26 Cdo 1114/2003
Datum rozhodnutí: 15.10.2003
Dotčené předpisy: § 230 předpisu č. 513/1991Sb.




26 Cdo 1114/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 69/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 16 Co 330/2002-107, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. května 2000, č. j. 19 Co 180/2000-73, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 17. prosince 1999, č. j. 10 C 20/99-43, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit byt 3+kk, I. kategorie, evidenční číslo 42 (dále jen předmětný byt , resp. byt ) v 1. podlaží domu v P. (dále jen předmětný dům , resp. dům ). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 16 Co 330/2002-107, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 1999, č. j. 10 C 20/99-43, opětovně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů.

Odvolací soud vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 10. června 1997 uzavřela žalobkyně, označená jako členka Stavebního bytového družstva A. P. (dále jen SBD A. ), se žalovaným dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v SBD A. (dále jen dohoda ze dne 10. června 1997 ), že téhož dne byla dohoda ze dne 10. června 1997 předložena SBD A., že Bytové družstvo K. D. P. (dále jen BD K. D. ), vzniklé vyčleněním z SBD A., převzalo dohodu ze dne 10. června 1997 od SBD A. dne 1. dubna 1998, resp. až 1. dubna 1999, a že v dopisu ze dne 8. dubna 1999 žalovaný BD K. D. sdělil, že mu zasílá dohodu ze dne 10. června 1997. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném ke dni uzavření dohody ze dne 10. června 1997 (dále jen obch. zák. ) především dovodil, že sice převodce a nabyvatel uzavírají dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále též jen dohoda ), která nepodléhá souhlasu orgánů družstva, avšak členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele až předložením dohody příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v dohodě (tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství). Je tedy zapotřebí odlišit platnost (dvoustranného) právního úkonu (v daném případě dohody ze dne 10. června 1997) od jeho účinnosti. Právní úkon je platný, splňuje-li náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření dohody ze dne 10. června 1997 (dále jen obč. zák. ); právem předpokládané následky, tj. převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, však vznikají až jeho účinností, která nastává předložením dohody příslušnému družstvu nebo pozdějším datem uvedeným v dohodě či jakmile příslušné družstvo obdrží oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství. Pro tyto účely však obchodní zákoník nestanoví žádnou lhůtu (§ 230 obch. zák.). Poté v poměrech projednávané věci vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu dovodil, že řádným uzavřením se stala dohoda ze dne 10. června 1997 platnou, a pokračoval, že její účinnost (převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) nastala nejpozději dne 1. dubna 1999. Je tomu tak proto, že dohoda ze dne 10. června 1997 byla téhož dne předložena SBD A., které bylo k tomuto dni v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník předmětného domu, a že BD K. D., které se vyčlenilo z SBD A. a stalo se vlastníkem domu, byla předložena nejpozději dne 1. dubna 1999. Následně uzavřel, že za této situace není žalobkyně aktivně věcně legitimována v řízení o vyklizení bytu proti žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 téhož zákona uvedla, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především uvedla, že dohoda ze dne 10. června 1997 nebyla žalovaným ani žádným třetím subjektem předložena družstvu K. D. , byť připustila, že mohla být součástí spisů, které byly ze strany SBD A. v rámci delimitace postoupeny družstvu K. D. . Nešlo však podle jejího názoru o jasné, srozumitelné a určité předání konkrétní listiny v zájmu informování bytového družstva o převodu členských práv a povinností ke konkrétnímu bytu; o takové předání listiny by mohlo jít pouze tehdy, jestliže by SBD A. zaslalo BD K. D. uvedenou dohodu jako jednotlivou konkrétní listinu . Namítla tak nesprávnost skutkového zjištění o předložení dohody ze dne 10. června 1997 BD K. D. k datu 1. dubna 1998, resp. nejpozději ke dni 1. dubna 1999. Odvolacímu soudu také vytkla nesprávnost právních závěrů, které učinil ohledně platnosti a účinnosti dohody ze dne 10. června 1997. S odkazem na ustanovení § 44 odst. 1 věty první obč. zák. namítla, že přijetí návrhu (smlouvy, resp. dohody) nabývá v daném případě účinnosti v souladu s § 230 obchodního zákoníku až okamžikem doručení dohody příslušnému bytovému družstvu k uzavření smlouvy mezi účastníky sporu nikdy nedošlo, neboť dohoda nebyla družstvu K. D. nikdy doručena . Navíc uvedla, že návrh (na uzavření dohody) odvolala (ve smyslu § 43a odst. 3 obč. zák.) v okamžiku zpochybnění převodu a nejpozději dnem podání žaloby , a že její návrh již dříve zanikl (podle § 43b odst. 1 písm. b/ obč. zák.) uplynutím přiměřené lhůty, která v daném případě nemohla být delší než jeden měsíc . Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že provedenými důkazy bylo prokázáno doručení dohody ze dne 10. června 1997 BD K. D. dne 1. dubna 1998, a rovněž ke dni 8. dubna 1999, kdy tuto dohodu z důvodů opatrnosti zaslal BD K. D. ještě jednou. Jinak se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele (jak vzhledem k citaci občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele zřejmě míní žalobkyně). Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 17. prosince 1999. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl po zrušení svého předchozího měnícího rozsudku ze dne 10. května 2000, č. j. 19 Co 180/2000-73, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. srpna 2002, č. j. 26 Cdo 1933/2000-93 až dne 26. listopadu 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. dále jen o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným (účastnicí řízení), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty první o.s.ř. a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu přecházejí ve smyslu § 230 obch. zák. na nabyvatele ve vztahu k družstvu mimo jiné i předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu. Vzhledem k tomu bylo v projednávané věci nepochybně právně významné skutkové zjištění, vztahující se k doručení dohody ze dne 10. června 1997 BD K. D. Odvolací soud vzal v tomto ohledu z provedených důkazů za zjištěno, že dohoda ze dne 10. června 1997 byla téhož dne předložena SBD A., že k tomuto dni bylo SBD A. zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, a že BD K. D. následně převzalo dohodu ze dne 10. června 1997 od SBD A. dne 1. dubna 1998, resp. nejpozději dne 1. dubna 1999. Uvedená skutková zjištění přitom čerpal z potvrzení vydaného předsedkyní BD K. D. dne 20. listopadu 2002, ze svědecké výpovědi předsedkyně BD K. D. a z dopisu zástupce žalovaného ze dne 8. dubna 1999; tato skutková zjištění pak ze zmíněných důkazů skutečně vyplynula. Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které v tomto směru z provedených důkazů vyplynuly, a které jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda žalobkyni svědčí k předmětnému bytu právo nájmu a zda tak je aktivně věcně legitimována v řízení o vyklizení bytu žalovaným. Především však bude zapotřebí vyřešit svou povahou předběžnou otázku, tj. otázku, zda na základě dohody ze dne 10. června 1997 došlo k platnému převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na žalovaného.

Podle § 229 odst. 1 obch. zák. členská práva a povinnosti může člen převést na jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují. Dohoda o převodu členských práv a povinností na jinou osobu podléhá souhlasu představenstva. Stanovy mohou určit důvody, které převod vylučují. Proti zamítavému rozhodnutí se může člen odvolat k členské schůzi. Rozhodnutím představenstva nebo členské schůze o schválení dohody o převodu členských práv a povinností se stává nabyvatel členských práv a povinností členem družstva v rozsahu práv a povinností převádějícího člena. Podle § 230 obch. zák. (tj. ustanovení, které se týká pouze bytových družstev a které je vzhledem k jeho znění speciálním ustanovením ve vztahu k § 229 odst. 1 obch. zák.) převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství. Současně platí, že obchodní zákoník upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související (§ 1 odst. 1 obch. zák.). Podle § 1 odst. 2 obch. zák. se právní vztahy uvedené v odstavci 1 (§ 1 obch. zák.) řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.

Již v rozsudku ze dne 19. srpna 2002, č. j. 26 Cdo 1933/2000-93, Nejvyšší soud dovodil, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je dvoustranný hmotněprávní úkon, a že neobsahuje-li obchodní zákoník obecná ustanovení o právních úkonech, musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu podle § 34 a násl. obč. zák. Zbývá dodat, že za této situace se při jejím uzavírání uplatní obecná ustanovení občanského zákoníku o uzavírání smluv (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 1938/98, uveřejněný pod č. 150 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

Účastníky dohody jako dvoustranného hmotněprávního úkonu jsou převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a jejich nabyvatel (nikoli však již bytové družstvo). Proto přijetím návrhu na uzavření smlouvy je (ve smyslu § 43c odst. 1 obč. zák.) včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, tj. včasné prohlášení nebo jiné včasné jednání nabyvatele členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Dovolací námitku, že k přijetí návrhu dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu dochází okamžikem doručení dohody příslušnému bytovému družstvu , a že k uzavření smlouvy mezi účastníky sporu nikdy nedošlo, neboť dohoda nebyla družstvu K. D. nikdy doručena , nelze akceptovat, neboť přijetí návrhu dohody ( uzavření dohody ) nelze spojovat s předložením již uzavřené dohody bytovému družstvu; jinak řečeno předkládá-li se podle § 230 obch. zák. bytovému družstvu dohoda (platná) o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, nelze logicky vzato uvažovat o přijetí návrhu dohody ve spojitosti s předložením již uzavřené dohody bytovému družstvu. Nelze tak směšovat, jak správně dovodil již odvolací soud, otázku platnosti a účinnosti dohody.

Proto Nejvyšší soud nemá ani v současné době důvod odchýlit se od právního názoru, který vyslovil již v rozsudku ze dne 19. srpna 2002, č. j. 26 Cdo 1933/2000-93, tj. v rozsudku, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. května 2000, č. j. 19 Co 180/2000-73. Platí tedy, že v případě dohody ze dne 10. června 1997 jde jednoznačně o dohodu ve smyslu § 230 (ve spojení s ustanovením § 229 odst. 1) obch. zák., tj. dohodu, jejímž předmětem byl převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Z hlediska vůle, projevené účastníky (žalobkyní označenou jako členka SBD A. a žalovaným) ve zmíněné dohodě nelze proto mít žádné pochybnosti o tom, že žalobkyně jako členka družstva převádí na žalovaného členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu a že žalovaný tato členská práva a povinnosti přijímá . Byla-li dne 10. června 1997 mezi účastníky platně uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, jsou právně bezvýznamné dovolací námitky, že návrh (na uzavření dohody) žalobkyně odvolala (ve smyslu § 43a odst. 3 obč. zák.) v okamžiku zpochybnění převodu a nejpozději dnem podání žaloby , a že její návrh již dříve zanikl (podle § 43b odst. 1 písm. b/ obč. zák.) uplynutím přiměřené lhůty, která v daném případě nemohla být delší než jeden měsíc .

V rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99, uveřejněném pod č. 15 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky ustanovení § 230 obch. zák., přecházejí na nabyvatele členská práva a povinnosti ve vztahu k družstvu doručením smlouvy uzavřené mezi účastníky podle § 230 obch. zák. nebo oznámením převodu členem družstva družstvu, a tomu tedy vzniká povinnost zapsat jej do seznamu svých členů (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). Podle skutkového zjištění, které se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, byla dohoda ze dne 10. června 1997 doručena BD K. D. dne 1. dubna 1998, resp. nejpozději dne 1. dubna 1999. Za této situace přešla členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu na žalovaného jako nabyvatele a BD K. D. vznikla povinnost zapsat jej do seznamu svých členů. Tím zaniklo členství žalobkyně v bytovém družstvu a v důsledku toho (podle § 714 obč. zák.) rovněž její právo nájmu k předmětnému bytu. Proto žalobkyně není aktivně věcně legitimována v řízení o vyklizení bytu žalovaným, jak správně uzavřel odvolací soud. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání proti napadenému rozsudku zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Bylo-li dovolací řízení zahájeno dne 15. ledna 2003 (podáním dovolání § 82 odst. 1 ve spojení s § 243c o.s.ř.), stanoví se odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. října 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu