26 Cdo 1120/2003
Datum rozhodnutí: 20.07.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





26 Cdo 1120/2003


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) L. F. a B) D. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému D. B., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 173/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2003, č. j. 13 Co 518/2002-105, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. dubna 2002, č. j. 14 C 173/2001-90, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zajistit žalobcům plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu v 1. patře nemovitosti v N., B. 347, nemovitosti stojící na parc. č. 660 v katastrálním území N. a zapsané na listu vlastnictví č. 1893 vedeného u Katastrálního úřadu P. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ) tím, že provede takové stavební úpravy v nemovitosti, aby tento byt byl volně přístupný z ulice nebo jiného veřejného prostranství samostatným vchodem nebo vchodem přes společné prostory volně přístupné z ulice nebo jiného veřejného prostranství . V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. ledna 2003, č. j. 13 Co 518/2002-105, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že ve výroku o nákladech řízení jde správně o povinnost žalobců vůči žalovanému. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Na základě zjištěného skutkového stavu učinily soudy obou stupňů (odvolací soud po opakování důkazu přečtením listiny) skutkový závěr, že listina nazvaná jako dohoda o užívání bytu ze dne 14. srpna 1995 (dále jen dohoda ze dne 14. srpna 1995 ), uzavřená mezi žalobcem jako pronajímatelem bytu a žalobkyní jako jeho nájemkyní, je z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, na něž jako na správné odvolací soud odkázal účelově vyhotovený doklad, na jehož základě žalobkyně v předmětném bytě nebydlela. Poté dovodily, že na základě dohody ze dne 14. srpna 1995 nemohl vzniknout nájemní vztah žalobkyně k předmětnému bytu a že žalobci, kteří za této situace nemají žádný právní důvod k užívání bytu, nemohou být v daném řízení úspěšní. Nadto odvolací soud rovněž dovodil, že dohoda ze dne 14. srpna 1995 by byla také absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody (dále jen obč. zák. ). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že jejím předmětem bylo plnění nemožné, protože rozhodnutí Městského úřadu v N., odboru výstavby ze dne 14. srpna 1995, č. j. Výst./914/95, jímž byla povolena změna užívání kluboven a sociálního zařízení bývalého kulturního domu na byt, nabylo právní moci až po jejím uzavření, konkrétně dne 3. září 1995. Podle odvolacího soudu by dohoda ze dne 14. srpna 1995 byla absolutně neplatná rovněž podle § 39 obč. zák., neboť v rozporu s ustanovením § 686 odst. 1 obč. zák. neobsahuje ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Odvolací soud dále dovodil, že ani v případě existence nájemního poměru žalobkyně k předmětnému bytu by nebyl žalobce aktivně věcně legitimován, neboť v době, kdy byl vlastníkem předmětného domu, byt užíval z titulu vlastnického práva k domu, a poté, kdy pozbyl vlastnické právo k domu, by mu svědčilo již jen odvozené právo bydlení v předmětném bytě.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž uvedli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkli, že ačkoliv v rozsudku ze dne 1. září 2000, č. j. 12 Co 473/2000-90 (vydaném ve věci sp. zn. 7 C 298/98 Okresního soudu Plzeň-sever), dovodil, že ke dni 1. července 1997 svědčilo žalobkyni nájemní právo k předmětnému bytu, přijal v projednávané věci v rozporu s tímto názorem právní závěr, že dohoda ze dne 14. srpna 1995 nemohla založit nájemní vztah žalobkyně k předmětnému bytu. Dále namítli, že nebylo ničím prokázáno, že dohodu ze dne 14. srpna 1995 vyhotovili účelově dodatečně . Současně s odkazem na ustanovení § 76 odst. 1, § 78 odst. 1, § 79 odst. 1 a § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších přepisů uvedli, že k termínu rekolaudace dne 14.8.1995 byl předmětný byt již dokončený, tedy existoval a že k pronajmutí tohoto bytu mohlo dojít dokonce i před termínem rekolaudace právě z toho důvodu, aby dovolatelka mohla být legitimována k podání návrhu na rekolaudaci . Existoval-li předmětný byt, šlo podle dovolatelů o plnění možné. Nakonec také uvedli, že ve věci sp. zn. 7 C 298/98 Okresního soudu Plzeň-sever předložila žalobkyně nájemní smlouvu a její dodatek ze dne 15. srpna 1995, z nichž podle jejich názoru vyplývá závazek nájemce platit pronajímateli nájemné ve výši stanovené firmou (článek 3 nájemní smlouvy), a to v částce 1.000,- Kč měsíčně (dodatek ze dne 15. srpna 1995). Z toho podle dovolatelů vyplývá, že ujednání o ceně nechybí a že předmětná smlouva má všechny zákonem předepsané náležitosti; dovolatelé v této souvislosti namítli, že pokud by jim bylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř., mohla být tato skutečnost znovu prokázána i v tomto řízení. V závěru uvedli, že jim nebyla poskytnuta náležitá ochrana, kterou jim zaručují články 12 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení .


Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyjádřil se k právní stránce věci a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o.s.ř.


Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


Dovolací soud zastává názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalobci netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkli, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízí vlastní (odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozují nesprávnost právního závěru, že nejsou nájemci předmětného bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 20. července 2004


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu