26 Cdo 1202/2008
Datum rozhodnutí: 16.04.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1202/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce O. s. b. d. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. L., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 52/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2007, č. j. 56 Co 473/2006-156, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. září 2003, č. j. 7 C 52/2002-54, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k bytu č. 17 o velikosti 3+1 v 7. podlaží (správně v 6. podlaží) domu na ulici O. 1212 v K. skládajícímu se ze tří pokojů, kuchyně, WC, koupelny, lodžie, chodby a sklepního boxu v suterénu domu (dále jen předmětný byt, resp. byt, a předmětný dům, resp. dům ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce po právní moci rozhodnutí, uložil žalovanému a všem, kdo s ním bydlí, povinnost byt vyklidit a předat ho žalobci do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 31. srpna 2004, č. j. 56 Co 123/2004-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Poté soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 7 C 52/2002-87, připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila I. M. (dále jen původní žalovaná ), a následně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 11. dubna 2005, č. j. 7 C 52/2002-109, ve spojení s usneseními ze dne 25. května 2006, č. j. 7 C 52/2002-137, a ze dne 18. srpna 2006, č. j. 7 C 52/2002-139, přivolil k výpovědi ze společného nájmu žalovaného a původní žalované k předmětnému bytu, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému a původní žalované povinnost byt vyklidit, a to žalovaný do patnácti dnů od zajištění přístřeší a žalovaná do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.


Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaný a původní žalovaná jako společní nájemci předmětného bytu a společní členové družstva žalobce nezaplatili nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu nejméně od února 1999 do ledna 2002, že ke konci ledna 2002 činil jejich dluh 74.846,- Kč a že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno a dvě nezletilé děti pocházející z manželství byly svěřeny do výchovy původní žalované. Zjistil rovněž, že původní žalovaná je nyní nájemkyní obecního bytu s nájemní smlouvou na dobu neurčitou, že v předmětném bytě nemá žádný majetek a ani své osobní věci, že žalovaný je maďarským státním příslušníkem bydlícím v České republice od svých devatenácti let, že v České republice nemá jinou možnost bydlení, že nájemné z bytu neplatí dlouhodobě nejprve z důvodu nezaměstnanosti a posléze pro nemoc a že s původní žalovanou nebyl ani schopen se na placení nájemného domluvit. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen obč. zák. ); proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Vyklizovací povinnost původní žalované nepodmínil zajištěním bytové náhrady (neboť je nájemkyní obecního bytu) a žalovanému, který nemá ve výchově nezletilé děti pocházející z manželství, přiznal podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. přístřeší, a to po zohlednění skutečnosti, že povinnosti vyplývající z nájmu bytu neplní dlouhodobě.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. 56 Co 473/2006-156, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k původní žalované zrušil a řízení proti ní zastavil (výrok I.), připustil změnu žaloby učiněnou u odvolacího jednání dne 22. března 2007 (výrok II.), ve vztahu k žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty od zajištění přístřeší (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky IV., V. a VI.).


Po rozhodnutí soudu prvního stupně žalobce podáním ze dne 7. listopadu 2006 vzal žalobu proti původní žalované zpět se zdůvodněním, že žalovaní uzavřeli dne


30. ledna 2006 mimosoudní dohodu o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, podle níž se výlučným nájemcem bytu a členem družstva stal žalovaný; původní žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila. Vzhledem k tomuto dispozitivnímu úkonu žalobce odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k původní žalované zrušil a řízení vůči ní zastavil. Zároveň připustil s odkazem na ustanovení § 95 ve spojení s ustanovením § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) změnu žaloby, kterou žalobce učinil ve vztahu k žalovanému u odvolacího jednání dne 22. března 2007. Poté dovodil, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován a že pasivně věcně legitimován je ke dni rozhodování odvolacího soudu žalovaný jako výlučný nájemce předmětného bytu. Dále rovněž dovodil, že žalovaný a původně žalovaná neplacením nájemného hrubě porušovali povinnosti vyplývající z nájmu bytu; proto je nyní ve vztahu k žalovanému naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Za této situace žalobě ve vztahu k němu vyhověl; jeho vyklizovací povinnost vázal na poskytnutí přístřeší, neboť zde nejde o rodinu s nezletilými dětmi (§ 712 odst. 5 věty první obč. zák.).


Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Namítl, že mu postupem odvolacího soudu byla odňata možnost zúčastnit se jednání v dané věci, a to tím, že odvolací soud i přes jeho žádost doloženou průkazem práce neschopného odvolací jednání neodročil. Poté uvedl, že žalobce se vůči němu choval v rozporu s dobrými mravy; zneužil totiž jeho rodinnou krizi (kterou on sám nezavinil) k tomu, aby jej cíleným jednáním připravil o předmětný byt. Poukázal na to, že původní žalovaná dostávala od něj finanční prostředky na nájemné, které však neplatila; následně ze společné domácnosti odešla a získala obecní byt. Ačkoliv tyto okolnosti byly v řízení tvrzeny, odvolací soud se posouzením otázky rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy nezabýval. Měl rovněž za to, že v jeho případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování. Spatřoval je především v tom, že je cizincem a jako takový musí mít evidován trvalý pobyt v místech určených k bydlení, a dále rovněž v tom, že náhradní ubytování je podmínkou pro důstojný styk s dětmi. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (ve výrocích II., III., IV. a V) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že řízení netrpí žádnými vadami, neboť žalovaný byl v řízení zastoupen advokátem, který byl přítomen jednání odvolacího soudu. Dále uvedl, že pro výpověď z nájmu bytu je nerozhodné, kdo z nájemců (žalovaných) dluh způsobil , a že nelze hodnotit chování žalované a její opuštění společné domácnosti tak, že za to může žalobce a jeho výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Vyjádřil přesvědčení, že v případě žalovaného nejsou dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady v jiné formě než je přístřeší. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Rozhodnutí, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby (výrok II. napadeného rozsudku), a také rozhodnutí o nákladech řízení (výroky IV. a V. napadeného rozsudku) mají (a to i v případě, že jsou součástí výrokové části rozsudku), jde-li o jejich formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. nemůže být dovolání proti výrokům II., IV. a V. napadeného rozsudku přípustné už proto, že usnesení o připuštění změny žaloby


a usnesení o nákladech řízení nejsou rozhodnutími ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.


Přípustnost dovolání proti výrokům II., IV. a V. napadeného rozsudku však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.).


Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné; stejně tak není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení. Ostatně ke stejnému právnímu závěru ohledně přípustnosti dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.


Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, v daném případě jeho napadenému výroku III., je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn.


20 Cdo 1655/99).


V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení (žalobce a žalovaného) jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se plně ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně zaujal ve vztahu k žalovanému v rozsudku ze dne 11. dubna 2005, č. j. 7 C 52/2002-109. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Proto napadený rozsudek je ve vztahu mezi žalobcem


a žalovaným, tj. v napadeném výroku III., rozsudkem potvrzujícím. Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo ve vztahu k žalovanému o vyhovující rozsudky).


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (v dovolání vzhledem k jeho obsahu byla uplatněna vada podle § 229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Zbývá dodat, že uplatněná vada je důvodem žaloby pro zmatečnost (§ 229 a násl. o.s.ř.).


Na základě skutkového zjištění, že žalovaný a původní žalovaná jako společní nájemci předmětného bytu a společní členové družstva žalobce nezaplatili nájemné


a úhrady za služby spojené s užíváním bytu nejméně od února 1999 do ledna 2002 a že ke konci ledna 2002 činil jejich dluh 74.846,- Kč, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a záloh na plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jestliže na podkladě skutkového zjištění o nezaplacení dlužného nájemného ani v průběhu odvolacího řízení pokládal odvolací soud za správný rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo k výpovědi z nájmu bytu přivoleno, zabýval se, byť nikoli výslovně, rovněž posouzením, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud pak dovolatel s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání zastává názor, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.


Pro úplnost však je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Ustálená judikatura kromě toho dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O tom, že soudní praxe je v tomto směru ustálena, svědčí i rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 452/2005, ze 14. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 900/2005, z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1832/2006, z 16. ledna 2007, 26 Cdo 3299/2006, a z 24. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 3273/2006.


Zásadně právně významné nelze napadené rozhodnutí shledat ani v otázce formy bytové náhrady pro žalovaného. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněný pod C 394 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, rozsudek ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 ve svazku 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), nemůže soud podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi. Přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v takovém případě v úvahu ani na základě § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému výroku III. ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


Lze uzavřít, že dovolání proti výrokům II., III., IV. a V. napadeného rozsudku není přípustné, a proto je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 16. dubna 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu