26 Cdo 1213/2006
Datum rozhodnutí: 20.09.2006
Dotčené předpisy: § 696 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.





26 Cdo 1213/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva V. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalované R. S., zastoupené advokátem, o určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 41/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2005, č. j. 15 Co 535/2005-42, takto:





Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2005, č. j. 15 Co 535/2005-42, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. srpna 2005, č. j. 6 C 41/2005-29, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 6 C 41/2005-29, zamítl žalobu, že výše nájemného k bytu situovanému ve třetím nadzemním podlaží bytového domu č. p. 143 postaveného na pozemku st. p. č. 171 v obci a k. ú. V., zapsanému u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P. na LV č. 17 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), jehož nájemcem je žalovaná, se rovná částce, jejíž výše byla ponechána na úvaze soudu, a že žalovaná je povinna platit žalobci nájemné ve výši takto určené poprvé za měsíc, který následuje bezprostředně po měsíci, ve kterém byla podána žaloba u soudu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.


Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 26 K 20/97, byl na majetek Zemědělského družstva V. v likvidaci prohlášen konkurz, že správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce, že úpadce je vlastníkem předmětného domu, že předmětný byt užívá žalovaná na základě dohody o užívání bytu uzavřené s právním předchůdcem úpadce dne 1. července 1991, že žalovaná dosud platí podle citované dohody nájemné v částce 333,- Kč měsíčně a že na zvýšení nájemného na částku 1.200,- Kč měsíčně nepřistoupila. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že tzv. regulované nájemné podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. (zrušené nálezem Ústavního soudu České republiky), které žalovaná dosud z předmětného bytu platí, nelze při neexistenci zvláštního právního předpisu, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování soudu prvního stupně a ve znění do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ) zvyšovat rozhodnutím soudu; proto žalobu zamítl. V této souvislosti dodal, že soud může pouze platné právo aplikovat.


K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2005, č. j. 15 Co 535/2005-42, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné, a to i s odkazem na právní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 11/2005 na straně 833, pokládal i jeho právní posouzení věci. V odůvodnění napadeného rozsudku zejména odkázal na ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., uvedl, že v současné době neexistuje žádný zvláštní právní předpis, jehož existenci předpokládá citované ustanovení, a uzavřel, že přes výhrady, které lze mít k současné situaci, je třeba hledat řešení v nové právní úpravě, k níž ovšem není povolán soud; podle odvolacího soudu je úkolem soudu právo aplikovat a nikoli je tvořit.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání napadl správnost právního závěru, že tzv. regulované nájemné (podle vyhlášky č. 176/1993 Sb.) nelze při neexistenci zvláštního právního předpisu, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 zákona obč. zák. zvyšovat rozhodnutím soudu. Je přesvědčen, že nemůže-li pronajímatel v důsledku absence zvláštního právního předpisu ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák. jednostranně nájemné zvýšit a odmítne-li přistoupit na zvýšení nájemného nájemce, je jedinou možností pronajímatele (žalobce) domáhat se zvýšení nájemného soudní cestou, tedy návrhem na soudní určení nájemného soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům v projednávané věci nepochybně dochází k porušování vlastnického práva úpadce . Zde dovolatel poukázal na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, které v dovolání rovněž obsáhle citoval. Z důvodů uvedených v dovolání žalobce nesouhlasil ani s výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná se ve vyjádření k dovolání vzhledem k údajům tam uvedeným ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a s právním posouzením věci soudy obou stupňů, uvedla, že z důvodů tam specifikovaných se obecné soudy nemohou řídit nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl 20/05, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že obecný soud není oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit) tehdy, nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel správnost uvedeného právního závěru zpochybnil.


Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky vymezené v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.


Podle § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. musí být z žaloby rovněž patrno, čeho se žalobce domáhá. Návrh rozsudečného výroku (totéž platí pro výrok rozsudku) musí být tedy formulován tak, aby v něm bylo dostatečně určitým, přesným a srozumitelným způsobem vymezeno, čeho se žalobce domáhá.


Z uvedené obecné teze vyplývá pro daný případ následující konkrétní závěr. Domáhal-li se žalobce zvýšení nájemného, které je dosud placeno v částce 333,- Kč měsíčně, měla z návrhu rozsudečného výroku vyplývat mimo jiné i výše měsíčního nájemného, které by měl nájemce po zvýšení platit.


Podle § 43 odst. l o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.


V projednávané věci z žaloby dostatečně určitě a srozumitelně nevyplývala částka měsíčního nájemného, které by měl nájemce po zvýšení nájemného platit (žalobce v rozporu s výše uvedeným ponechal výši nájemného na úvaze soudu); proto šlo o nesprávné podání a soud byl povinen pokusit se tuto vadu podání odstranit postupem podle § 43 o.s.ř. Soud prvního stupně však naznačeným způsobem nepostupoval; žalobu zamítl, aniž před tím vzhledem k uvedené nedostatečnosti návrhu rozsudečného výroku dodržel postup podle § 43 o.s.ř. Ani odvolací soud nápravu pochybení soudu prvního stupně nezjednal a v konečném důsledku rozhodl o odvolání bez odstranění zmíněného nedostatku žaloby. Rozhodnutí postrádající uvedenou náležitost vydané na podkladě žaloby, která ji rovněž neobsahovala, není rozhodnutím vykonatelným. Přitom v této souvislosti je nerozhodné, že žaloba byla v daném případě zamítnuta. Řízení tak je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004 (v rozsudku, na nějž v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal odvolací soud), dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usneseních ze dne 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, a ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005.


K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 685 až § 716 obč. zák. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení § 685 až § 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, vycházející z (nesprávného) právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004. V nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, pak Ústavní soud nad to dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. K uvedeným právním názorům se po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudku ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006. V nálezu ze dne 8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).


Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu a k právním názorům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, vycházejícím z uvedené judikatury nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., není oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). V tomto ohledu tedy byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.


Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. září 2006


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu