26 Cdo 1211/2004
Datum rozhodnutí: 01.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1211/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení obytné místnosti, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 177/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2002, č. j. 5 Co 2049/2002-37, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. května 2002, č. j. 6 C 177/2001-24, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobci do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší obytnou místnost č. 26 v domě čp. 805 ve S. (dále též jen předmětná místnost , resp. místnost ), výrokem II. rozhodl o nákladech řízení účastníků a výrokem III. uložil státu povinnost zaplatit zástupci žalovaného náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2002, č. j. 5 Co 2049/2002-37, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. a změnil jej ve výroku III. o odměně zástupce žalovaného; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a o povinnosti státu zaplatit zástupci žalovaného náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný užívá předmětnou místnost bez právního důvodu, neboť jeho právo nájmu obytné místnosti (§ 717 obč. zák.) již zaniklo, a že žalobce vlastník nemovitosti, v níž se předmětná místnost nachází se právem domáhá ochrany svého vlastnického práva ve smyslu § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ), tj. vyklizení žalovaného. Současně shodně se soudem prvního stupně dovodil, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný předmětnou místnost spolu se svými rodiči doslova zdevastoval , nelze podmínit jeho vyklizení zajištěním náhradního ubytování (§ 718 obč. zák.), a s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. podmínil vyklizovací povinnost žalovaného poskytnutím pouhého přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti části výroku potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě v podobě přístřeší, podal žalovaný nezastoupen advokátem dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanoveným advokátem. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Soudům vytkl, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. aplikovaly ve prospěch žalobce a že při aplikaci citovaného ustanovení opomenuly jeho špatný zdravotní stav, a to těžké poškození intelektu, oligofrenii v pásmu střední až těžší debility, špatné zvládání psychického stresu, záchvaty, stresy až křeče, poruchy spánku. Podle jeho názoru mělo být při aplikaci zmíněného ustanovení vzato v úvahu také to, že způsob užívání předmětné místnosti vyplýval z životního stylu rodičů, že výše požadované úhrady za lůžko a den se téměř rovnal celkovému příjmu rodiny a že není v jeho silách zajistit si jiné vhodné bydlení. Je proto toho názoru, že jeho vyklizovací povinnost z předmětné místnosti měla být vzhledem k uvedenému podmíněna zajištěním náhradního ubytování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a dovolaní žalovaného označil za nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci dovolatel v dovolání výslovně neformuluje právní otázku, se kterou spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jak je patrno z obsahu dovolání, jeho námitka nesprávného právního posouzení věci námitka, že vyklizovací povinnost z místnosti měla být vázána na zajištění náhradního ubytování a nikoli na poskytnutí pouhého přístřeší je založena na kritice správnosti zjištěného skutkového stavu věci. Ve skutečnosti tedy odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a pro účely přisouzení vyšší formy bytové náhrady nabízí vlastní (odlišný) skutkový stav věci, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobce se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu