26 Cdo 1224/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák., § 225 IZ.




26 Cdo 1224/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána. , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. B. S. , zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o vyklizení garážového stání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 121/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 64 Co 301/2011-268, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 64 Co 301/2011-268, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení a dovolacího řízení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 64 Co 301/2011-268, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen obvodní soud ) rozsudkem ze dne 1. března 2011, č. j. 11 C 121/2009-127, rozhodl o žalobě JUDr. Tomáše Pelikána, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (dále též jen dlužník nebo bytové družstvo ) tak, že žalovanému uložil vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku ve výroku označenou nebytovou jednotku - garáž (dále jen garáž ) a zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 21.520 Kč.

Šlo o druhý rozsudek obvodního soudu ve věci, když první rozsudek (ze dne 16. června 2009, č. j. 11 C 121/2009-23), jímž obvodní soud žalobě vyhověl ve stejném rozsahu ještě vůči původnímu žalobci - bytovému družstvu, zrušil k odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2010, č. j. 64 Co 164/2010-84, a věc vrátil (postoupil) k dalšímu řízení obvodnímu soudu.

Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1/ Bytové družstvo (obvodní soud opakovaně nesprávně užívá v rozsudku pro bytové družstvo označení žalobce , ačkoli v době, kdy o věci rozhodoval, již byl žalobcem insolvenční správce bytového družstva) je (podle výpisu ze dne 17. prosince 2008) zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník garáže.

2/ Bytové družstvo (jako budoucí prodávající) uzavřelo se žalovaným (jako budoucím kupujícím) v květnu 1997 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní (dále jen smlouva o smlouvě budoucí ), v níž se zavázalo uzavřít kupní smlouvu ohledně garáže do 9 měsíců od právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za kupní cenu 173.200 Kč (bez daně z přidané hodnoty a bez ceny za poměrnou část pozemku), splatnou do 15 dnů od podpisu smlouvy. Strany si sjednaly, že právní vztahy účastníků smlouvy o smlouvě budoucí se budou řídit ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) i ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ).

3/ Žalovaný uhradil dohodnutou kupní cenu dne 21. května 1997 a dne 8. ledna 1999 zaplatil 26.782 Kč jako poměrnou část ceny pozemku.

4/ Bytové družstvo (jako pronajímatel) uzavřelo se žalovaným (jako nájemcem) v květnu 1997 smlouvu označenou jako nájemní smlouva , na dobu určitou , vymezenou dnem podpisu smlouvy a vkladem vlastnického práva žalovaného ke garáži do katastru nemovitostí, kterou garáž pronajalo žalovanému bezúplatně.

5/ Kolaudačním rozhodnutím ze dne 26. června 1997, povolil stavební úřad počínaje 30. červnem 1997 užívání stavby Hromadné garáže I. etapa (k níž patří i předmětná garáž).

Na tomto základě dospěl obvodní soud k následujícím závěrům:

1/ Jelikož žalovaný není a nebyl členem bytového družstva, řídí se režim smlouvy o smlouvě budoucí ustanoveními občanského zákoníku.

2/ Devítiměsíční lhůta k uzavření kupní smlouvy začala běžet od kolaudace (od 30. června 1997) a uplynula (marně) 30. března 1998. Vzhledem k ustanovení § 50a odst. 1 a 2 obč. zák. pak jednoroční promlčecí doba (k uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy) uplynula 31. března 1999. Jelikož žalovaný do té doby nepodal žalobu a žalobce vznesl námitku promlčení, nemohl již obvodní soud přihlížet ke smlouvě o smlouvě budoucí.

3/ Nájemní smlouva musí obsahovat cenu nájmu. Nájemní smlouva z května 1997 byla uzavřena jako bezúplatná, takže ji nelze považovat za nájemní smlouvu ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. Podle obsahu šlo o smlouvu o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák.

4/ Insolvenční správce, jenž je po prohlášení konkursu (na majetek bytového družstva) oprávněn nakládat s majetkovou podstatou bytového družstva [§ 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], navrhl pokračování v (tomto) řízení, čímž vstoupil do řízení na místo původního žalobce (§ 264 odst. 1, § 265 odst. 1 insolvenčního zákona). Tento vstup insolvenčního správce do řízení tedy nelze než považovat za požadavek na vrácení předmětu výpůjčky dle § 255 insolvenčního zákona.

5/ Jestliže se tedy žalobce (rozuměj bytové družstvo jako původní žalobce) domáhal vyklizení garáže s odůvodněním, že k ní žalovaný nemá žádný právní vztah (užívá ji bez právního důvodu), pak po vstupu insolvenčního správce do řízení tato skutečnost nastala. Proto obvodní soud vyhověl žalobě podle § 255 insolvenčního zákona a § 126 obč. zák. Lhůtu k vyklizení garáže určil obvodní soud podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

6/ K otázce dobrých mravů či legitimního očekávání lze dodat, že nebyla-li se žalovaným uzavřena kupní smlouva v dohodnuté době a nedovolal-li se svého práva v zákonné lhůtě, pak již nemůže legitimně očekávat plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí (§ 3, § 50a obč. zák.).

7/ Námitka žalovaného, že smlouva o smlouvě budoucí je ve skutečnosti kupní smlouvou, odporuje skutečnému obsahu této smlouvy a na její nedůvodnost lze usuzovat i z toho, že nikdo nepodal návrh na vklad vlastnického práva žalovaného podle této smlouvy do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.).

K odvolání žalovaného proti rozsudku obvodního soudu ze dne 1. března 2011 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2013, č. j. 64 Co 301/2011-268, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (první výrok), ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 14.552 Kč (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 13.189 Kč (druhý výrok).

Šlo rovněž o druhý rozsudek odvolacího soudu ve věci, když první rozsudek (ze dne 12. dubna 2012, č. j. 64 Co 301/2011-208), jímž odvolací soud původně změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 1. března 2011 tak, že žalobu zamítl, zrušil (k dovolání žalobce) Nejvyšší soud (rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 26 Cdo 3887/2012-229) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že je ve smyslu § 243d odst. 1 věty první o. s. ř. vázán závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, konkrétně názorem, že žalobu o vyklizení garáže, tedy nebytového prostoru, nelze zamítnout na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Na tomto základě pak - vycházeje ze skutkových zjištění obvodního soudu - dospěl k následujícím závěrům:

1/ Nájemní smlouva z května 1997 skutečně není nájemní smlouvou ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. (neboť neobsahuje cenu nájmu).

2/ Obvodní soud se správně vypořádal s tím, že mohlo jít o výpůjčku , u které insolvenční správce vstupem do řízení uplatnil požadavek na vrácení předmětu výpůjčky.

3/ Správný je i závěr obvodního soudu, že žalovanému nesvědčí (z důvodů obsažených v rozsudku obvodního soudu) právo garáž užívat ani na základě smlouvy o smlouvě budoucí.

4/ Obvodní soud proto dospěl ke správnému závěru, že žalovaný užívá garáž bez právního důvodu a správně uložil žalovanému garáž vyklidit (dle § 126 obč. zák.) ve správně určené lhůtě.

5/ Námitka, že povinnost k vyklizení garáže měla být v žalobě podmíněna povinností prodávajícího vrátit kupujícímu kupní cenu, není důvodná již proto, že žádná kupní smlouva nebyla uzavřena (žalovaný odvíjel právo užívat garáž od absolutně neplatné nájemní smlouvy ).

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak , tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci , a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek obvodního soudu se mění tak, že žaloba o vyklizení garáže se zamítá.

Dovolatel úvodem (na podporu závěru o přípustnosti dovolání) poukazuje na článek 89 odst. 2 Ústavy, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 5/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, které je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu), maje za to, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavního práva na spravedlivé řízení, jež je imanentní součástí práva na spravedlivý proces a do jeho ústavního práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Dále se dovolatel odvolává na základní principy, na nichž je založen výkon soudnictví v České republice, k čemuž cituje pasáže z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11 (uveřejněného pod číslem 200/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (uveřejněného pod číslem 42/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07 (uveřejněného pod číslem 58/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2012, sp. zn. 25 Cdo 4791/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 56 a dostupného - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (uveřejněného pod číslem 118/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V mezích ohlášeného dovolacího důvodu snáší dovolatel výhrady k následujícím právním otázkám.

I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže. V tomto řízení se posuzuje, zda užívací právo žalobce je silnější než užívací právo žalovaného. S odkazem na ustanovení § 123 obč. zák. může být užívací právo žalobce sice založeno i na právu vlastnickém, ale nemusí tomu tak být nutně.

Soudy všech stupňů (včetně dovolacího soudu v předcházejícím řízení) tudíž fatálně pochybily, když právo žalobce užívat garáž (založené na zápisu vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí) nepoměřily se skutečností, že žalovaný (dovolatel) je kupujícím garáže, a tudíž dovozuje oprávněnost užívání garáže od fakticky a prokazatelně zrealizované koupě (od ústně uzavřené kupní smlouvy). Tím (podle dovolatele) zasáhly do ústavního práva dovolatele na spravedlivý proces a na pokojné užívání majetku.

II. K povaze úhrady poskytnuté žalovaným bytovému družstvu.

Odvolací soud pochybil, jestliže uzavřel, že (dovolatelem) zaplacená kupní cena je bezdůvodným obohacením na straně prodávajícího (bytového družstva). Tato úhrada totiž nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení uvedených v ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák.

III. K dohodě o vzájemné ochraně investic.

Soudy nevzaly při rozhodování v úvahu Dohodu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic ze dne 5. října 1990 (srov. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic, uveřejněné pod číslem 459/1991 Sb.).

Dovolatel je totiž státním občanem Švýcarské konfederace, který ze svého majetku investoval nemalé prostředky na koupi garáže a Česká republika je tedy povinna zabránit tomu, aby bez poskytnutí adekvátní náhrady došlo k faktickému odnětí majetku oprávněně užívaného zahraničním investorem.

IV. K možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem.

Dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 3303/11 a na nález Ústavního soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 (jde o nález uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a namítá, že je-li insolvenční správce coby žalobce sám advokátem, nelze tu část nákladů řízení, která zahrnuje odměnu jím zmocněného jiného advokáta, považovat za nezbytný a účelně vynaložený náklad.

Dovolává se též aplikace § 150 o. s. ř.

V. K posouzení titulu, který dovolatele opravňuje k užívání garáže.

Dovolatel oběma soudům vytýká, že zcela nesprávně posoudily užívací titul, který jej opravňuje k užívání garáže. K tomu přednáší dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry (vlastní popis skutkového děje), načež zdůrazňuje, že na základě smlouvy o smlouvě budoucí a nájemní smlouvy uhradil bytovému družstvu celou kupní cenu (199.982 Kč) a převzal garáž od bytového družstva protokolárně do držby a bytové družstvo od něj převzalo celou kupní cenu (199.982 Kč) a garáž mu předalo do držby. Odtud uzavírá, že reálným právním jednáním bytového družstva (prodávajícího) a dovolatele (kupujícího) tedy došlo k uzavření ústní kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 obč. zák. K tomu zdůrazňuje (i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009) rozdíl mezi reálným jednáním (koupě je zrealizována faktickým jednáním, které naplní všechny znaky uvedené v ustanovení § 588 obč. zák.) a sepisem kupní smlouvy coby listiny vkladné do katastru nemovitostí (tedy promítnutím již zrealizované koupě do právní formy předvídané zákonem pro následné vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí).

Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98 (uveřejněný pod číslem 86/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), o tom, že je-li smlouva perfektní, pak je i účinná bez ohledu na to, že samo vlastnictví se nabývá až intabulací, tj. vkladem do katastru nemovitostí a z nálezu cituje pasáže k výkladu § 133 odst. 2 obč. zák.

Zdůrazňuje též, že ve většině případů v okamžiku uzavírání smluv o smlouvě budoucí bytové ani nebytové jednotky ještě právně ani fakticky neexistovaly, že uzavření klasické kupní smlouvy bránily požadavky vyplývající z dikce § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) a že skutečnými investory byli poškození kupující (včetně něj), kdežto bytové družstvo mohlo být pouze zdánlivým vlastníkem.

Dovolatel rovněž míní, že smlouva o smlouvě budoucí není pouhou smlouvou ve smyslu § 50a obč. zák.; jde o písemný dokument, který:

1/ Stvrzuje, že prodávající (bytové družstvo) a kupující (dovolatel) uzavřeli ústní kupní smlouvu o koupi garáže.

2/ Stvrzuje, že mezi prodávajícím (bytovým družstvem) a kupujícím (dovolatelem) vznikl platný závazek vyhotovit v budoucnu listinu vkladnou (písemnou kupní smlouvu o prodeji garáže).

VI. K synallagmatické povaze závazku.

Podle dovolatele mělo reálné jednání prodávajícího (bytového družstva) a kupujícího (dovolatele) za následek vznik synallagmatického závazku, což má za následek povinnost prodávajícího vrátit kupujícímu jím zaplacenou kupní cenu a takto musí být formulována i žaloba o vyklizení; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 32/2011 ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009 a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 327/06 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2008 pod číslem 10).

VII. K možnosti soudu zamítnout žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže) s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Dovolatel má s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10 (uveřejněný pod číslem 91/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) za to, že otázka, zda žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže) lze zamítnout pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 27. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3887/2012.

S přihlédnutím k výše formulovaným otázkám pak dovolatel požaduje, aby věc byla předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout. Napadené rozhodnutí má za plně souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013. Potud žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3786/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3268/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3950/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 2233/2012 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 1745/2013) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1517/2012, dodávaje, že Nejvyšší soud v označených rozhodnutích provedl výklad typových nájemních smluv a shodně se soudy v této věci dospěl k závěru, že nejde ani o smlouvu o výpůjčce ani o smlouvu inominátní, nýbrž o absolutně neplatnou nájemní smlouvu.

Žalobce též zdůrazňuje, že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy, a to ani ve vztahu k tzv. legitimnímu očekávání , neboť dovolatel sice uzavřel s bytovým družstvem smlouvu o smlouvě budoucí, na ochranu z ní vyplývajících práv však nic neučinil a nechal marně uplynout veškeré lhůty. Co do aplikovatelnosti institutu legitimního očekávání poukazuje na obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11 (o tom, že článek 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě nechrání jen tvrzený majetkový nárok ). Potud se dovolává též závěrů formulovaných k legitimnímu očekávání v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. října 2012, sp. zn. I. ÚS 4033/2012).

Postup, jímž by se institut legitimního očekávání aplikoval i na situace, kdy dotčená osoba nevyužila práv, jež jí zákon přiznával (dovolatel nikdy neučinil výzvu k uzavření kupní smlouvy, ani nepodal žalobu na nahrazení projevu vůle), by byl v rozporu s obecným právním principem vigilantibus iura skripta sunt (bdělým náležejí práva) a ignoratia iuris non excusat (neznalost práva neomlouvá).

Upozorňuje též na to, že dovolatel udává adresu pobytu ve Švýcarsku, takže garáž v souvislosti s bydlením zjevně ani neužívá.

K námitkám dovolatele k výroku o náhradě nákladů řízení žalobce poukazuje na to, že judikatura Ústavního soudu se vztahuje k hromadnému vymáhání bagatelních pohledávek a na to, že Nejvyšší soud mu jako insolvenčnímu správci dlužníka zastoupenému advokátem sám v minulosti přiznával náhradu nákladů právního zastoupení (potud příkladmo odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1139/2011); dovolává se též závěrů obsažených v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. II. ÚS 3297/10.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vytyčených dovolatelem - nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci.

I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže. II. K povaze úhrady poskytnuté žalovaným bytovému družstvu. III. K dohodě o vzájemné ochraně investic. V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř.), které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.

Jak popsáno výše, dovolatel vymezuje (v samostatném odstavci dovolání) přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak , tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci .

V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), i v řadě dalších svých rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že:

Dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak , není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.

Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit . Srov. k tomu opět i usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013.

Dovolatel - ač odvolacím soudem přiléhavě poučen o podmínkách přípustnosti dovolání a ač zastoupen advokátkou - shora citovanou pasáží dovolání nevymezil přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem.

Jelikož ve vztahu k právním otázkám formulovaným pod body I. až III. dovolání (I. K charakteru žaloby o vyklizení garáže. II. K povaze úhrady poskytnuté žalovaným bytovému družstvu. III. K dohodě o vzájemné ochraně investic.) nezjednal dovolatel nápravu v dotčeném směru v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) ani v dalších částech dovolání (posuzováno podle obsahu dovolání), Nejvyšší soud se pro tuto - po uplynutí lhůty k podání dovolání již nezhojitelnou - vadu dovolání právními otázkami vadou postiženými již nezabýval (vada, kterou si dovolatel v této části vadným dovoláním způsobil sám, znemožnila Nejvyššímu soudu učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání).

Ve vztahu k otázce ad III. (K dohodě o vzájemné ochraně investic.) je dovolání nezpůsobilé věcného přezkumu též proto, že dovolatel ji otevírá (předkládá k posouzení dovolacímu soudu) na základě skutečnosti (že je švýcarským občanem), kterou nepřípustně nově uplatnil až v dovolacím řízení (obvodní soud vycházel z toho, že dovolatel je českým občanem a jiné tvrzení před soudy nižších stupňů nezaznělo). Přihlédnout k takové skutečnosti je Nejvyššímu soudu zapovězeno ustanovením§ 241a odst. 6 o. s. ř.

IV. K možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem.

Touto dovolací argumentací brojí dovolatel proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dovolacího řízení.

Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří též oba (výše specifikované) výroky o nákladech řízení (před soudy všech stupňů). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (jež určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží).

Jestliže dovolatel brojí (i prostřednictvím poukazu na § 150 o. s. ř.) proti tomu, aby byl jakkoli zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů žalobci, pak dovolání v této části směřuje proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo (v souhrnu) rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 27.741 Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (aniž by šlo o některý z případů, který uplatnění limitu 50.000 Kč pro účely přípustnosti dovolání vylučuje).

Nejvyšší soud tudíž dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

Jen pro úplnost (v zájmu předejití dalších sporů na dané téma a bez vlivu na výrok o odmítnutí dovolání) Nejvyšší soud upozorňuje, že v konkursních souvislostech (při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) uzavřel pod bodem XX. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 186 (362), že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce, a že ve své dosavadní praxi při rozhodování o náhradě nákladů řízení v insolvenčních souvislostech (ve vazbě na insolvenční zákon) přiznával procesně úspěšnému insolvenčnímu správci též náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1139/2011, žalobcem přiléhavě zmíněné ve vyjádření k dovolání).

V. K posouzení titulu, který dovolatele opravňuje k užívání garáže. VI. K synallagmatické povaze závazku.

Potud je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, k jejíž změně není důvod ani na základě dovolání podaného v této věci, takže dovolání v rozsahu této otázky přípustné není.

K závěru, že zde není žádné (byť neplatné) kupní smlouvy, jež by dovolatele opravňovala k užívání garáže z titulu vlastnického práva, srov. v typově shodných věcech (z rozhodnutí zmíněných ve vyjádření k dovolání) např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, sp. zn. 26 Cdo 3268/2011 a sp. zn. 26 Cdo 2233/2012.

Není-li dovolání přípustné za účelem prověření správnosti závěru odvolacího soudu, že zde není žádné (byť neplatné) kupní smlouvy, jež by dovolatele opravňovala k užívání garáže z titulu vlastnického práva, pak je nelze věcně zkoumat (není přípustné) za účelem posouzení synallagmatické povahy závazku založené na dovolatelově mínění, že kupní smlouvu uzavřel.

Argumentace rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, R 32/2011 a sp. zn. 25 Cdo 3902/2009 není případná již proto, že tato rozhodnutí se váží právě ke kupní smlouvě (první řeší otázku určitosti vymezení předmětu kupní smlouvy a další se zabývají synallagmatickou povahou závazku z neplatné kupní smlouvy).

VII. K možnosti soudu zamítnout žalobu o vyklizení nebytového prostoru (garáže) s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

V tomto rozsahu je dovolání přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od závěrů, které byly v mezidobí přijaty Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Co 3931/2013.

V uvedeném rozsudku dospěl Nejvyšší soud - v návaznosti na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož plyne, že odepření ochrany výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy přichází v úvahu při výkonu veškerých soukromých práv a není tu jediný zákonný důvod pro to, aby z nich byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob, i s přihlédnutím k obsahu nálezů Ústavního soudu ze dne 12. května 2011 (dovolatelem zmíněným) a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13 (jež se týkají obdobných věcí stejného žalobce) - k závěru, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.

Jelikož odvolací soud vycházel (vázán nesprávným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013) z jiného názoru, jeho rozhodnutí potud správné není.

Nejvyšší soud dále uvádí, že odvolací soud přehlédl i insolvenční souvislosti dané věci. Dovolatel již podáním z 12. srpna 2009 poukázal na to, že garáž je předmětem vylučovací žaloby (č. l. 28) a v průběhu jednání před odvolacím soudem, konaného 5. dubna 2012, uvedl, že řízení o žalobě, kterou se u Městského soudu v Praze domáhal pod sp. zn. 196 Cm 15/2009 vyloučení garáže z majetkové podstaty dlužníka, bylo přerušeno usnesením tohoto soudu (č. l. 193 a 194). Již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů tak vyšla najevo skutečnost, že mezi účastníky (dovolatelem coby žalobcem a insolvenčním správcem coby žalovaným) je veden incidenční spor o vylučovací (excindační) žalobě, kterou se dovolatel domáhá (ve smyslu ustanovení § 225 insolvenčního zákona) vyloučení garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Veškeré úvahy na téma, zda je důvod odepřít žalobci v této věci (insolvenčnímu správci dlužníka) pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) výkon práva na vyklizení garáže na základě posouzení předinsolvenčních poměrů bytového družstva a dovolatele, jsou tudíž předčasné.

Neuspěje-li totiž dovolatel s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí práva majetkové podstaty na úkor práv vyklizovaného , bude (bez zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen spor o to, zda silnější právo k majetku (zde garáži) má majetková podstata (dlužník, zde bytové družstvo) nebo vylučovatel (zde dovolatel).

I kdyby (totiž) dovolatel (coby žalovaný) zvítězil ve sporu o vyklizení nemovitosti na základě obrany, že má silnější právo ke garáži než dlužník (bytové družstvo), neměla by tato skutečnost pro další chod insolvenčního řízení žádný význam v případě, že by (byť následně) neuspěl (jako žalobce) ve sporu o vylučovací žalobě.

Odvolací soud tedy pochybil i tím, že uvedenou skutečnosti ignoroval (jelikož ji neměl za významnou) a celou věc nesprávně posuzoval mimo jakýkoli kontext insolvenčního práva.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu