26 Cdo 1148/2000
Datum rozhodnutí: 19.08.2002
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb.




26 Cdo 1148/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně E. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I. R., a 2) M. R., zastoupeným advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 6 C 80/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999, č. j. 23 Co 400/99-89, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999, č. j. 23 Co 400/99-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 1999, č. j. 23 Co 400/99-89, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu prvního stupně) ze dne 4. února 1999, č. j. 6 C 80/97-64, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku nebytové prostory o výměře 67 m2 v přízemí levé části zadního nádvorního traktu čp. 37, P. (dále jen předmětné nebytové prostory , resp. nebytové prostory a předmětný dům , resp. dům ), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud poté, co opakoval důkazy přečtením listin vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že:

- před vydáním předmětného domu v rámci restitučního řízení byly nebytové prostory využívány jako sklady propagačního materiálu ČKD D.,

- žalovaní ještě před tím, než jako nájemci uzavřeli s F. B. (právním předchůdcem žalobkyně) jako pronajímatelem (se souhlasem jeho manželky M. B., spoluvlastnice předmětného domu) dne 21. září 1992 smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 ), na své náklady předmětné nebytové prostory zrekonstruovali,

- že nájemní smlouva byla uzavřena dne 21. září 1992 a jejím předmětem byly nebytové prostory v přízemí v levé části nádvorního traktu domu v P., sestávající se ze tří místností, z toho dvě průchozí, o celkové výměře 67 m2 (dále opět jen předmětné nebytové prostory , resp. nebytové prostory ),

- nájemci byli podle smlouvy oprávněni užívat předmětné nebytové prostory pro služby, zejména kosmetické a kadeřnické ,

- dopisem ze dne 22. září 1992, k němuž byl připojen závazný posudek obvodního hygienika ze dne 21. dubna 1992 a popis stavebních úprav včetně plánku, oznámil F. B. Obvodnímu úřadu v P., stavebnímu odboru, že v prostorách, kde byl sklad ČKD D. bude zřízena provozovna služeb kosmetika - kadeřnictví ,

- rozhodnutím Obvodního úřadu v P. ze dne 19. října 1992, zn. OÚR 2533/2946/92/Ši, byla povolena změna v užívání předmětného nebytového prostoru, užívaného jako sklad ČKD D., na provozovnu kosmetiky kadeřnictví paní R.,

- dne 28. března 1993, tj. v době, kdy již F. B. nežil (zemřel dne 20. prosince 1992), uzavřeli žalovaní (nájemci) s M. B. jako spoluvlastnicí předmětného domu dodatek k nájemní smlouvě ze dne 21. září 1992, v němž M. B. souhlasila s podnájmem předmětných nebytových prostor za účelem kadeřnických, kosmetických, masérských a jím příbuzných druhů služeb uvedených v článku I. odstavci 2. nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992,

- v současné době je vlastnicí předmětného domu žalobkyně,

- podle sdělení Obvodního úřadu v P. ze dne 11. května 1998 nebyl k pronájmu předmětných nebytových prostor udělen předchozí souhlas podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ).

Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že nebyl-li k nájemní smlouvě ze dne 21. září 1992 udělen předchozí souhlas podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. přesto, že předmětné nebytové prostory měly být využívány pro služby, zejména kosmetické a kadeřnické, a nikoli pro sklad, je podle názoru odvolacího soudu nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 neplatná a proto žalovaní nebytové prostory užívají bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. /dále jen o.s.ř. /) uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř., byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínili rovněž dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) namítli, že v průběhu řízení byli zbaveni možnosti účinně se bránit a navrhovat důkazy k vyvrácení tvrzení uváděných žalobkyní, neboť nevěděli, z jakého skutkového stavu bude soud při hodnocení důkazů a rozhodování vycházet , tvrdila-li žalobkyně v rozporu s ustanovením § 101 odst. 1 o.s.ř. zcela protichůdné věci . V žalobě totiž uvedla, že žalovaní dostali výpověď z platné nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992. Následně při jednání u soudu prvního stupně tvrdila, že žalovaní nebytové prostory užívají bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 je z důvodů uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná. Nakonec v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítla neplatnost nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 pro nesrozumitelnost. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadli správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 je neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. v důsledku absence předchozího souhlasu orgánu obce (§ 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb.). Namítli totiž, že předmětné nebytové prostory nebyly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb (byly určeny k užívání jako sklad) a proto k jejich pronájmu nebylo zapotřebí předchozího souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. Nebylo-li předchozího souhlasu zapotřebí, nelze usuzovat na neplatnost nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. proto, že byla uzavřena bez zmíněného souhlasu. Podle názoru žalovaných nelze přehlédnout ani to, že v mezidobí již byla schválena změna § 3 odst. 2 zák. č. 116/90 Sb., která předchozí souhlas nevyžaduje . Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem; dodala, že je-li v daném případě posuzována otázka platnosti hmotněprávního úkonu, je zapotřebí vycházet s právní úpravy účinné v době, kdy byl takový úkon učiněn, tj. v projednávané věci v roce 1992. Poté rovněž zdůraznila, že ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. byla povinna pravdivě a úplně vylíčit všechny potřebné skutečnosti, což rovněž učinila, a otázka právního posouzení zjištěného skutkového stavu byla již věcí soudu. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. prosince 1999, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, nejdříve podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, trpí-li řízení a rozhodnutí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaní nenamítali a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda z důvodů, které namítli v dovolání, došlo k odnětí možnosti žalovaných jednat před odvolacím soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).

Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.

V ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř., tj. v ustanovení, jehož se žalovaní dovolávají, jde v zájmu dosažení účelu řízení o povinnost účastníka pravdivě a úplně vylíčit všechny potřebné skutečnosti, označit důkazní prostředky a dbát pokynů soudu. Svým obsahem citované ustanovení navazuje na ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., v němž je upravena (mimo jiných) rovněž povinnost žalobce již v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti a označit důkazy. Zatímco však v žalobě jde o pouhé zásadní určení skutku v zájmu toho, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka podle § 101 odst. 1 o.s.ř. všech potřebných skutečností. Jednoznačně však v obou případech jde o skutečnosti, ať již rozhodující (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) či všechny potřebné (§ 101 odst. 1 o.s.ř.), tj. údaje, které jsou zapotřebí k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a nikoliv o tzv. právní charakteristiku skutku, kterou účastníci nejsou povinni uvádět.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní na porušení ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř. usuzují z toho, že žalobkyně v průběhu řízení měnila svá tvrzení o všech potřebných skutečnostech. Z toho, co v dovolání v tomto ohledu uvedli (dostali výpověď z platné nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992, nebytové prostory užívají bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 je z důvodů uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná, resp. je neplatná pro nesrozumitelnost), však vyplývá, že nejde o změnu v tvrzeních o všech potřebných skutečnostech, nýbrž jedná se o tzv. právní důvod žaloby. Žalovaní tudíž evidentně směšují otázku skutku (všech potřebných skutečností § 101 odst. 1 o.s.ř.) s otázkou právního důvodu žaloby, který žalobce uvádět nemusí; takovou povinnost totiž s přihlédnutím k ustanovením § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o.s.ř. nemá. Není-li žalobce povinen uvádět právní důvod žaloby, nemohli být žalovaní zbaveni možnosti účinně se bránit a navrhovat důkazy k vyvrácení tvrzení uváděných žalobkyní tím, že se žalobkyně, ačkoliv jí zákon občanský soudní řád takovou povinnost neukládá, v průběhu řízení (nad rámec zákona) vyjadřovala k právnímu důvodu žaloby. Protože žalovaným nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu znemožněna realizace procesních práv, které jím občanský soudní řád přiznává, dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. nemůže být přípustné.

Dovolání však je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Žalovaní s přihlédnutím k obsahu dovolání ve skutečnosti nenamítají, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); existence těchto vad se nepodává ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda ve vztahu k nájemní smlouvě ze dne 21. září 1992 bylo vzhledem ke zjištěným skutečnostem vůbec namístě uvažovat o nutnosti předchozího souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., a zda je v důsledku absence tohoto souhlasu nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 neplatná.

Podle § 3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále opět jen zákon č. 116/1990 Sb. ), nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny (v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/). Ve vztahu k místnostem určeným k provozování obchodu a služeb zákon č. 116/1990 Sb. navíc stanovil, že je lze pronajímat jen po předchozím souhlasu orgánu obce, přičemž nerozhodl-li o věci tento orgán do 15 dnů od obdržení žádosti, platila právní domněnka, že souhlas byl udělen (§ 3 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 116/1990 Sb.). Pokud byla smlouva (o nájmu nebytových prostor - místností určených k provozování obchodu a služeb) uzavřena bez souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., byla neplatná (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.).

Z uvedeného vyplývá, že v ustanovení § 3 odst. 2 větě první vyžadoval zákon č. 116/1990 Sb. ve všech případech pronájmu nebytových prostor soulad mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě. V ustanovení § 3 odst. 2 větě druhé zákona č. 116/1990 Sb. byl nadto upraven zvláštní režim, který platil pouze pro pronajímání místností určených k provozování obchodu a služeb. Šlo o zakotvení institutu veřejnoprávního (předchozího) souhlasu, jímž byla podmíněna platnost smlouvy, jejímž předmětem byly právě takové místnosti. Smyslem citovaného ustanovení bylo zajistit obci možnost kontroly nad hospodařením s místnostmi určenými právě k provozování obchodu a služeb.

V projednávané věci odvolací soud usoudil na nutnost předchozího souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. na základě činností, které se měly podle nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 v předmětných nebytových prostorách vykonávat. Nezabýval se již otázkou, zda vzhledem ke zjištěným skutečnostem šlo ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. o místnosti (stavebně) určené k provozování obchodu a služeb. Jeho právní posouzení věci proto nelze pokládat za správné, neboť na nutnost předchozího souhlasu orgánu obce usoudil v rozporu s citovaným ustanovením. Přehlédl totiž, že předchozího souhlasu podle § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bylo podle citovaného ustanovení zapotřebí pouze k pronájmu těch místností, které byly k provozování obchodu a služeb stavebně určeny - srov. též § 104 a § 85 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že povaha činností, které měly být v pronajatých nebytových prostorách vykonávány, byla při posouzení věci podle § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez právního významu (tato okolnost byla právně významná pouze z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb. ve spojení s ustanovením § 39 obč. zák.). Jinak řečeno, pouze k platnosti smlouvy, jejímž předmětem byly místnosti určené k provozování obchodu a služeb, bylo - pod sankcí neplatnosti smlouvy (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) - třeba předchozího souhlasu orgánu obce. Pro uvedený názor lze najít oporu rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněn pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 7 v příloze č. I/2000 /Přehled judikatury ve věcech nájmu nebytových prostor/ časopisu Soudní judikatura), z 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97 (uveřejněn pod č. 8 v příloze č. I/2000 /Přehled judikatury ve věcech nájmu nebytových prostor/ časopisu Soudní judikatura), a ze 17. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000.

Z uvedeného současně vyplývá, že sloužily-li předmětné nebytové prostory jako sklad a pro účely služeb (především kosmetických a kadeřnických) začaly být využívány až po uzavření nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 (rovněž změna v užívání nebytového prostoru, užívaného jako sklad ČKD D., na provozovnu kosmetiky kadeřnictví byla na základě oznámení F. B. ze dne 22. září 1992 povolena až rozhodnutím Obvodního úřadu v P. ze dne 19. října 1992), nešlo o místnosti stavebně určené k provozování obchodu a služeb a proto nebylo zapotřebí předchozího souhlasu podle § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně.

Protože na danou věc se vzhledem ke zjištěným skutečnostem podmínka předchozího souhlasu orgánu obce (§ 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb.) nevztahovala ani v době před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992, nebylo zapotřebí řešit otázku, zda v důsledku změny zákona č. 116/1990 Sb. zákonem č. 302/1999 Sb. neodpadla uvedená podmínka i pro smlouvy uzavřené před 3. prosincem 1999, kdy zákon č. 302/1999 Sb. nabyl účinnosti.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. srpna 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu