26 Cdo 1099/2005
Datum rozhodnutí: 09.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1099/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. N., zastoupené advokátem, 2) P. J., 3) M. J. a 4) J. N., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti dohody o výměně bytů, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 C 17/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 19 Co 269/2003-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované a čtvrtému žalovanému oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným a třetí žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Znojmě (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. června 2003, č. j. 8 C 17/2001-64, zamítl žalobu, aby soud určil, že dohoda o výměně bytu č. 605/2 v budově Z. č. p. 605 bydlení, postavené na pozemku parc. č. st. 845 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na listu vlastnictví č. 7812 pro k. ú. Z., obec a okres Z. a spoluvlastnický podíl v rozsahu 900/5710 na společných částech budovy Z. č. p. 605 bydlení, postavené na pozemku parc. č. st. 845 zastavěná plocha a nádvoří a spoluvlastnický podíl v rozsahu 900/5710 na pozemku parc. č. st. 845 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na listu vlastnictví č. 5576 pro k.ú. Z., obec a okres Z., za byt č. 1 v budově Z. č. p. 3621 bydlení, postavené na pozemku parc. č. st. 1436/2 zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na listu vlastnictví č. 7223 pro k. ú. Z., obec a okres Z. a spoluvlastnický podíl v rozsahu 179/1000 na společných částech budovy Z. č. p. 3621 bydlení, postavené na pozemku parc. č. st. 1436/2 zastavěná plocha a nádvoří a spoluvlastnický podíl v rozsahu 179/1000 na pozemku parc. č. st. 1436/2 zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na listu vlastnictví č. 5683 pro k. ú. Z., obec a okres Z., vše u Katastrálního úřadu ve Z., uzavřená mezi manželi J. N. a J. N., a manželi P. J. a M. J., je neplatná . V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 19 Co 269/2003-95, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně ze zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. června 1994, č. j. 8 C 521/93-28, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 1996, č. j. 17 Co 567/94-57, byl zrušen společný nájem žalobce a první žalované k bytu 3+1 ve Z., N. 2 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), současně bylo určeno, že byt bude dále jako výlučná nájemkyně užívat první žalovaná, a žalobci bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, že žalobce z předmětného bytu odešel již v únoru 1994, že v současné době zde nemá žádné své věci a že v bytě má dosud trvalý pobyt. Poté vzal za prokázáno, že na základě kupní smlouvy ze dne 25. dubna 2001 vlastní žalobce spolu se svou nynější manželkou rodinný dům č. p. 424 v H., v němž bydlí. Dále zjistil, že dne 16. srpna 2000 udělilo město Z. jako pronajímatel písemný souhlas s výměnou předmětného bytu (v té době užívaného první žalovanou a čtvrtým žalovaným jako nájemci) za byt 1+1 ve Z. na R. 13 tehdy užívaný druhým žalovaným a třetí žalovanou jako nájemci a že následně kupní smlouvou č. 1603/2000 ze dne 4. dubna 2001 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 11. dubna 2001) uzavřenou mezi městem Z. jako prodávajícím a druhým žalovaným a třetí žalovanou jako kupujícími byl předmětný byt převeden do vlastnictví kupujících. Na tomto skutkovém základě odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že z důvodů uvedených v napadeném rozsudku nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ); podle názoru odvolacího soudu by v daném případě přicházela v úvahu pouze žaloba na plnění . Dále rovněž dovodil, že by bylo v příkrém rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., aby za stavu, kdy žalovaný (správně žalobce) má se svou nynější manželkou v SJM rodinný dům, který jim slouží k bydlení, uplatňoval právo na zajištění náhradního bytu, neboť právo na náhradní byt bylo založeno žalobci proto, aby měl svou bytovou potřebu uspokojenu a tento stav již nastal . Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání výslovně uvedl, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241 písm. a/, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Nesouhlasil s názorem, že z důvodů uvedených v napadeném rozsudku by bylo uplatňování práva na zajištění náhradního bytu v příkrém rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu dále jen obč. zák. ). V této souvislosti uvedl, že předmětný byt užíval dokud to bylo možné a že polovinu nájemného zasílal poštovními složenkami první žalované. Je přesvědčen o svém právu bydlet na místě, které si zvolil, jedná se o město Z. . Zdůraznil, že od tohoto nehodlá ustoupit , neboť tento požadavek mu byl zajištěn předchozími rozhodnutími (rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. června 1994, č. j. 8 C 521/93-28, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 1996, č. j. 17 Co 567/94-57). Podle jeho názoru skutečnost, že si pod tlakem opatřil náhradní přechodné bydliště nemůže být důvodem, aby byl do budoucna sanován tím způsobem, že jeho bytová záležitost je vyřešena, když ve skutečnosti opravdu není . V této souvislosti namítl, že nepovažuje bydlení v H. za řešení své bytové situace . Vyslovil přesvědčení, že mu nikdo nemůže určovat, s odkazem na ustanovení § 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je povinen bydlet , a pokračoval, že získal řádné trvalé bydliště ve městě Z., N. 2, kde do budoucna hodlá bydlet . Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví a uloží první žalované povinnost zajistit žalobci náhradní byt ve Z. za byt Z., N. 2, a to do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí ve věci .

První žalovaná a čtvrtý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedli, že argumentaci žalobce nelze zahrnout pod některý z dovolacích důvodů uvedených v § 241 o.s.ř . Navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Druhý žalovaný a třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvraceli námitky žalobce a uvedli, že jako majitelé bytu N. 2 ve Z. považují z jejich strany tuto kauzu za uzavřenou .

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady, o nichž se dovolatel zmínil, byť odkazem na nepřesně citované ustanovení, a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.

V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku předně dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. a že v daném případě by přicházela v úvahu pouze žaloba na plnění . Poté rovněž dovodil, že i kdyby naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c/ o.s.ř. byl dán bylo by v příkrém rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., aby za stavu, kdy žalovaný má se svou nynější manželkou v SJM rodinný dům, který jim slouží k bydlení, uplatňoval právo na zajištění náhradního bytu, neboť právo na náhradní byt bylo založeno žalobci proto, aby měl svou bytovou potřebu uspokojenu a tento stav již nastal . Protože správnost právního závěru uvedeného na prvním místě nebyla dovoláním zpochybněna, je nerozhodné, zda další (druhý) právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu prvního právního závěru napadené rozhodnutí obstojí už proto, že správnost tohoto závěru nebyla dovoláním ani zpochybněna.

Zbývá dodat, že vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil dovolatel rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Přehlédl však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které první žalované a čtvrtému žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Protože druhému žalovanému a třetí žalované nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči neúspěšnému žalobci právo, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi těmito účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 9. listopadu 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu