvrtém patře domu č. 16 na ulici R. v O. (dále jen předmětný byt ), kterou dal žalobce jako pronajímatel odpůrci jako nájemci; současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou aktivní věcné legitimace. Za tímto účelem provedl dokazování, z něhož zjistil, že předmětný byt byl žalovanému přidělen jako vojákovi z povolání podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, na základě rozhodnutí Posádkové správy O. a se souhlasem Úřadu města O. ze dne 16. 12. 1991, č.j. 3505-11767. Posádková správa O. získala bytový fond v ulici R. 16 uživatelským rozvrhem ONV ze dne 16. 10. 1987 č. 337/23 za účelem ubytování vojáků z povolání a ostatních zaměstnanců vojenské správy, jak vyplynulo ze zprávy Vojenské ubytovací a stavební správy O. ze dne 31. 10. 2003. Z těchto důvodů a s ohledem na skutečnosti, které vedly velitele posádky O., aby žalovanému přidělil předmětný byt jako vojenský, byl tento byt ve smyslu § 7c zákona č. 102/1992 Sb., účinného od 5. 3. 1992, bytem služebním. Soud prvního stupně dovodil, že právě charakter předmětného bytu vylučuje věcnou legitimaci žalobce, a proto se již nezabýval důvodností žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Soud prvního stupně neshledal ani naplnění uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 2006 (dále jen obč. zák.), avšak výslovně uvedl, že toto odůvodnění návrhu nemá vliv na rozhodnutí soudu .

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, č.j. 12 Co 32/2004-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, které považoval za správné a rovněž se ztotožnil s jeho právním posouzením otázky aktivní věcné legitimace. Podle jeho názoru totiž soud prvního stupně při jejím posouzení správně vyšel z ustanovení § 7c zákona č. 102/1992 Sb., které také správně interpretoval v tom smyslu, že služební povaha předmětného bytu způsobila, že žalobce nebyl oprávněn podat žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti žalovanému, neboť ten byl i nadále zaměstnancem vojenské správy, takže vlastník domu byl po dobu trvání služební povahy předmětného (vojenského) bytu omezen v jeho dispozicích. Z těchto důvodů se odvolací soud již nezabýval otázkou správnosti napadeného rozsudku z hlediska naplnění uplatněných výpovědních důvodů.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňuje § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v odpírání vlastnického práva žalobci poukazem na neexistující ustanovení § 7c zákona č. 102/1992 Sb., čímž mu znemožňuje svobodně disponovat s majetkem. I když odvolací soud má patrně na mysli § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb., není podle dovolatele rozhodné, zda žalovaný je či není zaměstnancem vojenské správy, nebo že předmětný byt je součástí evidence u Posádky O., neboť pouze žalobce jako jeho vlastník je oprávněn k uplatnění výpovědních důvodů podle § 711 obč. zák. Právní argumentace odvolacího soudu tedy nesprávně připouští, aby nájemce vojenského bytu obecně mohl beztrestně neplatit nájemné nebo tento byt pronajímat třetím osobám. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že pouhým odkazem na neexistující ustanovení § 7c zákona č. 102/1992 Sb. přebírá bez bližšího přezkumu závěr soudu prvního stupně ohledně věcné legitimace žalobce. Podle dovolatele § 7 zákona č. 102/1992 měl původně tři odstavce, avšak žádný z nich nebyl nebo není nadepsán jako § 7c, přičemž poslední odstavec citovaného ustanovení byl zrušen nálezem Ústavního soudu. Pokud tedy zůstává v platnosti § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb., měl odvolací soud respektovat ochranu vlastnického práva a projednat důvodnost žaloby. Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření uvádí, že sám žalobce v dovolání dospívá k závěru, že odvolací soud pouze zřejmou chybou v psaní odkázal na neexistující § 7c zákon č. 102/1992 Sb., přitom ve skutečnosti aplikoval § 7 odst. 1 písm. c/ tohoto zákona. Právní závěr odvolacího soudu, že přidělením předmětného bytu vojenskou správou má za důsledek nemožnost vypovědět nájemní vztah vlastníkem tohoto bytu, však považuje za správný a navrhuje dovolání zamítnout.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Přípustnost dovolaní směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze dovozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci stejně jako ve svém dřívějším rozsudku, který předcházel kasačnímu usnesení odvolacího soudu.

Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť odvolací soud založil závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce na nesprávném posouzení hmotněprávní otázky, který subjekt je oprávněn uplatnit výpověď z nájmu služebního bytu ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb. (Dovolací soud nemá pochybnosti a připouští to i dovolatel že soudy obou stupňů ustanovením § 7c zákona č. 102/1992 Sb. mínily ustanovení § 7 odst. 1 písm. c/ citovaného zákona.) Nejvyšší soud tak spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 o.s.ř.) právě v tom, že uvedenou otázku řeší v rozporu s hmotným právem z důvodů, které budou rozebrány níže, čímž se podle závěru Nejvyššího soudu stává dovolaní přípustným.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že žalobce (vlastník) není věcně legitimován k podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, neboť se jedná o byt služební ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.

Podle soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2520/98) vyplývá z ustanovení § 710 odst. 1 a § 711 odst. 1 obč. zák., že výpověď z nájmu bytu může dát nájemci pronajímatel. Tím je zásadně vlastník domu, v němž se byt - jehož nájem je vypovídán - nachází, resp. vlastník takového bytu, neboť realizace práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu se odvíjí od práva vlastnického, respektive práva obdobného (srov. právo hospodaření, jemuž odpovídá možnost určený majetek spravovat a užívat jeho podstaty srov. § 64, § 65, § 72 až 74b zák. č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a § 761 obchodního zákoníku).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 445/99, též dovodil, že služebními byty jsou byty vymezené objektivně ustanovením § 7 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen zákon č. 102/1992 Sb. ) a subjektivně ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. Dále rovněž dovodil, že pro služební byty podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb. je rozhodující, aby celý dům, v němž se tyto byty nacházejí, byl určen výhradně k ubytování osob uvedených v tomto ustanovení (např. vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy), a to v souladu s předpisy platnými v době, kdy o jeho výstavbě a určení bylo rozhodováno (srov. § 2 odst. 1 dnes již zrušeného zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty); určující na rozdíl od služebních bytů podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. zde není subjekt vlastnického práva k domu; může jít tedy i o domy, které přešly do vlastnictví obcí. Z uvedeného vyplývá, že okolnost, že konkrétní byt je bytem služebním podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb., není rozhodující pro řešení otázky, kdo je pronajímatelem takového bytu. Je-li dům ve vlastnictví obce (města), je obec (město) jako pronajímatel bytu aktivně věcně legitimována v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, bez ohledu na to, že jde o služební byt podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005).

V této věci proto statutární město O. jako vlastník domu, v němž se nalézá předmětný byt (o čemž mezi účastníky řízení ani nebylo sporu a vyplývá to i z výpisu z katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu O. na LV č. 10001), je aktivně legitimováno k podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu.

Z těchto důvodů odvolací soud posoudil otázku aktivní věcné legitimace nesprávně, neboť se chybně domníval, že povaha bytu jako předmětu závazkového (nájemního) vztahu účastníků řízení má na její posouzení vliv.

Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (v podstatné míře) i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu