26 Cdo 1123/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2010
Dotčené předpisy: § 705 obč. zák.




26 Cdo 1123/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., ve věci žalobkyně D. D. , zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Kralupy nad Vltavou, Riegrova 172, proti žalovanému RNDr. J. D., CSc. , zastoupenému Mgr. Danielou Přibylovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Koubkova 1726/8, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 257/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 35 Co 430/2008-127, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta se sídlem Kralupy nad Vltavou, Riegrova 172, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 6. 2008, č. j. 28 C 257/2006-102, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 87 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v domě č. p. 3169, ulice A., P. 4 M. (dále též jen byt v Praze ), výlučnou nájemkyní a členkou Stavebního bytového družstva POKROK určil žalobkyni a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. B7/13 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v 5. nadzemním podlaží v domě č. p. 469, ulice N. Š., O. V. (dále též jen byt v O. V. ), výlučným nájemcem a členem Bytového družstva Dubina II určil žalovaného a žalobkyni uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 35 Co 430/2008-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, který z účastníků (rozvedených manželů) má byt určen dalším nájemcem předmětných bytů dle § 705 odst. 3 obč. zák.


Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství, k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.

V rozsudku ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2879/2005, Nejvyšší soud dovodil, že výklad ustanovení § 705 odst. 2, 3 obč. zák. pro určení dalšího nájemce bytu a člena družstva, lze mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud takto v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria hypotéza normy ve skutečnosti nepředjímá (jsou jí irelevantní nebo dokonce s ní obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný; pouhá možnost odlišného hodnocení jejich významu nepostačí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).

O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud při rozhodování o tom, kdo bude výlučným nájemcem bytu v Praze (v němž v současné době žijí oba účastníci a jejich zletilá dcera) hodnotil a přihlédl vedle stanoviska pronajímatele, jež svědčilo ve prospěch žalobkyně (druhé zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí nebylo v dané věci využitelné), též k možnosti účelného využití předmětného bytu, neboť bude nadále užíván třemi osobami (žalobkyní a jejím přítelem a zletilou dcerou účastníků, jež chce zůstat ve společné domácnosti s matkou), přičemž uvedená hlediska nepřevážila skutečnost, že o získání bytu v Praze se více zasloužil žalovaný. Přihlédl rovněž k příčinám rozvratu manželství účastníků a vycházel z toho, že manželství bylo dlouhodobě rozvráceno (nebylo prokázáno, že by příčinou rozvratu bylo chování žalobkyně). Pokud jde o byt v O. Vo., jehož výlučným nájemcem byl určen žalovaný, odvolací soud konstatoval, že svými rozměry lépe vyhovuje jeho potřebám, jelikož je v současné době sám a tráví většinu času v zaměstnání, a vzhledem k tomu, že byt se nachází v příměstské oblasti, nebude mu doprava do zaměstnání a zpět činit větší potíže. Ze zjištěného okruhu okolností odvolací soud zvolil ta hlediska, která jsou považována ustálenou soudní praxí za relevantní, a současně vyložil, kterým hlediskům dal přednost a proč. Dovolací soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení dané věci ve smyslu § 705 odst. 3 obč. zák. bylo nesprávné.

Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu věci za převažující), na zásadní právní význam rozhodnutí usuzovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1735/99, a usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6, jakož i usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19).


Námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně dovodil, že manželství účastníků nebylo rozvedeno na základě chování žalobkyně, jež si našla nového partnera, pak směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

K námitce dovolatele, že rozhodnutí, že výlučným nájemcem bytu v Praze bude žalobkyně, je (s ohledem na skutečnost, že se zasloužil o získaní tohoto bytu větší měrou než ona) v rozporu s dobrými mravy, je třeba uvést, že na vydávání konstitutivních rozhodnutí jímž rozhodnutí vydané v řízení podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. nepochybně je nelze aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, uveřejněné pod C 1415 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, která zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 písm. b), § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. září 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu