26 Cdo 1136/2008
Datum rozhodnutí: 29.07.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1136/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně P.-L., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. K., zastoupenému advokátem, a 2) R. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 205/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2006, č. j. 10 C 205/2004-45, ve spojení s usnesením ze dne 24. dubna 2007, č. j. 10 C 205/2004-68, a Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007, č. j. 28 Co 266/2007-76, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2006, č. j. 10 C 205/2004-45, ve spojení s usnesením ze dne 24. dubna 2007, č. j. 10 C 205/2004-68, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007, č. j. 28 Co 266/2007-76, se odmítá.

III. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. V poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 10 C 205/2004-45, ve spojení s usnesením ze dne 24. dubna 2007, č. j. 10 C 205/2004-68, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 14, sestávajícího z obytné místnosti označené jako pokoj, místnosti označené jako předsíň, ve které je zřízen kuchyňský kout, místnosti označené jako koupelna, ve které se nachází sprchový kout a WC, vybaveného lokálním elektrickým topením, pod společným uzavřením jedněmi vchodovými dveřmi, v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 1422 na parcele č. 474 v katastrálním území N. pod adresou P., Nuselská 1422/59 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta skončí posledním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů ode dne, kdy jim bude zajištěno přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 28 Co 266/2007-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že ohledně předmětného bytu uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a první žalovaný jako nájemce dne 15. září 2002 nájemní smlouvu, že žalovaní předmětný byt neužívají, že jsou společnými členy bytového družstva a jako společní nájemci užívají jeho byt č. 18 na adrese P., Šluknovská 312/20, že podle tvrzení žalovaných předmětný byt první žalovaný pronajal pro slečnu Č., jejíž matka, která bydlela v domě ve vlastnictví jeho matky, zemřela, že slečna Č. byla po smrti matky umístěna v ústavu, že její opatrovník městská část Praha 3 souhlasil s tím, aby byt její zemřelé matky užíval do její zletilosti syn žalovaného s tím, že žalovaný jí opatří přiměřený náhradní byt, že tímto bytem měl být právě předmětný byt a že slečna Č. se po nabytí zletilosti rozhodla, že se do předmětného bytu nenastěhuje. Na základě uvedených skutkových zjištění učinil odvolací soud rovněž skutkový závěr, že smlouvu o nájmu předmětného bytu uzavřel jako nájemce první žalovaný a že ze smlouvy nevyplývá, že by ji uzavřel ve prospěch třetí osoby (slečny Č.). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, vázal-li vyklizovací povinnost žalovaných z bytu na poskytnutí pouhého přístřeší.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal první žalovaný dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání soudům obou stupňů především vytkl, že nevzaly v úvahu, že jde o zcela výjimečný případ, kdy nájemní smlouvu uzavřel pro nezletilou Č. , že zde s ním spolupracoval i sociální odbor městské části P. , že slečna Č. od něj obdržela odstupné za byt po zemřelé matce, že do předmětného bytu se nenastěhovala, že žalobce obdržel za uzavření nájemní smlouvy na předmětný byt částku 290.000,- Kč a že uzavření nájemní smlouvy na předmětný byt zprostředkovala realitní a zprostředkovatelská agentura. Dodal, že hodlala-li žalobkyně ukončit nájem předmětného bytu, měla mu vrátit složenou částku 290.000,- Kč. Nakonec namítl, že s ohledem na ustanovení § 3 obč. zák. nemůže žalobce uplatnit výpovědní důvody, že má dva byty . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolatel neuplatnil žádný z dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 o.s.ř., a uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s konstantní judikaturou. Závěrem zdůraznila, že dovolatel ani druhá žalovaná v předcházejících řízeních nepopírali, že byt v domě pod adresou P., kterého se týká projednávaná výpověď, k bydlení neužívají . S ohledem na uvedené má za to, že dovolání není přípustné, a navrhla, aby bylo zamítnuto.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2006, č. j. 10 C 205/2004-45 (ve spojení s usnesením ze dne 24. dubna 2007, č. j. 10 C 205/2004-68), který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel /spolu s druhou žalovanou/ uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2006, č. j. 10 C 205/2004-45 (ve spojení s usnesením ze dne 24. dubna 2007, č. j. 10 C 205/2004-68), zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Následně Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto s přihlédnutím k ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. platí, že podal-li dovolání první žalovaný jako jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky (vedle prvního žalovaného i na druhou žalovanou) a dovolací soud bude při rozhodování o dovolání postupovat tak, jako by dovolání podali oba žalovaní (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.).



Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud zastává názor, že s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatel uplatnil především dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím napadl správnost skutkových zjištění rozhodných pro posouzení otázky naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. V tomto směru tedy nejprve zpochybnil správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sám nabídl, správnost jeho právních závěrů přijatých s odkazem na citovaná ustanovení. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Nad rámec uvedeného zbývá připomenout, že přípustnost dovolání zásadně nezakládá ani existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. vad podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a ani vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.; k těmto vadám dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právních závěrech, že z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou naplněny výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. a je proto namístě k výpovědi z nájmu bytu přivolit. Námitkou, že s ohledem na ustanovení § 3 obč. zák. nemůže žalobce uplatnit výpovědní důvody, že žalovaný má dva byty , hodlal dovolatel zřejmě zpochybnit správnost posléze zmíněného právního závěru.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně se nezabýval otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu ani nelze úspěšně vytýkat, neboť žalovaní (v daném případě především žalovaný dovolatel) v nalézacím řízení existenci příslušných právně významných okolností ani netvrdil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/99, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). I pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu totiž platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), byť v tomto řízení je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.); toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a provádět důkazy, jejichž potřeba (ale též objektivní možnost provedení) se ze spisu (z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení) ani nepodává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1317/2007).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.

Dovolací soud je toho názoru, že byť vzhledem k nerozlučnému společenství žalovaných se při rozhodování o dovolání postupuje tak, jakoby dovolání podali oba žalovaní (společní nájemci bytu), nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podal pouze první žalovaný (druhá žalovaná je nepodala). S přihlédnutím k tomu dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným (dovolatelem) podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal prvního žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Protože v poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastnicemi řízení nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. července 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu