26 Cdo 1102/2001
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy: § 241 odst. 1 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1102/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobce J. L., zast. advokátem, proti žalované V. Č., zast. advokátem, o úpravu užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 30 C 165/95, k dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2001, č. j. 55 Co 53/2001-127, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2001, č. j. 55 Co 53/2001-127, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2000, č. j. 30 C 165/95-115, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení ve věci.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2001, č. j. 55 Co 53/2001-127, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2000, č. j. 30 C 165/95-115, jímž tento soud upravil užívání bytu č. 71 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 12. poschodí domu č. p. 1282 v P. tak, že žalované uložil povinnost žalobci zpřístupnit uvedený byt a strpět žalobcovo výhradní užívání místnosti označené jako ložnice (od vchodu do bytu vpravo, bez balkonu); každý z účastníků je oprávněn užívat v bytě kuchyň, chodbu, WC, koupelnu pro svou potřebu a je povinen strpět užívání těchto prostor druhým z účastníků ve stejném rozsahu. Žalovaná je oprávněna výhradně užívat místnost označenou jako obývací pokoj (od vchodu do bytu vlevo s balkonem) a žalobce je povinen toto užívání strpět. Dále odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 6.695,- Kč, jinak tento výrok potvrdil; odvolací soud pak rozhodl o snížení nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že odvolání žalované projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb.) ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř. ),

Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodil správné závěry.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu dále vyplývá, že žalovaná je dlouhodobě v péči psychiatra pro úzkostně depresivní neurotický syndrom a je nemyslitelné soužití s bývalým manželem, který se v roce 1982 z bytu vystěhoval.

Výlučné právo nájmu bytu svědčí pouze žalobci, což ani žalovaná nepopírá; i tak požaduje, aby právo na užívání bytu bylo žalobci odepřeno podle § 3 obč. zákoníku.

Odvolací soud je toho názoru, že žalobci nelze za uvedené situace upřít ani za použití § 3 odst. 1 obč. zákoníku právo byt užívat, bez ohledu na to, že jeho bytová potřeba je kryta nájmem jiného bytu a že byt neužívá.

Dále odvolací soud k důkazům o zdravotním stavu žalované uvedl, že žalobce se nehodlá do bytu nastěhovat, ale využívat ho během náhodných pobytů v P.

Odvolací soud dále změnil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše, a to pro jejich nesprávný výpočet.

Dovoláním ze dne 26. 4. 2001 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.

V dovolání žalovaná zejména uvedla, že dovolání se řídí ust. § 236 a násl. o. s. ř., ve znění platném po 1. 1. 2001 . Důvodem dovolání je to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. .

V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly obsah ust. § 3 obč. zákoníku ve vztahu k právům nájemce bytu a ve vztahu k ochraně práv osoby, které bylo soudním rozhodnutím založeno tzv. právo bydlení.

Žalovaná je přesvědčena, že svědčí-li někomu právo nájmu bytu nemůže to být samo o sobě důvodem pro to, aby za každých okolností měl právo předmět nájmu užívat. Podle názoru žalované je třeba přihlédnout, zda byt neužívá na základě jiného právního důvodu další osoba, jaká je povaha takového právního důvodu, po jakou dobu užívání trvá, zda nájemce byt užívá nepřetržitě, či zda užívání bytu ustalo a nájemce byt fakticky vyklidil a významné jsou i důvody, pro které chce nájemce byt užívat.

Žalovaná dále poukázala na výklad ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož typickým výkonem práva v rozporu s dobrými mravy je jeho šikanózní výkon.

Podle žalované je zřejmé, že žalobce byt řadu let neužíval, nehradil nájemné, zpřístupnění se domáhal až v r. 1995 a byt chce využívat pouze k občasnému přechodnému přespávání při náhodných cestách do P., což je výpovědním důvodem dle ust. § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zákoníku.

Při aplikaci ust. § 3 obč. zákoníku je podle žalované potřebné zohlednit osobní poměry účastníků, u žalované je to zdravotní stav, jakož i to, že předmětný byt takřka 20 let užívá sama a hradí náklady spojené s provozem bytu.

Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření ze dne 17. 6. 2001 k dovolání žalované uvedl, že soudy obou stupňů postupovaly při rozhodování v souladu s platným právem. Žalobce je výlučným nájemcem bytu, žalovaná má k němu pouze právo bydlení, a to do doby zajištění náhradního bytu.

Pokud žalovaná poukazovala na ust. § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zákoníku, toto ustanovení se nedotýká tohoto sporu a oprávněným k žalobě by byl pouze pronajímatel.

Žalobce dále uvedl, že žalovaná, která se dovolává ust. § 3 obč. zákoníku, právě svým jednáním zasahuje do práv žalobce výlučného nájemce bytu.

Neplacení nájemného ze strany žalobce je logické, neboť celý byt užívala žalovaná; v případě spoluužívání se bude podílet na úhradě nájemného a služeb.

Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalované uložil povinnost uhradit mu náklady řízení.

Nejvyšší soud s ohledem na bod 15. a 17., hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť předmětné rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů.

Dovolací soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Žalovaná (dovolatelka) v dovolání uvedla, že dovolání se řídí ustanovením § 236 a násl. o. s. ř., ve znění platném po 1. 1. 2001 a důvodem dovolání je důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci .

Dovolací soud, jak již uvedl výše, musí dovolání projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních předpisů účinných do 31. 12. 2000, a proto není správný odkaz žalované na ustanovení občanského soudního řádu účinné po 1. 1. 2001.

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné a shledal, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2000, č. j. 55 Co 241/2000-103 byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 1999, č. j. 30 C 165/95-82 a v tomto usnesení odvolací soud vyslovil právní názor týkající se ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku ve vztahu k odejmutí možnosti užívat byt výlučným nájemcem. Tímto názorem byl soud prvního stupně vázán a rozsudkem ze dne 12. 12. 2000, č. j. 30 C 165/95-115 rozhodl jinak, než ve svém již výše zmíněném rozsudku. Tento následující rozsudek soudu prvního stupně byl soudem odvolacím potvrzen.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání je dána podle ust. § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (správně jde o ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).

Právní posouzení věci je nesprávné mj. tehdy, jestliže věc byla odvolacím soudem posouzena podle správné právní normy, ale tato norma byla nesprávně vyložena či na daný skutkový stav nesprávně aplikována.

V posuzovaném případě dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně interpretoval ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, zejména pojem dobré mravy.

Podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Dobrými mravy je třeba rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež jsou uznávány rozhodující částí příslušné společnosti, jsou relativně neměnné a vzhledem k tomu je lze pokládat za normy v té které společnosti k základní.

Prostřednictvím ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti (založit právo), ale pouze omezit práva existující (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, pod poř. č. 5 R5/2001). V posuzovaném případě jde o omezení práva žalobce užívat byt, resp. jeho část, jehož je výlučným nájemcem.

Má-li být z důvodu rozporu s dobrými mravy odepřen výkon práva, je třeba, aby závěr, že výkon práva je skutečně s dobrými mravy v rozporu, vycházel z takových skutkových zjištění, která uvedený závěr dovolují.

V dané věci, a to zejména z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud vycházel z následujících skutkových zjištění, z nichž také vychází dovolací soud, neboť dovoláním nebyla zpochybněna.

Soudy obou stupňů především zjistily, že žalovaná je v dlouhodobé péči psychiatra pro úzkostně depresivní neurotický syndrom a je nemyslitelné další soužití s bývalým manželem . Další lékaři, a to revmatolog a ortoped, doporučili žalované, aby se vyvarovala stresu. Žalobce je výlučným nájemcem předmětného bytu, z něhož se vystěhoval v roce 1982, a v bytě nemá od roku 1983 své věci a do bytu se nevrátil. Žalobce s rodinou je nájemcem bytu v T. n. M. a předmětný byt, jehož užívání se domáhá, chce spolu s rodinnými příslušníky občasně užívat tehdy, budou-li se zdržovat v P. Žalované svědčí v bytě právo bydlení, neboť jí byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 2. 1994, č. j. 30 C 314/93-15, které nabylo právní moci 8. 6. 1994, uložena povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu.

Soud prvního stupně dále z výslechu žalobce mj. zjistil, že žalobce je lékařem se 4 atestacemi a pravidelně si doplňuje vzdělání v P. Spolupracuje s nemocnicí N. B. v P., potřebuje strávit 2-3 dny v týdnu v P. Jeden syn žalobce má natáčet film na B. a další syn je těžce fyzicky a psychicky postižen po mozkové obrně a podrobuje se léčení v nemocnici v K. a oba synové mají zájem byt v P. užívat.

Odvolací soud na základě uvedených skutečností, a to zejména, že žalobce je výlučným nájemcem předmětného bytu, dospěl k závěru, že žalobci nelze podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku upřít právo užívání uvedeného bytu bez ohledu na to, že jeho bytová potřeba je kryta nájmem jiného bytu. Taktéž je nerozhodné, že žalobce byt delší dobu neužívá a v bytě nemá žádné věci; ohledně zdravotního stavu žalované odvolací soud uvedl, že žalobce nehodlá byt užívat nepřetržitě, ale občas.

Naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku musí být pečlivě zváženo s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Je nezbytné vzít v úvahu jak důvody, pro něž se účastník použití uvedeného ustanovení dovolává (např. sociální a zdravotní poměry, délku doby, po níž v bytě bydlí, možností soužití při občasném užívání bytu apod.), tak i okolnosti na straně toho účastníka, který se užívání části bytu domáhá (např. jeho sociální a rodinné poměry, je-li bytová potřeba tohoto účastníka uspokojena nájmem jiného bytu, závažnost důvodů, které vedou k požadavku na občasné užívání části bytu apod.).

Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku v potřebném rozsahu nezabýval a fakticky vycházel pouze z toho závěru, že žalobce je výlučným nájemcem předmětného bytu a že toto právo mu nelze upřít podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku, aniž by vysvětlil proč pokládal za nepřiměřené omezit právo žalobce užívat část předmětného bytu, resp. nevyjádřil úplně právní závěry o tom, že za zjištěných okolností není užívání části předmětného bytu žalobcem v rozporu s dobrými mravy.

Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce, která je předmětem přezkoumání dovolacím soudem, je tedy neúplné a proto i nesprávné a je tím naplněn dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání je důvodné, a proto zrušil rozsudek odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že stejnou vadou řízení trpí i rozsudek soudu prvního stupně, nezbývá než zrušit i toto rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst.1 a 2 o.s.ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně pro jejich nesprávnost a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude podle § 243d odst. 1, posl. věta o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2003

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu