26 Cdo 113/2004
Datum rozhodnutí: 16.12.2004
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 113/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně G. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 38/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2003, č. j. 26 Co 232/2001-146, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2003, č. j. 26 Co 232/2001-146, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných JUDr. J. P. a JUDr. L. P. (dále též jen původní žalovaní ) k bytu č. 9 v 5. nadzemním podlaží domu č. 55 v B., Jiráskova ul., sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen předmětný byt , resp. byt ).

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. srpna 1997, č. j. 43 C 38/95-68, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 19. dubna 1999, č. j. 44 Co 7/98-89, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na návrh žalobkyně soud prvního stupně usnesením ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 43 C 38/95-105, připustil, aby do řízení na straně žalovaných přistoupil jako další účastník řízení J. P. ml., syn původního žalovaného JUDr. J. P. (dále též jen žalovaný ).

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 43 C 38/95-126, žalobu vůči původním žalovaným zamítl (výrok II.) a vůči žalovanému žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty počínající prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty (výrok I.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 23. května 2003, č. j. 26 Co 232/2001-146, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu (vůči žalovanému) zamítl; citovaný rozsudek změnil rovněž ve výroku III. o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovaným a rozhodl o nákladech odvolacího řízení těchto účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že původní žalovaní jako nájemci provedli v předmětném bytě bez souhlasu pronajímatelky úpravy zaslepili dveřní otvor v koupelně, vyměnili starší kamna za nová, nová kamna zaústili do nevyvložkovaného komína a v souvislosti se změnou dispozice kuchyně a dětského pokoje provedli úpravy na vodoinstalaci. Poté zjistily, že z tohoto důvodu dala žalobkyně původním žalovaným výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ). Dále mimo jiné zjistily, že původní žalovaní se z předmětného bytu odstěhovali, že v bytě zůstal bydlet žalovaný a že dopisem ze dne 10. června 1999 původní žalovaní žalobkyni sdělili, že trvale opustili společnou domácnost, kterou vedli se synem J. P. (žalovaným), který zůstal bydlet v bytě sám. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že provedením podstatných změn v předmětném bytě původní žalovaní jako nájemci bytu porušili povinnosti vyplývající z nájemního vztahu a že toto porušení lze kvalifikovat jako hrubé porušení povinností vyplývajících pro nájemce z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Dále také dovodil, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti původními žalovanými přešel nájem bytu na žalovaného (podle § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) a že současně přešla na žalovaného rovněž práva a povinnosti vyplývající z uplatněné výpovědi z nájmu bytu. Za této situace žalobě vůči žalovanému vyhověl. Naproti tomu odvolací soud v této souvislosti dovodil, že osoby vyjmenované v ustanovení § 706 odst. 1 větě první obč. zák. se v důsledku přechodu nájmu bytu (podle § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) stávají nájemci (společnými nájemci) bytu, avšak ze zákona již nevyplývá, že na tyto osoby přecházejí rovněž práva a povinnosti vzniklé účastníkům nájemního poměru na základě výpovědi dané nájemci podle § 711 odst. 1 obč. zák. Zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1671/97. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že účinky výpovědi z nájmu bytu vůči žalovanému nenastaly, nebyla-li mu výpověď doručena (ta byla doručena pouze původním žalovaným); proto žalobu vůči žalovanému zamítl, aniž se zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237/1 písm. a) o.s.ř. V dovolání uvedla, že sice přijala právní názor soudů obou stupňů o přechodu nájmu bytu (podle § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) na žalovaného, avšak namítla, že nemůže souhlasit s názorem, že na něj současně nepřešly jakékoliv závazky, kterým bylo toto právo (právo nájmu bytu) jeho rodičů zatíženo . Podle žalobkyně byla a je takovým závazkem také výpověď z nájmu bytu, kterou uplatnila vůči jeho právním předchůdcům; účinky výpovědi z nájmu bytu tedy přešly na něj poté, kdy jeho právní předchůdci byt opustili. V závěru žalobkyně uvedla, že rodiče žalovaného hrubě porušili své základní povinnosti nájemců bytu a přitom při akceptaci právního názoru odvolacího soudu ještě získávají byt pro své zletilé dítě . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své (v pořadí druhé) rozhodnutí 21. listopadu 2000. O odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně sice odvolací soud rozhodl až dne 23. května 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat a také projednal (srov. odůvodnění napadeného rozhodnutí) podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. dále jen o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/ o.s.ř. Dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ve vztahu k osobě, na níž přešel nájem bytu ve smyslu § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., zůstávají v souvislosti s přechodem nájmu zachovány účinky výpovědi z nájmu bytu, která byla uplatněna vůči jejím právním předchůdcům, avšak jí samotné doručena nebyla (byla doručena pouze jejím právním předchůdcům).

Přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba tímto ustanovením určená. Právní nástupce podle § 706 odst. 1 obč. zák. je procesním nástupcem původního účastníka řízení zemřelého nájemce (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněné pod č. 53 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V odůvodnění citovaného usnesení Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že peněžitá práva a povinnosti zemřelého nájemce (včetně povinnosti zaplatit nájemné za dobu do jeho smrti) se spravují obecným režimem dědění. Na osobu, na niž přešlo právo nájmu, však přecházejí jiná konkrétní práva předchozího nájemce, včetně kupříkladu těch, která vyplývají z § 691, § 692 odst. 2, § 693 obč. zák. (pokud do jeho smrti již nevznikly příslušné peněžité nároky), a podobně přecházejí práva a povinnosti z dohody o výměně bytu podle § 715, § 716 obč. zák. a další. Osoba podle § 706 odst. 1 obč. zák. vstupuje též do právního vztahu nájmu sjednaného na dobu určitou a do právního vztahu z dohody o zániku nájmu podle § 710 odst. 1 obč. zák. Platí tedy, že i poté, co došlo k přechodu práva nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák., jde z obsahového hlediska zásadně o tentýž právní vztah; s univerzální hmotněprávní sukcesí se sice přechod práva nájmu bytu neztotožňuje, ale v jistých znacích se k ní připodobňuje.

S uvedenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje také v projednávané věci. Navíc, a to i s přihlédnutím k uvedeným závěrům, se přiklání k názoru, že na osobu, na níž přešel nájem bytu podle § 706 odst. 1 (v daném případě ve spojení s ustanovením § 708) obč. zák., se vztahují i právní účinky výpovědi z nájmu bytu, kterou pronajímatel uplatnil vůči předchozímu nájemci za trvání jeho nájemního vztahu k bytu.

Ustálená soudní praxe dovodila, že institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněného pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Pronajímatel je tedy ze zákona omezen již samotným institutem přechodu nájmu, a to ve svém právu byt volně pronajmout poté, co dosavadní nájemce zemřel, resp. jako v daném případě přestal být nájemcem bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti. Jestliže by smrtí dosavadního nájemce, resp. okamžikem trvalého opuštění společné domácnosti, zanikly také účinky výpovědi z nájmu bytu uplatněné pronajímatelem vůči předchozímu nájemci a vůči novému nájemci by nastaly až v okamžiku opětovného doručení výpovědi z nájmu bytu, jak to v konečném důsledku dovodil odvolací soud, došlo by k dalšímu omezení pronajímatele. Takové omezení však již oporu v zákoně nemá a ve svých důsledcích by bylo omezením nad rámec zmíněného (zákonného) omezení; v krajních případech by mohlo být spojeno s důsledky uvedenými dovolatelkou v závěru jejího dovolání. Z uvedených důvodů se proto dovolací soud neztotožňuje s právními závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1671/97, na něž v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal odvolací soud. Posoudil-li odvolací soud nastíněné otázky s odkazem na zmíněné usnesení jinak, nelze jeho právní posouzení věci, a to i s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu, pokládat za správné.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu