26 Cdo 119/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2010
Dotčené předpisy: § 213 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




26

Cdo 119/2008


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce
M. S.
, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
I. K.
,

zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 60/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 10. července 2007, č. j. 35 Co 481/2007-52, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 10. července 2007, č. j. 35 Co 481/2007-52,
se zrušuje
a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se domáhal žalobou podanou 29. 3. 2006, aby žalovaný vyklidil byt v jeho domě, který užívá bez právního důvodu. Žalovaný sice tvrdí, že na něj po smrti jeho babičky v roce 2002 přešlo právo nájmu k bytu, ale z prohlášení domovnice z ledna 2006 vyplývá, že v rozhodné době v bytě nebydlel.


Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č. j. 20 C 60/2006-32, zamítl
návrh na vyklizení bytu č. 4 ve druhém nadzemním podlaží (dále jen byt , resp. předmětný byt ) v domě č. p. 714/2 v ulici P. v R. (dále jen dům , resp. předmětný dům )
a rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož původní nájemkyní byla V. K., babička žalovaného, která zemřela. Žalovaný byl od 6. 5. 1998 v domě hlášen k trvalému pobytu. Po smrti babičky mu žalobce vystavil pro účely převodu plynoměru, vodoměru, elektroměru apod. Potvrzení o pokračování nájemní smlouvy , podle kterého na něj přecházejí veškerá práva užívání pronajatého bytu a je ze zákona jeho nájemníkem . Zároveň mu 5. 8. 2002 předložil měsíční předpis nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Dále soud prvního stupně reprodukoval výpovědi svědků. J. L., strýc žalovaného, vypověděl, že žalovaný o nemocnou babičku pečoval o víkendech, kdy dojížděl domů z P., kde podnikal, přičemž svědek s manželkou o ni pečovali v týdnu. Svědkyně M. A. uvedla, že s V. K. bydlela na jednom patře, že žalovaný jezdil z P. jednou za 14 dní, případně jednou měsíčně, podle jejího názoru na návštěvu, avšak v bytě nebydlel. Současně uvedla, že V. K. nenavštěvovala. I když toto tvrzení bylo v rozporu s jejím písemným prohlášením z 13. 1. 2006, rozpor nedokázala přesvědčivě vysvětlit. Svědkyně M. M., bydlící v přízemí domu, vypověděla, že žalovaného nikdy neviděla. Od července 2006 vykonává funkci domovnice a v srpnu 2006, kdy umyla chodbu, zůstala rohožka asi měsíc opřená o dveře předmětného bytu. Soud prvního stupně pak citoval § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále obč. zák. ), který stanovil, že zemře-li nájemce a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (mimo jiné) vnuci, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a neměli vlastní byt. Aniž jakkoliv hodnotil výpovědi slyšených svědků, konstatoval, že žalobce sám písemně potvrdil přechod práva nájmu na žalovaného a nadále s ním jako s nájemcem jednal. Potvrzení o pokračování nájemní smlouvy označil jako právní úkon žalobce ve smyslu § 34, § 35 a § 37 odst. 1 obč. zák., z jehož obsahu je zřejmé, že po smrti V. K. akceptoval jako nájemce předmětného bytu žalovaného, což potvrdil i v měsíčním předpisu nájemného. Tímto projevem vůle tak vyjádřil, že respektuje přechod nájmu bytu na žalovaného . Je-li žalovaný nájemcem bytu, jeho užíváním nezasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobce k předmětnému domu ve smyslu § 126 obč. zák., a žalobu na vyklizení bytu žalovaným proto zamítl.



K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. 35 Co 481/2007-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu a že V. K. byla ke dni své smrti nájemkyní předmětného bytu. Zdůraznil, že pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. musí být splněny všechny předpoklady, a pro žalovaného z něj vyplývá povinnost prokázat, že s původní nájemkyní žil v den její smrti ve společné domácnosti a že šlo trvalé společné soužití. To žalovaný žádnými důkazy neprokázal a takový závěr z výpovědí svědků nedovodil ani soud prvního stupně. Z výpovědi svědka J. L. vyplývá, že žalovaný o nemocnou babičku pečoval jen o víkendech a přes týden byl v P., kde podnikal. Svědkyně M. A. potvrdila návštěvy žalovaného v bytě jednou za čtrnáct dní a svědkyně M. M. žalovaného v domě nikdy neviděla. Vztah žalovaného s jeho babičkou neměl charakter trvalého společného soužití, jehož obsahem by bylo zejména pomáhat jí v nemoci, kterou převážně zajišťovaly jiné osoby. Na žalovaného tak nemohlo přejít právo nájmu k předmětnému bytu. Nájem bytu nevznikl ani na základě potvrzení o pokračování nájemní smlouvy a měsíčního předpisu nájemného, neboť nájem může vzniknout pouze zákonem stanovenými způsoby, zejména písemnou nájemní smlouvou, což ani jedna z těchto listin nepředstavuje. Potvrzení není projevem vůle k uzavření nové nájemní smlouvy, ale právním názorem žalobce o přechodu práva nájmu. I kdyby potvrzení a předpis nájemného byly návrhem na uzavření smlouvy, nedošlo ze strany žalovaného k jejich přijetí v zákonem požadované písemné formě. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný užívá byt v domě žalobce, aniž mu svědčí právo nájmu nebo jiný právní důvod. Poskytl proto žalobci ochranu jeho vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. a uložil žalovanému, aby byt vyklidil bez zajištění bytové náhrady s tím, že pro takový případ zákon bytovou náhradu nestanoví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č.7/2009 Sb. (dále o.s.ř. ), a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Uvádí, že do bytu se nastěhoval již v roce 1998 s úmyslem starat se o babičku, což činil až do její smrti, stejně jako přispíval jednou polovinou na nájemné a poplatky spojené s užíváním bytu. Teprve od prosince 1999, kdy získal prostory pro podnikání v P., mu v péči o babičku přes týden vypomáhal strýc J. L. s manželkou. S babičkou tak žil až do její smrti ve společné domácnosti, což potvrdili i svědci J. L. a M. A. Svědkyně M. jej nemohla v domě denně vídat, neboť mu v užívání bytu bránil vážný důvod výkon zaměstnání mimo obec, což soudní praxe z objektivního hlediska zcela uznává (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 226/2000). Není proto správné zjištění odvolacího soudu, že byl v předmětném bytě nahlášen k trvalému pobytu pouze formálně a že tam nebydlel. I listiny vystavené žalobcem prokazují přechod práva nájmu bytu na žalovaného, který sám žalobce po čtyři roky respektoval. Splnil tak předpoklady pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák., neboť babičkou žil ke dni její smrti ve společné domácnosti a neměl vlastní byt. Uvedený stav trvá, v P. přespává na provozovně, kde podniká, a nesouhlasí proto ani s uložením povinnosti vyklidit byt do 15 dnů po právní moci rozsudku. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje skutkové zjištění, z něhož vycházel odvolací soud, za správné, stejně jako právní posouzení otázky přechodu nájmu k předmětnému bytu. Podle jeho názoru nebylo řízení postiženo ani žádnou vadou, a proto navrhl zamítnutí dovolání.


Podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. července 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že přípustné dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení.
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posledně uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.


Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.


Podle § 213 odst. 3 o.s.ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu věci vycházel.


K výkladu § 706 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, že soužití osoby, na níž má přejít právo nájmu, s nájemcem bytu ve společné domácnosti musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, ničím neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství.


V projednávané věci soud prvního stupně toliko reprodukoval výpovědi svědků a neučinil žádný skutkový závěr ohledně způsobu soužití žalovaného a jeho babičky ke dni její smrti v předmětném bytě potřebný pro posouzení otázky, zda žili ve společné domácnosti. Pro naplnění tohoto předpokladu, stanoveného § 706 odst. 1 obč. zák. pro přechod práva nájmu, považoval za postačující, že ho žalobce potvrdil listinami (potvrzením o přechodu práva nájmu a předpisem nájemného), kterými provedl důkaz. Odvolací soud správně poukázal na to, že k přechodu práva nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. dochází ze zákona, tudíž že k němu nemůže dojít jen na základě samotného prohlášení pronajimatele, aniž předpoklady pro přechod tohoto práva byly skutečně naplněny. Pak ovšem nemohl činit skutková zjištění ohledně soužití žalovaného a jeho babičky ke dni její smrti v předmětném bytě z výpovědí svědků slyšených soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy podle § 213 odst. 3 o.s.ř. sám zopakoval. Protože tak neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Vzhledem k této vadě se stala bezpředmětnou námitka žalovaného, že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně jeho soužití s babičkou ke dni její smrti nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Dovolací soud proto z výše uvedeného důvodu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. ledna 2010


JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu