26 Cdo 1239/2011
Datum rozhodnutí: 23.10.2012
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




26 Cdo 1239/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. M. K. , bytem v B., S. O. 17, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, proti žalovanému P. S. , bytem v L. č. 154, zastoupenému JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Sportovní 616/16, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 676/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2010, č. j. 16 Co 287/2008-135, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2010, č. j. 16 Co 287/2008-135, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2007, č. j. 6 C 676/97-97, uložil žalovanému vyklidit pozemky: parcela č. 2226/2 zahrada o výměře 1597 m2, parcela č. 2225/1 zahrada o výměře 1392 m2 a parcela č. 2226/1 ovocný sad o výměře 5000 m2, zapsané na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Vyškov, pro katastrální území a obec L. (dále jen předmětné parcely , resp. pozemky ) do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování zjistil, že žalobce uzavřel dne 30. 6. 1995 s Pozemkovým fondem ČR smlouvu o převodu nemovitostí č. 28 R 95/58, jejímž předmětem byly i předmětné parcely, že se žalovaný domáhal u soudu určení, že smlouva o převodu nemovitostí č. 28 R 95/58 je neplatná a navrhoval, aby Pozemkový fond byl zavázán uzavřít smlouvu s ním, že však jeho žaloba byla zamítnuta (rozhodnutí soudu je pravomocné a ústavní stížnost žalovaného byla odmítnuta), že žalobce pozemky daroval manželce a po její smrti je podle usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 59 D 500/2000 nabyl opět do svého vlastnictví. Dále zjistil, že dne 8. 2. 1994 uzavřel žalovaný (nájemce) s Pozemkovým fondem ČR (pronajímatel) smlouvu č. 9 N 94/58 o nájmu parcel č. 2225/1 a č. 2226/2, které mu byly přenechány k zemědělskému využití, nájem byl sjednán od 1. 1. 1994 do doby realizace privatizačního projektu k předmětným nemovitostem nebo jejich vydání oprávněným osobám a sjednali si, že výpověď smlouvy se řídí obecným ustanovením § 677 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ), a § 22 zákona o půdě, a že dne 2. 4. 1995 uzavřeli smlouvu č. 13 N 95/58 o nájmu parcely č. 2226/1, a to od 1. 4. 1995 na dobu neurčitou s tím, že nájem lze vypovědět k 1. říjnu výpovědí doručenou nejpozději do jednoho měsíce před tímto datem s roční výpovědní lhůtou. Z provedených důkazů dále zjistil, že žalobce dopisem ze dne 28. 9. 1996, který žalovanému odeslal poštou, a následující den jej doručil i prostřednictvím Ing. J. K. a J. S., dal žalovanému výpověď z nájmu předmětných parcel (dále též jen Výpověď). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na provedené důkazy (zejména výpovědi svědků Ing. J. K. a J. S. a listinu obsahující Výpověď, na níž jsou stručně zachyceny okolnosti, za kterých svědci Výpověď doručili), bylo prokázáno, že Výpověď se dostala do sféry dispozice žalovaného - byla mu doručena jak poštou (doporučenou zásilkou), tak i dne 30. 8. 1996, neboť i když žalovaný odmítl od Ing. J. K. a J. S. Výpověď v místě svého bydliště převzít, ti mu ji (po hlasitém přečtení) vhodili škvírou mezi jeho vraty.
Uzavřel, že žalobce je vlastníkem předmětných parcel, žalovaný byl jejich nájemcem, že nájem k parcelám č. 2225/1 a č. 2226/2 byl uzavřen na dobu určitou, podle § 25 odst. 1 zákona o půdě změnou pronajímatele (místo Pozemkového fondu ČR se pronajímatelem stal žalobce) však došlo ke změně smlouvy na dobu neurčitou. Nájem k předmětným parcelám byl ukončen Výpovědí, jež se dne 30. 8. 1996 dostala do sféry dispozice žalovaného, a to podle § 677 odst. 2 obč. zák. s jednoroční výpovědní lhůtou. Po jejím uplynutí žalovaný užívá pozemky bez právního důvodu. I když žalobce podal žalobu již 15. 8. 1997, v době rozhodování soudu lhůta k vyklizení uplynula, vada předčasně podané žaloby tak byla zhojena (poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1427/99), a proto s odkazem na ustanovení § 126 obč. zák. žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, č. j. 16 Co 287/2008-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem předmětných parcel i závěr o věcné legitimaci účastníků. Po zopakování dokazování výslechem svědků Ing. J. K. a J. S. však učinil odlišná skutková zjištění o doručení Výpovědi žalovanému. Dospěl k závěru, že z podacího lístku z 29. 8. 1996 je zřejmé jen to, že žalobce odeslal žalovanému poštovní zásilku, aniž by z tohoto dokladu zároveň vyplývalo, že obsahovala Výpověď a že zásilku žalovaný skutečně obdržel. Měl za to, že nebylo prokázáno ani doručení Výpovědi dne 30. 8. 1996. Výpovědi svědků totiž považoval za nevěrohodné, neboť v nich byly rozpory. Poukázal na to, že svědci odlišně popsali místo svého setkání, odkud se vypravili za žalovaným a neshodli se zcela jednoznačně na tom, který z nich četl obsah doručované listiny. Odlišně popisují i události poté, kdy měli zásilku vhodit žalovanému do schránky; svědek Ing. K. u odvolacího jednání uvedl, že odjeli společně do K., kde probíhala sklizeň obilí na rodinných pozemcích, kterou chtěl zkontrolovat, že cestou žalobce (otce) telefonicky vyrozuměl o průběhu doručování zásilky a že otec mu řekl, že za nimi přijede do K., což učinil a poté, co sepsali a podepsali s otcem listinu o průběhu doručování, odjeli svědci společně do B. U jednání soudu prvního stupně však uvedl, že po vhození zásilky žalovanému jel pro dědu do H., a svědka S. vzal s sebou, že mezitím volal otci, že žalovaný zásilku nepřevzal, že i s dědou zajeli do K., kde probíhala sklizeň a tam za nimi přijel žalobce, kterému předal informace. Svědek S. pak u odvolacího jednání vypověděl, že odjeli společně do K., ale už neví proč. Žalobce pak tvrdil, že ho syn telefonicky vyrozuměl, že žalovaný odmítl Výpověď převzít, a proto se za žalovaným vypravil osobně a i on ho žádal o převzetí Výpovědi. Uzavřel, že žalobce neprokázal, že by se Výpověď dostala do sféry dispozice žalovaného, neprokázal tak, že by došlo k ukončení nájemního vztahu žalovaného k předmětným parcelám, a proto žaloba, jíž se domáhal jejich vyklizení, není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen o. s. ř. ) a odůvodnil ho § 241a odst. odst. 3 o. s. ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Poukazoval na to, že Výpověď zaslal žalovanému prostřednictvím pošty, a to doporučenou zásilkou, jež se mu nevrátila, žalovaný ani nedoložil jiný dopis, který by mu měl být touto zásilkou doručen; je tak zřejmé, že se doporučená poštovní zásilka obsahující Výpověď dostala do jeho sféry dispozice. S ohledem na chování žalovaného přistoupil z opatrnosti k doručení Výpovědi i prostřednictvím syna Ing. J. K. a pracovníka bezpečnostní agentury J. S. Doručení Výpovědi jejich prostřednictvím vyplývá z kopie Výpovědi, na níž žalobce v den, kdy došlo k jejímu doručení, vylíčil, jak doručení proběhlo, což svědci potvrdili svými podpisy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem má spočívat rozpor mezi jeho tvrzením a výpovědí svědků. Namítal, že svědci shodně popisují, že jeli společně do L. předat zásilku žalovanému, svědek S. uvedl, že zásilka byla žalovanému dvakrát přečtena, že si již nevybavuje, kdo ji četl (zda on či syn žalobce), že syn žalobce sdělil telefonicky otci, že nedošlo k převzetí zásilky, že s ním odjel do K., kam za nimi přijel žalobce, že mu vylíčili průběh doručování, ten vše sepsal, správnost údajů potvrdil podpisem, stejně jako syn žalobce. Tato tvrzení byla potvrzena i svědkem J. K., který uvedl, že Výpověď přečetl žalovanému on. Jejich výpovědi se nerozcházejí. Neuvedli ani odlišně místo svého setkání, oba uvedli, že syn žalobce vyzvedl svědka S. ve S., nevybavili si jen konkrétní místo. Měl za to, že je třeba přihlédnout k tomu, že doručování prostřednictvím svědků proběhlo v létě roku 1996, svědkové byli k okolnostem doručování vyslechnuti po více než deseti letech, pro značný časový odstup si nemohli vybavit detailně veškeré okolnosti, za nichž doručování proběhlo. Namítal, že rozpory, které uvádí odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, ze svědeckých výpovědí nevyplývají; ostatně ani odvolací soud nevysvětluje, v čem tyto rozpory konkrétně spatřuje. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval rozhodujícím důkazem kopií Výpovědi, na níž je popsán průběh doručování (k záznamu došlo v den doručování), a jež je svědky podepsána. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek považuje za správný, žalobce jen polemizuje s hodnocením důkazů a dovolání by proto mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; napadený rozsudek přezkoumal bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatel dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnil skutkové zjištění odvolacího soudu, že se Výpověď nedostala do sféry dispozice žalovaného.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Soud prvního stupně z výpovědí svědků Ing. J. K. a J. S. a z listiny obsahující kopii Výpovědi s popisem svědků o průběhu doručení Výpovědi žalovanému dne 30. 8. 1996 učinil zjištění, že Výpověď se dostala do sféry dispozice žalovaného. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že doručení Výpovědi prokázáno nebylo. Vyšel přitom jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí z výpovědí svědků Ing. J. K. a J. S., které zopakoval v odvolacím řízení, shledal rozpory jak v jejich výpovědích, tak i mezi výpověďmi a tvrzením dovolatele; svědky proto považoval za nevěrohodné.
S takovým hodnocením provedených důkazů výpověďmi svědků Ing. J. K. a J. S. - dovolací soud nesouhlasí.
Při hodnocení důkazu výpovědí svědka musí soud přihlédnout mimo jiné i k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, s jakým časovým odstupem o události vypovídá a do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy.
Svědci Ing. J. K. a J. S. sice nevypovídali do všech podrobností identicky a na některé detaily si již nevzpomínali, v jejich výpovědích však nejsou podstatné rozdíly, důležité skutečnosti popisují shodně, a to jak ve své výpovědi u soudu prvního stupně, tak v odvolacím řízení a jejich výpovědi nejsou ani v rozporu s tvrzeními dovolatele. Dovolací soud (shodně s dovolatelem) považuje za velmi významnou při hodnocení pravdivosti (věrohodnosti) výpovědí svědků skutečnost, že k provedení důkazů jejich výslechem došlo mnoho let po události (po 11 letech u soudu prvního stupně a po 14 letech u odvolacího soudu), jejíž průběh měli popsat a bylo by proto s podivem, kdyby si vybavili zcela identicky a do všech podrobností její průběh. Jejich výpovědi tak, jak jsou zachyceny v protokolech soudů obou stupňů, lze považovat za adekvátní vylíčení událostí (které ani pro svědky neměly nějaký mimořádný, životně důležitý význam) po mnoha letech.
Oba svědci navíc právě s ohledem na velký odstup času od popisované události
poukazovali na záznam, který byl sepsán na kopii Výpovědi ve stejný den, kdy mělo dojít k doručení Výpovědi žalovanému s tím, že je v něm vylíčen průběh celé události. K této listině, z níž soud prvního stupně vycházel při svých skutkových zjištěních, se však odvolací soud vůbec nevyjádřil a vůbec se jí nezabýval. Nevypořádal se ani s otázkou času, který uplynul od 30. 8. 1996, kdy mělo k doručení dojít, do 9. 11. 2007 (výpověď svědků u soudu prvního stupně), respektive do 20. 10. 2010 (jejich výpověď u odvolacího soudu) a jeho vlivu na rozpory ve výpovědích svědků.
Navíc některé rozpory ve výpovědi svědků (odůvodňující závěr o jejich nevěrohodnosti), na něž poukazuje odvolací soud, ani z obsahu spisu (protokolů o jednání, u nichž byli svědci vyslechnuti) nevyplývají. Jde-li o vytýkaný rozpor v jejich odlišném popisu místa svého setkání z protokolů, v nichž je zachycena jejich výpověď, přitom vyplývá, že oba shodně uvádí, že se potkali ve S., jen si nepamatovali přesné místo; a má-li za to, že se neshodli, kdo z nich nahlas četl obsah listiny, kterou měli doručit pak z protokolů vyplývá, že svědek J. S. uvedl, že si již nepamatuje, kdo listinu přečetl a svědek Ing. J. K. uvedl, že ji přečetl on; konstatování svědka, že si na něco nevzpomíná, jen postrádá konkrétní údaj, není však rozporné s tvrzením jiného svědka, který si na danou událost vzpomněl a popsal ji. Další vytýkaný rozpor - neshoda, zda po cestě z místa bydliště žalovaného do K. vyzvedli dědečka svědka Ing. J. K., sice z obsahu spisu vyplývá, z odůvodnění napadeného rozsudku však nelze zjistit, proč tuto neshodu považuje odvolací soud i s přihlédnutím k času, který od popisované události uplynul (viz výklad shora) za tak významnou. Ačkoliv k závěru o nevěrohodnosti svědků by měly vést jen závažné rozpory ve výpovědích svědků, popř. mezi jejich výpověďmi a tvrzením dovolatele, odvolací soud žádné další rozpory nekonkretizuje.
Dovolatel tedy uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvodně.
Nelze ani pominout, že odvolací soud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene dovolatele o doručení Výpovědi žalovanému ( nemá za prokázané, že by žalovanému byla řádně doručena ), aniž by však postupoval podle § 118a o. s. ř. Měl-li odvolací soud za to, že dovolatelem navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, měl přistoupit k poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ke které musel (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) dovolací soud přihlédnout.
Protože žalobci se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neobstojí ani právní závěry, které na jejich základě odvolací soud přijal. Dovolací soud proto rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu