26 Cdo 110/2005
Datum rozhodnutí: 16.02.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 110/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkykě České republiky Ministerstva obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 25/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 23 Co 331/2004-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. února 2004, č. j. 5 C 25/2004-16, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do třiceti dnů po zajištění náhradního bytu byt 3+1 s příslušenstvím v čp. 125 v obci L., katastrální území L. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. září 2004, č. j. 23 Co 331/2004-40, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyni svědčí vlastnické právo k předmětnému domu, že mezi účastníky řízení byla opakovaně uzavírána smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu určitou a že naposledy byla takto uzavřena na dobu do 31. prosince 2003 (žaloba na vyklizení bytu byla podána dne 26. ledna 2004). Poté také zjistily, že žalovaný byl dlouholetým zaměstnancem organizace podléhající ministerstvu obrany , že v předmětném bytě bydlí již řadu let, že smlouva o nájmu bytu s ním byla opakovaně obnovována , že s ním bylo rovněž jednáno o odkoupení předmětného domu a že tento záměr nebyl realizován, neboť účastníci se nedohodli na kupní ceně. Na tomto skutkovém základě soudy dovodily, že po uplynutí naposledy sjednané doby nájmu užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování soudů (dále jen obč. zák. ) vyhověly. Vyklizovací povinnost žalovaného však oba soudy podmínily zajištěním náhradního bytu. Zatímco soud prvního stupně postupoval ve vztahu k bytové náhradě analogicky (§ 853 obč. zák.) podle § 712 obč. zák., pokládal odvolací soud tento názor za nesprávný a odkázal na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; v této souvislosti výslovně uvedl, že za použití citovaného ustanovení odmítl právo žalobce na vyklizení žalovaného bez náhrady . Oba soudy zde přihlédly k okolnostem souvisejícím s uzavřením smlouvy o nájmu předmětného bytu, k době užívání předmětného bytu žalovaným i pracovního poměru žalovaného a k jeho přístupu k odkoupení předmětného domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Především uvedla, že ve vztahu k bytové náhradě soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 853 a § 712 obč. zák. Odvolacímu soudu pak vytkla, že při posuzování otázky bytové náhrady opomněl, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že nemá jinou možnost bydlení, a pokračovala, že po ukončení řízení před soudem prvního stupně zjistila, že manželka žalovaného je vlastnicí domu č. p. 323 v P. a tudíž je možno jej žalovaným a jeho rodinou užívat . Má-li žalovaný jinou možnost bydlení, není zapotřebí jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění náhradního bytu. Dále uvedla, že je-li byt užíván bez právního důvodu, nelze ve vztahu k bytové náhradě aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neboť na jeho základě lze pouze omezit existující právo nebo jeho výkon, nikoli konstituovat dosud neexistující právo. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, a navrhl, aby bylo odmítnuto jako nepřípustné a zjevně bezdůvodné .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.); přitom dovolatelem je stát, za nějž jedná osoba uvedená v § 21a odst. 2 o.s.ř., která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je výtka nesprávného právního posouzení věci (jde-li o výrok týkající se bytové náhrady pro žalovaného, jehož správnost byla dovoláním zpochybněna) založena rovněž na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka zde tudíž také brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v tomto ohledu nabízí svůj vlastní (poněkud jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění odvolacího soudu (odvolací soud podle ní opomněl, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že nemá jinou možnost bydlení, a nepřihlédl ani k tomu, že manželka žalovaného je vlastnicí domu č. p. 323 v P. a tudíž je možno jej žalovaným a jeho rodinou užívat ) a na podkladě své verze skutkového stavu se domáhá jiného právního posouzení otázky bytové náhrady pro žalovaného, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu (správnost uvedeného právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna) lze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. podmínit zajištěním bytové náhrady (v daném případě ve formě náhradního bytu). Žalobkyně v dovolání správnost tohoto právního závěru napadla (poukazem na to, že se tím pro žalovaného konstituuje dosud neexistující právo). Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Právní názor, že aktem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze jím pouze odepřít výkon práva, vyslovil Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném pod č. 170, ročník 1998 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v rozsudku ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném pod č. 110 ve svazku 15, ročník 1999 III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky.

V uvažovaných souvislostech však nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že sice prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze založit právo , avšak důsledkem jeho aplikace není v těchto souvislostech konstituování nového práva pro vyklizovaného, nýbrž omezení existujícího práva vlastníka. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z toho vyplývá, že rozhodnutím, jímž byla vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu podmíněna za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zajištěním bytové náhrady, nebylo žalovanému založeno dosud neexistující právo, nýbrž žalobci bylo odepřeno právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.

Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. února 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu