26 Cdo 1124/2006
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1124/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) PhDr. O. M., a b) M. M., zastoupených advokátem, proti žalované D. W., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 10 C 22/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 23 Co 344/2005-60, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.350,- Kč, k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č.j. 10 C 22/2005-45, uložil žalované vyklidit dům č. p. 1036 na pozemku parc. č. 981/17, v obci a k. ú. Č., zapsaný na LV č. 818 u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P. (dále předmětný dům nebo dům ), a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č.j. 23 Co 344/2005-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení předmětného domu vázal na zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu (žalobce a/ ze 3/4 a žalobkyně b/ z 1/4), že manželství žalobce a) a žalované, uzavřené dne 22. 8. 1992, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 22. 11. 2004, že se z jejich manželství nenarodily žádné děti, že žalovaná užívala předmětný dům za trvání manželství a že tak činí i v současnosti, že žalobci ji v prosinci roku 2004 vyzvali k jeho vyklizení, že mezi žalobcem a) a žalovanou dochází při užívání domu k neshodám, že žalovaná v roce 1994 převedla na svého syna členská práva a povinnosti v bytovém družstvu spolu s nájemním právem k družstevnímu bytu, že vlastní sad v k. ú. Z. a nemá jinou možnost bydlení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud tento posoudil právní vztah mezi účastníky podle § 126 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ) a dovodil, že povinnost žalované k vyklizení je nutno za analogického (§ 853 obč. zák.) použití ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který na danou věc aplikoval ustanovení § 712 odst. 3 věty první obč. zák. a povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování, odvolací soud dovodil, že právní postavení žalované je nutno posoudit podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.; v souladu s tím podmínil její povinnost k vyklizení zajištěním náhradního bytu (v této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99). Neshledal přitom důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady toliko ve formě náhradního ubytování, přičemž poukázal na to, že k tíži žalované nelze přičítat okolnost, že se vzdala možnosti bydlení v družstevním bytě, když k převodu tohoto bytu na jejího syna došlo v roce 1994, krátce po uzavření manželství se žalobcem a), kdy předpokládala trvalé soužití s ním a nebyl důvod, proč by měla další byt.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelé označují rozhodnutí, ze kterého vycházel odvolací soud nejen za překvapivé, nýbrž ve světle jiných soudních rozhodnutí (mezi nimi i publikovaných právně odchylných či přímo opačných závěrů Nejvyššího soudu ČR) za rozhodnutí, které nemá oporu v zákoně . Namítají, že odvolací soud se nevypořádal se zjištěním, že mezi žalobkyní b) a žalovanou nebyl nikdy rodinně-právní vztah, z něhož by bylo možno odvozovat právo žalované bydlet v jejím domě, a to ani za použití analogie (§ 853, § 705 odst. 1 a 2 věta druhá obč. zák.); v této části je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Poukazují na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 131/96 a sp. zn. 22 Cdo 1737/98, které byť jsou staršího data, odpovídají nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 389/01 . Současně dovozují, že rozhodnutí odvolacího soudu omezuje jejich vlastnická práva. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, poukázala na to, že účastníci v průběhu dokazování shodně uvedli, že předmětný dům byl užíván po dohodě žalobců tak, že žalobkyně b), která je minoritní spoluvlastnicí, užívala přízemí domu a ona se svým manželem - žalobcem a) užívala celé patro domu, že takto byl dům užíván po celou dobu jejich manželství, a že žalobkyně b) neměla až do rozvodu manželství námitky proti takovémuto způsobu užívání. Namítla, že žalobce a) jí prováděnou rekonstrukcí ztěžuje užívání domu a snaží se ji donutit k vyklizení nemovitosti. Závěrem poukázala na to, že žalobci citovaná rozhodnutí řeší jiný skutkový stav, než jaký je v dané věci. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu podmíněna zajištěním náhradního bytu; ostatně dovolatelé proti výroku o vyklizení nebrojí.


Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu včetně jeho obsahové konkretizace, tak půjde v dané věci o posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že právo žalované na bytovou náhradu při vyklizení předmětného domu je třeba posoudit podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.


Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání domu (bytu) ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen dům (byt) vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven; přesto však podle ustálené soudní praxe nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení při zániku jeho právního důvodu bydlení musí být posouzeno analogicky (§ 853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je § 713 odst. 1 obč. zák. upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů za trvání manželství odvozen od existence manželství, a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl. Jde-li o formu bytové náhrady, použije se opět analogicky (§ 853 obč. zák.) ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. jinak řečeno takovému rozvedenému manželovi přísluší při vyklizení náhradní byt a v případě existence důvodů zvláštního zřetele hodných může soud rozhodnout, že má právo jen na náhradní ubytování; i v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění bytovou náhradu odepřít pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2175/98, ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99 /uveřejněno pod č. 118 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000, ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000 /uveřejněno pod C 16 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99 /uveřejněno pod C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2293/2004, a ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 226/2005). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.


Jestliže tedy v otázce bytové náhrady zaujal odvolací soud názor, že právní postavení žalované při vyklizení předmětného domu ve (spolu)vlastnictví druhého z rozvedených manželů je zapotřebí analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., jinak řečeno, že jí přísluší při vyklizení primárně náhradní byt, je jeho právní posouzení správné.


Na překážku uvedeným závěrům není v dané věci ani okolnost, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho matky. Jejich právní postavení jako podílových spoluvlastníků vymezují ustanovení § 137 a násl. obč. zák., přičemž jak se podává z obsahu spisu užívají každý z nich jedno z podlaží v tomto domě, a žalovaná se žalobcem užívali za trvání manželství (i v současné době) místnosti nacházející se v prvním patře, které má žalovaná vyklidit (shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1544/2005).


Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 131/96 a ve věci sp. zn. 22 Cdo 1737/98 je nepřípadný, neboť jde o věci skutkově (a tím i právně) odlišné (v prvém z označených rozhodnutí byla řešena otázka vyklizení rozvedeného manžela bydlícího v domě vlastnicky náležejícímu výlučně rodičům druhého z rozvedených manželů, a ve druhém otázka vyklizení rozvedené manželky bývalého vlastníka z domu nabytého jeho vydražitelem). Pokud pak dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu II. ÚS 389/01 (správně nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 389/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 29, č. 25, str. 215), tento se týkal vyklizení nebytových prostor užívaných jako byt a podmíněnosti vyklizení zajištěním bytové náhrady na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., zatímco v dané věci jak bylo dovozeno výše vyplývá nárok vyklizované (žalované) na bytovou náhradu ze zákona a aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu jen ve vztahu k jejímu odepření.


Protože rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace) správný, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšné žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), jakož i z DPH ve výši 19%, tj. 375,- Kč.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 30. května 2007


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.


předsedkyně senátu