26 Cdo 1136/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 159a odst. 4 o. s. ř.




26 Cdo 1136/2010


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ E. H. a b/ V. Š. , zastoupených Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 1, proti žalované S. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, o zaplacení částky 153.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 595/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 17 Co 288/2009-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.472,- Kč k rukám Mgr. Davida Nováka, advokáta se sídlem v Praze 2, Ladova 1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná a původně žalovaný 1/ Ing. M. K. (dále jen původně žalovaný ) společně a nerozdílně zaplatili částku 153.136,- Kč s příslušenstvím (v podobě poplatku z prodlení) z titulu dlužného nájemného z bytu (z bytu č. 4, o velikosti 3+1 s přísl., II. kategorie, nacházejícího se v domě č. p. 1153, Janáčkovo nábř. 13, P. dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ) a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen úhrady za služby ) za období od dubna 2003 do února 2006 (dále jen rozhodné období ).

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. března 2009, č. j. 35 C 595/2006-173, ve znění opravného usnesení ze dne 30. března 2009, č. j. 35 C 595/2006-179, uložil žalované a původně žalovanému povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům v tam uvedených splátkách částku 347.214,- Kč (z toho částku 152.924,- Kč z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby za rozhodné období a částku 194.290,- Kč z titulu kapitalizovaného poplatku z prodlení za období od 6. května 2003 do 5. března 2006) s tam specifikovaným poplatkem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 212,- Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků a státu (výroky III. a IV.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 17 Co 288/2009-201, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil ohledně částky 269.670,77 Kč (z toho ohledně částky 119.238,- Kč z titulu dlužného nájemného za rozhodné období a ohledně částky 150.432,77 Kč z titulu kapitalizovaného poplatku z prodlení za období od 6. května 2003 do 5. března 2006) a tam specifikovaného poplatku z prodlení (výrok II. část před středníkem dále jen potvrzující výrok ) a změnil ohledně částky 77.543,23 Kč (tj. ohledně dlužného nájemného a úhrad za služby v částce 33.686,- Kč a ohledně kapitalizovaného poplatku z prodlení za období od 6. května 2003 do 5. března 2006 v částce 43.857,23 Kč) a tam specifikovaného poplatku z prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II. část za středníkem); odvolání žalované proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení tehdejších účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky III., IV. a V.).

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny, že žalovaná a původně žalovaný uzavřeli dne 21. června 1990 manželství, že původně žalovaný jako nájemce a žalobce a K. P. (právní předchůdkyně žalobkyně) jako pronajímatelé uzavřeli dne 26. června 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen nájemní smlouva ) na dobu neurčitou, že ohledně výše nájemného a úhrad za služby odkázali v nájemní smlouvě mimo jiné na vyhlášku dřívější Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy, a že splatnost nájemného a úhrad za služby si dohodli měsíčně pozadu vždy do 5. dne následujícího měsíce. Dále zjistil, že manželství žalované a původně žalovaného bylo pravomocně rozvedeno dne 22. května 1998 a že rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 13 C 345/2005-25, který nabyl právní moci dne 13. června 2006, Obvodní soud pro Prahu 5 přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil tříměsíční výpovědní lhůtu a žalované a původně žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po přidělení přístřeší. Vzal rovněž za zjištěno, že v citovaném rozsudku Obvodní soud pro Prahu 5 mimo jiné dovodil, že v době jeho rozhodování existovalo právo společného nájmu bytu manželů (žalované a původně žalovaného) a že nezaniklo z důvodů tam rozvedených trvalým opuštěním společné domácnosti žalovanou a že žalovaná a původně žalovaný žalobcům v rozhodném období nic nezaplatili na nájemném a úhradách za služby.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že uzavřením nájemní smlouvy (za trvání manželství) vzniklo žalované a původně žalovanému právo společného nájmu předmětného bytu podle § 703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy. Současně dovodil, že toto právo existovalo i v rozhodném období (nezaniklo v dřívější době trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany žalované). V této souvislosti uvedl, že bylo-li ve věci sp. zn. 13 C 345/2005 Obvodního soudu pro Prahu 5 pravomocně přivoleno k výpovědi žalobců z nájmu žalované a původně žalovaného k předmětnému bytu, pak bylo pro účastníky i soud tímto výrokem závazně (ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) rozhodnuto o tom, že ke dni vydání rozsudku v této věci byli žalovaná a původně žalovaný společnými nájemci předmětného bytu; z tohoto právního závěru musí soud vycházet i v daném řízení vedeném mezi týmiž účastníky. Dodal, že popsaná závaznost uvedeného závěru mu brání jej přezkoumat přesto, že ho žalovaná zpochybňovala námitkami, že již v roce 2000 trvale opustila společnou domácnost, kterou s původně žalovaným v předmětném bytě vedla, resp. že s ním v srpnu toho roku uzavřela ústní dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely. Uzavřel, že společný nájem bytu žalované a původně žalovaného v rozhodném období trval (skončil až dne 30. září 2006 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty určené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. října 2005, č. j. 13 C 345/2005-25), a je proto oprávněný požadavek žalobců na zaplacení dlužného nájemného, které za toto období vyčíslil stejně jako soud prvního stupně, byť s odlišným výsledkem podle vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění účinném do 1. ledna 2002. Na rozdíl od soudu prvního stupně však pokládal za neopodstatněný požadavek žalobců na zaplacení úhrad za služby za rozhodné období, neboť je žalované a původně žalovanému řádně nevyúčtovali. Za této situace potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně dlužného nájemného ve výši 119.238,- Kč a jemu odpovídajícího poplatku z prodlení (dále opět jen potvrzující výrok ).

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila skutkovými námitkami, že v srpnu 2000 se z bytu odstěhovala a byt opustila , že předmětný byt pak přenechala ústní dohodou původně žalovanému a že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 sp. značka 13 C 345/2005 se nezkoumalo, zda došlo k zániku společného nájmu bytu manžely opuštěním jednoho z manželů společné domácnosti , ani se nezjišťovalo, zda v bytě bydlela či nikoli .

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, z 31. května 2010, sp. zn. I. ÚS 281/10, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila dovolacími námitkami, že soudy obou stupňů nevedly dokazovaní k okolnostem týkajícím se zániku společného nájmu bytu manžely jejím trvalým opuštěním společné domácnosti, že v tomto směru nevyslechly původně žalovaného a že neřešily její námitku, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 sp. značka 13 C 345/2005 se nezkoumalo, zda došlo k zániku společného nájmu bytu manželi opuštěním jednoho z manželů společné domácnosti , a ani se nezjišťovalo, zda v bytě bydlela či nikoli ; tím ji měly zkrátit na jejích procesních právech a porušit zásady spravedlivého procesu a rovnosti zbraní . Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a navíc z posléze uvedených důvodů nejsou ani opodstatněné, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Uvedené dovolací námitky nemohou být opodstatněné už proto, že soudy obou stupňů se zabývaly námitkami dovolatelky stran zániku společného nájmu předmětného bytu manžely před rozhodným obdobím. Přitom v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. vyložily, z jakých příčin těmto námitkám nepřiznaly právní význam, a rovněž uvedly, že právě z tohoto důvodu neprovedly důkazy, jimiž dovolatelka hodlala prokázat zánik společného nájmu bytu manžely před rozhodným obdobím, popřípadě důkazy provedené k této otázce nehodnotily (nečerpaly z nich žádné právně relevantní skutečnosti). Pro úplnost zbývá dodat, že přivolil-li Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 13 C 345/2005-25, pravomocně k výpovědi žalobců ze společného nájmu bytu dovolatelky a původně žalovaného, pak v tomto výroku současně dovodil, že v době jeho rozhodování svědčilo dovolatelce a původně žalovanému ve vztahu k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, jinak řečeno že toto právo nezaniklo v dřívějším období trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany dovolatelky. Je-li uvedený výrok pravomocného rozsudku závazný nejen pro účastníky, nýbrž i pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o.s.ř.), nemohl soud v nynějším řízení (vedeném mezi týmiž účastníky) znovu přezkoumávat otázku existence společného nájmu bytu ke dni vydání citovaného rozsudku, resp. odchýlit se od řešení, které Obvodní soud pro Prahu 5 ve vztahu k této otázce zaujal ve výroku zmíněného rozhodnutí; pak je ovšem nadbytečné v tomto ohledu provádět (další) dokazování či hodnocení důkazů.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 8.960,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.912,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 16. listopadu 2011 JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu