26 Cdo 1182/2004
Datum rozhodnutí: 17.03.2005
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1182/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Roberta Waltra, ve věci žalobce Z. H., zastoupeného advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 338/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003, č.j. 12 Co 194/2003-70, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3.6.2002, č.j. 18 C 338/2001-50, zamítl žalobu s požadavkem, aby bylo žalované uloženo vyklidit a odevzdat žalobci byt č. 005 ve II. nadzemním podlaží domu čp. 332, v P., sestávající z pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny s klozetem, balkonu a sklepa (dále předmětný byt nebo byt ); současně rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení 4.250.-Kč k rukám její advokátky. Soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou přešlo nájemní právo k předmětnému bytu podle § 706 odst. 1 věta druhá obč. zák. Žalovaná totiž prokázala, že pečovala o společnou domácnost předchozího nájemce bytu PhDr. J. Č. po dobu tří let před jeho smrtí (tj. přede dnem 11.3.2001) a že nemá vlastní byt. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná žila se svým zemřelým druhem PhDr. J. Č. v předmětném bytě již od roku 1990, že mu až do jeho smrti vedla domácnost a zajišťovala potřeby spojené s jeho nepříznivým zdravotním stavem. Přitom do doby tří let před smrtí nájemce zahrnul i období, kdy PhDr. J. Č. ještě nebyl nájemcem bytu a kdy nájemní poměr k předmětnému bytu svědčil jeho matce M. Č., s níž žil jako příslušník její domácnosti. M. Č. zemřela dne 23.3.1998 a teprve tehdy nájemní právo k bytu přešlo podle § 706 odst.1 věty první obč. zák. na syna PhDr. J. Č. Soud prvního stupně však vyslovil názor, že trvalé životní společenství matky s rozvedeným synem, nevylučuje existenci spotřebního společenství mezi tímto synem a další osobou.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. září 2003, č.j. 12 Co 194/2003-70, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně; současně rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 1.975.-Kč k rukám její advokátky. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně jen s tou výhradou, že nájemní poměr předchozího nájemce bytu PhDr. J. Č. vznikl prokazatelně až nájemní smlouvou ze dne 3.6.1999 a nikoliv dne 23.3.1998 přechodem nájmu v důsledku úmrtí jeho matky. Ztotožnil se ale s právním závěrem soudu prvního stupně, že i přesto na žalovanou nájemní právo k bytu přešlo. Nepokládal za nutné, aby nájemní poměr zemřelého nájemce k bytu, o jehož přechod jde, trval tři roky, postačilo, že nájemní poměr zemřelému nájemci svědčil ke dni jeho úmrtí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že pokud soudy obou stupňů učinily závěr, že žalovaná po dobu tří let před smrtí PhDr. J. Č. pečovala v předmětném bytě o jeho společnou domácnost, je tento závěr v rozporu s provedenými důkazy. Vytýkal soudům, že nesprávně vyhodnotily listinu ze dne 11.6.1997, ve které PhDr. J. Č. oznamuje správci domu, že spolu s ním byt obývá žalovaná a že u něho bude bydlet do konce června 2000, i další listinu ze dne 1.2.2001 s názvem Plná moc , ve které PhDr. J. Č. prohlašuje, že žalovanou u sebe nechal bydlet, ale dotyčná s ním nežije ve společné domácnosti a nemá k němu žádný příbuzenský ani právnický vztah a že ji již delší dobu vyzývá, aby si našla něco jiného, nicméně nechce věc řešit násilně. Obě listiny svým obsahem na sebe navazují a jsou v souladu se skutečností, že zemřelý nájemce nedal žalované souhlas, aby se na jeho adrese přihlásila k trvalému pobytu. To vše dohromady vylučuje vůli zemřelého nájemce žít ve společné domácnosti s žalovanou, jakož i nepřerušenou tříletou péči žalované o domácnost PhDr. J. Č. před jeho smrtí. Vysvětlení obsahu listin dezorientací PhDr. J. Č. v souvislostí s podáváním opiátů při jeho léčení, jak to učinily soudy obou stupňů, žalobce pokládá za neadekvátní. Poukazoval i na to, že svědci podporující verzi žalované, vyjma dcery zemřelého nájemce M. Č., nemohli mít náležité poznatky o charakteru soužití žalované s PhDr. J. Č. a dcera zemřelého nájemce svědčila ve prospěch žalované až nepřirozeně spontánně. Kromě toho tvrzení žalované, že se do předmětného bytu nastěhovala v roce 1989, bylo zpochybněno údaji v rozsudku o rozvodu jejího manželství a ve věci péče o její nezletilou dceru. Vedle toho všeho žalobce vytýkal odvolacímu soudu ještě i nesprávný výklad ustanovení § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Namítl, že po dobu tří let, po kterou musí být pečováno o společnou domácnost nájemce bytu před jeho smrtí (§ 706 odst. 1 věta druhá obč. zák.), musí trvat i jeho nájemní poměr k bytu. Ani tento předpoklad nebyl v projednávané věci naplněn. Nájemní poměr zemřelého PhDr. J. Č. k předmětnému bytu netrval po dobu tří let před jeho smrtí. Nakonec ještě požadoval i to, aby alespoň nebyl zavázán hradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatel především brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Pochybení při hodnocení důkazů se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (viz Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, II. díl, str. 1066). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze totiž uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Z uvedených důvodů se dovolací soud nemůže zabývat námitkou, že určité skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a že soudy obou stupňů měly vyvodit z provedených důkazů jiné skutkové závěry.

Proti právnímu posouzení směřují námitky dovolatele jen potud, pokud je dovoláním napadán závěr, že doba tří let, po kterou musí být pečováno o společnou domácnost nájemce bytu před jeho smrtí (§ 706 odst. 1 věta druhá obč. zák.), platí i pro trvání nájemního poměru zemřelého nájemce, nebo že přechod nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 věty druhé obč.zák. může přivodit jen péče poskytovaná tomu, kdo byl po celou dobu tříleté péče nájemcem předmětného bytu. Ze znění ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. plyne, že požadavky na to, jaké právo je předmětem přechodu, jsou vymezeny ve větě první tohoto ustanovení (srov. Jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů .. ). Věta druhá jen rozšiřuje okruh osob (srov. Nájemci /společnými nájemci/ se stávají také ti. .), které se také mohou o přechod nájmu k bytu ucházet . Z hlediska předmětu právního vztahu, který má být podroben přechodu práva, však věta druhá již žádné požadavky nestanoví. Z textu § 706 odst. 1 věty prvé obč. zák., a to ze slov jestliže nájemce zemře a z dalších slov stávají se nájemci .., kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti . , nelze dovodit nic jiného než, že přechází nájemní právo k bytu (nejde-li o byt ve společném nájmu manželů), které existovalo ke dni úmrtí nájemce. Žádné požadavky na dobu trvání tohoto práva však stanoveny nejsou. Podmínka žití ve společné domácnosti po dobu tří let stanovená ve větě druhé § 706 odst. 1 obč. zák. se tedy váže jen k dalším osobám uvedeným v této větě a nikoliv k trvání nájemního práva zemřelého nájemce. To, že pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro přechod nájmu bytu dříve stanovené v § 179 odst. 1 větě druhé obč. zák. a nyní v 706 odst.1 větě druhé obč. zák., je rozhodující stav v době, kdy zemřel dříve uživatel bytu a nyní nájemce bytu , vyslovil již Nejvyšší soud ve svém stanovisku Cpj 163/81, publikovaném v Bulletinu, ročník 1982, sešit 2, pod pořadovým č.19, a dále publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, sešit 9-10, pod poř. č. 34. Jeho stanovisko je použitelné i za současné právní úpravy. Odvolací soud tak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou a tedy i v souladu s hmotným právem.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné (a to ani proti výroku o nákladech řízení, když ten není rozhodnutím ve věci samé). Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).



Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. března 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu