26 Cdo 1230/2006
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1230/2006


26 Cdo 1231/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) Mgr. R. D., b) M. D., a c) Mgr. M. T., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. P. a 2) D. P., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 141/98, o dovolání žalovaného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2005, č. j. 19 Co 77/2004-144, a o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2005, č. j. 19 Co 77/2004-155, takto:


I. Dovolání se zamítají.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 19 C 141/98-110, přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného J. P. k bytu č. 16, první kategorie, 2+1 s příslušenstvím, v šestém podlaží domu č. or. 39 č. p. 908 na ul. Kotlářská v B. (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil, že nájem zaniká uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen obč. zák. ), neboť žalovaný (nájemce předmětného bytu) dluží žalobcům (spoluvlastníkům předmětného domu a pronajímatelům bytu) nájemné za dobu podstatně přesahující tři měsíce. Proto žalobě vyhověl; vyklizovací povinnost žalovaného vázal podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. na poskytnutí přístřeší.


Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. V průběhu odvolacího řízení poté, co po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně uzavřel žalovaný dne 29. ledna 2005 manželství s D. P. (dříve Š.) žalobci navrhli, aby odvolací soud podle § 107a o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. dále jen o.s.ř. ) připustil přistoupení D. P. do řízení na straně žalované.


Krajský soud v Brně (soud odvolací) usnesením ze dne 13. května 2005, č. j. 19 Co 77/2004-144, návrhu vyhověl a připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila D. P. jako druhá žalovaná. V odůvodnění svého vyhovujícího rozhodnutí především uvedl, že v praxi může nastat případ, kdy účastník v průběhu soudního řízení převede pouze část svých práv nebo povinností, o něž v řízení jde. Pro tento případ je zapotřebí vzhledem k potřebám soudní praxe formulaci na místo užitou v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř. chápat i jako vedle dosavadního účastníka, a to v rozsahu práv a povinností, ohledně nichž došlo k převodu či k přechodu. V tomto smyslu je ustanovení § 107a o.s.ř. podle názoru odvolacího soudu použitelné ve vztahu k druhému manželovi, vzniklo-li právo společného nájmu bytu manžely uzavřením manželství v průběhu soudního řízení. Současně konstatoval, že byla-li výpověď z nájmu bytu doručena dosavadnímu výlučnému nájemci před uzavřením manželství, vztahují se po uzavření manželství její účinky právě v důsledku singulární sukcese i na druhého manžela a není již třeba mu výpověď z nájmu bytu samostatně doručovat.


Rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 19 Co 77/2004-155, pak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že nájem bytu žalovaným zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.


Odvolací soud dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce v daném případě po dobu podstatně přesahující tři měsíce) byl naplněn; proto k výpovědi z nájmu bytu, která se vložením do poštovní schránky žalovaných objektivně dostala do jejich dispozice, přivolil. Postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák. pak odepřel žalovaným právo na přístřeší vyplývající pro ně jinak z ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák.


Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný; jeho přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Oba žalovaní pak dovoláním napadli i citovaný rozsudek odvolacího soudu. Zde přípustnost dovolání odůvodnili podle § 237 odst. 1 písm. a/, popřípadě b/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky byly v dovoláních podřazeny pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. s tím, že důvody, pro něž byla obě rozhodnutí napadena, jsou v podstatě totožné. V obou dovoláních byla zpochybněna správnost výkladu ustanovení § 107a o.s.ř. podle názoru žalovaných v něm užitou formulaci na místo nelze vyložit i jako vedle dosavadního účastníka v rozsahu práv a povinností, ohledně nichž došlo k převodu či k přechodu, jak to učinil odvolací soud. Podle žalovaných je tomu tak proto, že stávající formulace ust. § 107a odst. 1 o.s.ř. a jeho případné použití byly a jsou zákonodárcem jasně, určitě a srozumitelně dány; stávající formulace ust. § 107a odst. 1 o.s.ř. nepřipouští výklad (nutnost chápání ) použitý odvolacím soudem v konkrétním řízení, poněvadž v takovémto případě by v cit. ust. o.s.ř. byl nepochybně obsažen nejenom slovní obrat na místo , nýbrž zcela určitě i slovní obrat k či vedle ; výkladem (nutností chápání ) ust. § 107a odst. 1 o.s.ř. a jeho aplikací za použití ust. § 107a odst. 2 téhož práv. předpisu ve formě dovoláním napadeného usnesení ze strany odvolacího soudu bez jakýchkoli pochybností tento odvolací soud ve sporném případě nejenom realizoval moc soudní, ale i moc zákonodárnou, což mu zcela rozhodně nepřísluší . V obou dovoláních bylo navrženo, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Byla-li napadená rozhodnutí vydána 13. května 2005 a 7. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů.


Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.; tvrzenou přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. se proto již dovolací soud nezabýval.


Podle § 242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Byť v dovolání dovolatelé odkázali i na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy jakoby uplatili existenci vady podle citovaného ustanovení, lze jejich dovolací námitky s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně aplikoval.


Napadené usnesení odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že v dané věci byly splněny předpoklady pro aplikaci § 107a o.s.ř., kterýžto postup navrhli žalobci v odvolacím řízení poté, co žalovaný uzavřel manželství s D. P. (dříve Š.).


Napadený rozsudek odvolacího soudu pak vychází mimo jiných rovněž ze závěru, že ustanovení § 107a o.s.ř. na předmětný spor dopadá.


Podle § 704 odst. 1 obč. zák. stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství.


Podle ustanovení § 107a o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1 a jestliže s tím souhlasil ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).


Procesní nástupnictví podle § 107a o.s.ř. se uplatní i v řízení odvolacím (§ 211 o.s.ř.), a to především tehdy, přezkoumává-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci systému úplné apelace (jako je tomu mimo jiné i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu).


Podle právního názoru publikovaného v odborné literatuře (viz Soudní rozhledy 10/2001 s. 353, citováno též v Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, Praha, C.H.Beck, 2003, I. díl, s. 385) a vyjádřeného též v rozsudcích Nejvyššího soudu z 13. prosince 2006, sp. zn. 26 Cdo 130/2006, a ze 16. ledna 2007, sp. zn. 26 Cdo 2872/2005, 26 Cdo 2920/2005, změna práva výlučného nájmu bytu na společný nájem bytu manžely, k níž dochází uzavřením manželství dosavadního výlučného nájemce, je speciálním případem singulární sukcese, v jejímž důsledku do práv a povinností dosavadního výlučného nájemce vstupují oba manželé jako společní nájemci. Nastane-li tato právní skutečnost v průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeného proti jednomu z manželů jako dosavadnímu výlučnému nájemci bytu, jemuž byla doručena výpověď z nájmu ještě před uzavřením manželství, je třeba na postavení druhého manžela vztáhnout § 107a o.s.ř., aniž by byl žalobce povinen dát i jemu výpověď z nájmu bytu. Označuje-li hmotné právo v § 704 odst. 1 obč. zák. uzavření manželství za právní skutečnost, která zakládá zákonnou změnu institutu výlučného nájmu bytu na společný nájem manželů, v jehož důsledku získává do nájmu vstupující manžel shodná práva a povinnosti jako nájemce dosavadní, omezená pouze právy druhého společného nájemce, nemůže se jednat o nic jiného, než o speciální případ singulární sukcese, kdy se dosavadní účastník hmotněprávního vztahu rozdvojí na účastníky dva, kteří jako společní nájemci vstupují v již existujícím nájemním vztahu do práv a povinností dosavadního výlučného nájemce. Znění ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř. je sice formulováno tak, jako by chtělo naznačit jen jedinou variantu dopadů singulární sukcese, totiž že nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupí do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, pro něhož tak řízení zcela končí. Takový výklad je však neudržitelný již s ohledem na potřeby praxe, v níž je běžné, že účastník soudního řízení může např. v jeho průběhu převést pouze část svých práv, jichž se řízení týká. Tam uvedenou formulaci na místo je proto třeba chápat i jako vedle dosavadního účastníka v rozsahu práv a povinností, ohledně nichž nastal převod nebo přechod (shodně srov. citovaný Komentář k občanskému soudnímu řádu, s. 384, bod 9). Uvedený právní názor sdílí dovolací soud i v projednávané věci.


Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že v dané věci přichází v úvahu postup podle § 107a o.s.ř., lze pokládat jeho právní názor za správný. Za této situace Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání žalovaného proti napadenému usnesení odvolacího soudu i dovolání žalovaných proti napadenému rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný, resp. oba žalovaní, nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobcům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. března 2007


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu