26 Cdo 117/2011
Datum rozhodnutí: 21.09.2011
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 117/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce JUDr. M. P. , proti žalované PaedDr. M. N. , zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Na Hradbách 119/3, o zaplacení částky 169.578,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 31/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2010, č. j. 19 Co 32/2010-236, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2010, č. j. 19 Co 32/2010-236, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 169.578,10 Kč s příslušenstvím. Částku 135.000,- Kč požadoval z titulu dlužného nájemného za užívání tam specifikovaného předmětu nájmu žalovanou v období od prosince 2002 do konce února 2003 a částku 34.578,10 Kč z titulu úhrad za služby spojené s užíváním předmětu nájmu, které byly žalované poskytovány v době od 1. srpna 2002 do 7. března 2003. Dále se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila smluvní pokutu ve výši 0,2 % za každý den prodlení s úhradou nájemného v částkách 90.000,- Kč a 45.000,- Kč za tam specifikovaná období.

V pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soudu prvního stupně) ze dne 13. února 2008, č. j. 10 C 31/2006-97, ve znění opravného usnesení ze dne 17. března 2008, č. j. 10 C 31/2006-110, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (odvolacího soudu) ze dne 2. prosince 2008, č. j. 19 Co 246/2008-137, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 6. listopadu 2009, č. j. 10 C 31/2006-203, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 135.000,- Kč (z titulu dlužného nájemného) s tam uvedeným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z částek 90.000,- Kč a 45.000,- Kč za tam specifikovaná období (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 34.578,10 Kč (z titulu úhrad za služby) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 19 Co 32/2010-236, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil v odvoláním napadeném výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 135.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z částek 90.000,- Kč a 45.000,- Kč za tam specifikovaná období (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II., III. a IV.).

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 29. července 2002 uzavřeli žalobce (vlastník předmětu nájmu) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně písemnou nájemní smlouvu (dále jen nájemní smlouva ze dne 29. července 2002 , resp. nájemní smlouva ), že podle čl. I. bodů 1.1. a 1.5. nájemní smlouvy učinili předmětem nájmu nebytový objekt čp. 234, ulice Krkonošská, T., na pozemku p. č. 62/1, včetně jeho zařízení, v katastrálním území T. obci Tanvald, zapsané ( správně zřejmě zapsaný ) na LV číslo 1840 u KÚ v Jablonci nad Nisou , vyjma kanceláře v prvním patře objektu, půdních prostor, garáže a parkoviště (dále jen ujednání o předmětu nájmu , resp. předmět nájmu ), že účelem nájmu bylo provozování ubytovacích a hostinských služeb (čl. II. bod 2.1. nájemní smlouvy), že nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou od 1. srpna 2002 do 1. srpna 2012 (čl. III. bod 3.1. nájemní smlouvy), že žalovaná byla oprávněna smlouvu předčasně ukončit výpovědí, jestliže žalobce bude po dobu delší tří měsíců porušovat povinnosti pronajímatele a bude na to žalovanou bez zbytečného odkladu písemně upozorněn (čl. III. bod 3.5. nájemní smlouvy), že výpovědní lhůta činila tři měsíce a začala běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení písemné výpovědi (čl. III. body 3.6. a 3.7. nájemní smlouvy), že nájemné za předmět nájmu specifikovaný v čl. 1.1 ( správně zřejmě v čl. I., bodu 1.1 ) bylo stanoveno dohodou a činilo za objekt, pozemek a zařízení celkem 45.000,- Kč měsíčně a zahrnovalo i 5% DPH (čl. IV. bod 4.1. nájemní smlouvy dále jen ujednání o výši nájemného ), že splatnost nájemného byla účastníky dohodnuta tak, že žalovaná složí při podpisu nájemní smlouvy nájemné ve výši dvou měsíčních nájmů dopředu , nájemné do konce roku 2002 bude hradit vždy jeden měsíc dopředu a od 1. ledna 2003 vždy dva měsíce dopředu (čl. IV. bod 4.3. nájemní smlouvy) a že nájemné je splatné v hotelu Koruna v hotovosti v jedné splátce na dva měsíce předem, ( jinak ) na základě fakturace (čl. IV. bod 4.4. nájemní smlouvy ). Vzal rovněž za zjištěno, že pro případ prodlení s placením jednotlivých splátek si účastníci sjednali úrok z prodlení ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení (čl. IV. bod 4.6. nájemní smlouvy), že dopisem ze dne 31. října 2002, který žalobce obdržel dne 4. listopadu 2002, žalovaná nájemní smlouvu vypověděla, že podáním ze dne 9. listopadu 2002 navíc od nájemní smlouvy odstoupila, že neuhradila nájemné za období od prosince 2002 do konce února 2003 a že předmět nájmu žalobci předala dne 7. března 2003.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně především dovodil, že v ujednání o předmětu nájmu je nájemní smlouva ze dne 29. července 2002 neurčitá a tudíž absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen obč. zák. ). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že z ujednání o placení nájemného obsaženého v čl. IV. bodu 4.1. nájemní smlouvy, nelze ani za použití výkladového pravidla obsaženého v § 35 odst. 2 obč. zák. zjistit, který pozemek nebo jaká jeho část měla být žalované pronajata a za jakou cenu. Uzavřel, že je-li nájemní smlouva neplatná, nemůže mít žalobce právo na zaplacení částky 135.000,- Kč z titulu dlužného nájemného a ani právo na zaplacení tam sjednané smluvní pokuty. Dodal, že uvedené částky mu nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, které mohla žalovaná získat plněním z neplatné nájemní smlouvy (§ 451 odst. 2 obč. zák.), a to v důsledku promlčení tohoto práva, jehož se žalovaná důvodně dovolala (§ 100 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že nájemní smlouva je neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti především namítl, že na neplatnost nájemní smlouvy nelze usuzovat pouze z nešťastného označení stavby hotelu na pozemku, správně s , když pozemek pod stavbou nemůže být tak jako tak užíván (a o platném oprávnění užívat nebytové prostory hotelu, tj. nemovitosti na pozemku, nemůže být pochyb) . V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2005, sp. zn. 28 Cdo 527/2004 zdůraznil, že soud nesmí posuzovat izolovaně jednotlivé hmotné předměty (které tvoří tzv. nepřímý předmět nájmu) jako samostatné předměty nájmu, nýbrž za předmět nájmu je třeba považovat teprve soubor věcí, které ve své obsahové návaznosti umožňují realizaci účelu nájmu. Měl za to, že soubor věcí movitých a nemovitých, jenž tvořil předmět nájmu, umožňoval splnění sjednaného účelu nájmu (provozování ubytovacích a hostinských služeb) a že také nájemné bylo sjednáno za užívání tohoto souboru věcí určeného k provozování ubytovacích a hostinských služeb. Dodal, že námitky žalované ohledně neurčitosti či pochybností o nájmu pozemku jsou pouze účelovým tvrzením . Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, vyvracela správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), který má právnické vzdělání (srov. § 241 odst. 1 a 2 písm. a/ a § 241 odst. 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že nájemní smlouva ze dne 29. července 2002 je v ujednání o předmětu nájmu neurčitá a tudíž absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák.

Ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn mimo jiné určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest když se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo vadným slovním zprostředkováním jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V projednávaném případě byl v nájemní smlouvě ze dne 29. července 2002 předmět nájmu vymezen tak, že jím je nebytový objekt čp. 234, ulice Krkonošská, T., na pozemku p. č. 62/1, včetně jeho zařízení, v katastrálním území T. a obci Tanvald, zapsané ( správně zřejmě zapsaný ) na LV číslo 1840 u KÚ v Jablonci nad Nisou (čl. I. bod 1.1. nájemní smlouvy) s výjimkou specifikovanou v čl. I. bodu 1.5 nájemní smlouvy, tj. že předmětem nájmu nejsou kancelář v prvním patře objektu, půdní prostory, garáž a parkoviště, které bude nájemkyně bezplatně užívat za cenu údržby, a to kromě tří operativně dohodnutých dnů měsíčně, kdy musí být prázdné (dále opět jen ujednání o předmětu nájmu , resp. předmět nájmu ). Na rozdíl od odvolacího soudu pokládá dovolací soud uvedené ujednání (o předmětu nájmu) za zcela určité (jednoznačné) a zastává názor, že nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že předmětem nájmu nebyl žádný pozemek, tudíž ani pozemek p. č. 62/1 v katastrálním území T. . Na tom nic nemění ani ujednání obsažené v čl. IV. bodu 4.1. nájemní smlouvy, navíc v článku týkajícím se nájemného (dále opět jen ujednání o výši nájemného ), v němž se, jde-li o předmět nájmu, za jehož užívání se nájemné sjednává, výslovně odkazuje na čl. I. (body 1.1 a 1.5) nájemní smlouvy, avšak současně bez opory v čl. I. bodech 1.1 a 1.5 se v něm (v rozporu s logikou) hovoří o nájemném mimo jiné i pozemek , navíc blíže neoznačený (který podle tohoto článku nájemní smlouvy jednoznačně předmětem nájmu nebyl). Lze uzavřít, že předmět nájmu byl v nájemní smlouvě vymezen určitě. Dovolací soud navíc dodává, že za srozumitelné pokládá i ujednání o výši nájemného (čl. IV. bod 4.1), které ve spojení s čl. I. body 1.1 a 1.5 (na nějž se v tomto ujednání výslovně odkazuje) lze vyložit jen tak, že jde o nájemné za předmět nájmu specifikovaný ve zmíněném článku nájemní smlouvy (nemůže jít o nájemné i za pozemek , neboť ten předmětem nájmu nebyl) a je nerozhodné, že se v něm hovoří i o nájemném jakoby za (blíže neoznačený) pozemek. Ujednání o výši nájemného (ujednání obsažené v čl. IV. bodu 4.1 nájemní smlouvy) je tudíž ve spojení s čl. I. body 1.1 a 1.5 nájemní smlouvy objektivně pochopitelné a ve spojení s citovaným článkem nájemní smlouvy nemůže vzbuzovat důvodné pochybnosti ani u třetích osob. Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor, že nájemní smlouva (jako celek) je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu nájmu (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.

Se zřetelem k řečenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2011 JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu