26 Cdo 1171/2012
Datum rozhodnutí: 19.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 1171/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Plzeň, se sídlem Plzeň, nám. Republiky 1, zastoupeného JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Plzeň, Martinská 8, proti žalovanému J. Z. , zastoupenému Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Plzeň, Denisovo nábřeží 6, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp.zn. 35 C 371/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2011, č.j. 15 Co 146/2011-88, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Plzeň - město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, č. j. 35 C 371/2009-58, uložil žalovanému povinnost vyklidit do čtyř měsíců od právní moci rozsudku byt č. 6 v I. nadzemním podlaží domu č.p. 1058 na adrese S. v obci P., k.ú. P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č.j. 15 Co 146/2011-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě k plnění tak, že povinnost k vyklizení stanovil do 30. 9. 2011, ve výroku o povinnosti byt vyklidit jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel ze zjištění, že žalovaný užíval předmětný byt na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem dne 26. 9. 2008, v níž se mimo jiné dohodli na době trvání nájmu do 30. 9. 2009 s tím, že neoznámí-li pronajímatel nájemci písemně do 30 dnů před ukončením nájmu, že na ukončení trvá, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, že žalobce takové oznámení doručil žalovanému dne 5. 8. 2009, že žalovaný v období od října 2008 do ledna 2010 měl neustále dluh na platbách spojených s užíváním bytu (ke dni 30. 9. 2009 dlužil částku 1.882,- Kč) a že ke dni 31. 7. 2010 své dluhy zcela uhradil. Na tomto skutkovém podkladě dovodil, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, neboť jeho nájemní poměr skončil v důsledku právního úkonu žalobce ke dni 30. 9. 2009, resp. nejpozději ke dni 30. 9. 2010. S ohledem na to, že žalovaný je v nepříznivé sociální situaci, že dluh, kvůli kterému s ním žalobce neprodloužil nájemní smlouvu, zcela uhradil a že nemá zjevně možnost zajistit si byt menší a levnější (neboť měl již problémy s placením nájemného, které bylo s ohledem na malou výměru bytu minimální) uzavřel, že je třeba stanovit delší než zákonnou lhůtu k vyklizení (přičemž odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 6/2009). Za přiměřené považoval (na rozdíl od soudu prvního stupně, jež stanovil 4 měsíční lhůtu od právní moci rozhodnutí) prodloužení lhůty do 30. 9. 2011, tj. o dva roky oproti nájemní smlouvě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V úvodu dovolatel vyjadřuje názor, že v projednávané věci vůbec nemuselo dojít ke sporu, pokud by byl včas informován o svých právech Ing. Z. Š. (jehož výpovědí navrhuje provést důkaz) a poukazuje na to, že dlužnou částku zcela uhradil. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a dovozuje, že vzhledem k výjimečným okolnostem daného případu (jež podrobně rozvádí) měla být žaloba zamítnuta, resp. mu měla být poskytnuta bytová náhrada; v této souvislosti poukazuje na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 6/2009 . Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve stručném vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyjádřil názor, že jeho vlastnické právo nelze omezit a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. dubna 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále opět jen o.s.ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (proti měnícímu výroku o lhůtě k plnění dovolání nesměřuje, ostatně by nebylo přípustné nejedná se o rozhodnutí ve věci samé) jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel výslovně neoznačuje otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že nesouhlasí s právním posouzení věci odvolacím soudem z hlediska aplikace § 3 odst. 1 obč.zák. s tím, že s ohledem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009 měla být (z důvodů uvedených v dovolání) žaloba na vyklizení předmětného bytu (pro tentokrát) zamítnuta, event. mělo rozhodnuto o bytové náhradě.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod R 8/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). V projednávané věci se odvolací soud se náležitě zabýval všemi okolnostmi, jež byly významné pro posouzení věci z hlediska aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Jestliže za daného skutkového stavu (jež nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že okolnosti případu odůvodňují s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. stanovení delší než zákonné lhůty k vyklizení (a nikoliv zamítnutí žaloby či vázání vyklizení na zajištění bytové náhrady), přičemž jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti je třeba především poukázat na to, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce (§ 685 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 697 obč.zák.) a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli. Navíc v ustálené soudní praxi nebyl (a to ani po přijetí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod číslem 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které odkazuje dovolatel) zaznamenán odklon od názoru, že bytovou náhradu zásadně nelze přisoudit (za použití § 3 odst. 1 obč.zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou, jak je tomu v daném případě (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 4. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1021/2008, z 25. 5. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1893/2009, a z 21. 9. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3396/2010).
K tvrzení dovolatele, že ke dni podání dovolání na nájemném již ničeho nedluží, dovolací soud nemohl s ohledem na ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. přihlížet. Pokud pak požadoval provedení důkazu výslechem Ing. Š., je třeba zdůraznit, že v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jsou námitky zpochybňující zjištěný skutkový stav věci irelevantní (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.). Rovněž jeho odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 189/05 a sp.zn. II. ÚS 3168/09, je nepřípadný, neboť na danou věc nedopadají.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. Náklady spojené se stručným vyjádřením žalobce k dovolání sepsaným advokátem nelze považovat za účelně vynaložené, neboť se minulo důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. února 2013 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu