26 Cdo 1087/2014
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 26 odst. 1 o. s. ř., § 24 odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 1087/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce Š. S. , zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, Rakouská 686, proti žalované Mgr. M. P. , zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o stanovení povinnosti žalované umožnit žalobci vstup a užívání bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 88/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 11 Co 526/2013-327, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 11 Co 526/2013-327, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. září 2013, č. j. 23 C 88/2009-316, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Plzni - městě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud Plzeň - město (soud prvního stupně) usnesením ze dne 19. 9. 2013, č. j. 23 C 88/2009-316, nepřipustil zastoupení žalobce Občanským odborovým sdružením s názvem Spravedlnost v řízení vedeném před tímto soudem pod sp. zn. 23 C 88/2009 s odůvodněním, že za odborovou organizaci ve smyslu § 2 odst. 1 a § 9a zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze považovat sdružení, jehož úkolem je hájit práva a oprávněné zájmy zaměstnanců a zastupovat je při kolektivním vyjednávání. I když uvedené sdružení, jehož je žalobce členem, je evidováno Ministerstvem vnitra, nejedná se o odborovou organizaci zaměstnanců, proto její zastoupení žalobce je obcházením § 24 odst. 1 a § 26 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) usnesením ze dne 28. 11. 2013, č. j. 11 Co 526/2013-327, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že v případě odborového sdružení Spravedlnost nejde o odborovou organizaci ve smyslu § 9a zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jejímž úkolem je hájit práva a oprávněné zájmy zaměstnanců a zajišťovat ochranu jejich hospodářských a sociálních práv, tedy odborovou organizaci, jejíž činnost je vázána k pracovně-právním vztahům členů organizace. Dále dodal, že na řízení, jehož předmětem je právo jednoho z manželů na užívání bytu druhého z manželů a které tak není odvozeno od hospodářských a sociálních práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, se odborová činnost nevztahuje. Konečně poukázal i na to, že zastoupení žalobce odborovým sdružením je obcházením ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř., které neumožňuje zastoupení obecným zmocněncem v různých věcech opětovně, neboť i nadále by žalobce fakticky zastupoval Ing. J. F.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázce přípustnosti zastoupení účastníka odborovou organizací a že tato otázka nebyla doposud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolatel v nepřipuštění zastoupení své osoby odborovou organizací spatřuje porušení svých práv na právní pomoc, které garantuje ust. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na ustanovení § 26 odst. 1 o. s. ř., které stanoví pouze jediné omezení při zastupování člena odborovou organizací, a to v případě sporů mezi podnikateli, neobsahuje však dikci, že by odborová organizace mohla zastupovat pouze v případě pracovněprávních sporů. Soudy obou stupňů dle jeho názoru rozšířily důvody nepřípustnosti zastoupení odborovou organizací nad rámec zákona, čímž porušily zásadu co není zákonem zakázáno, je dovoleno . Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále opět jen o. s. ř. (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak (pro daný případ občanský soudní řád jinak nestanoví), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno, přičemž je jím řešena otázka procesního práva (týkající se přípustnosti zastupovaní účastníka občanského soudního řízení odborovou organizací, jejímž je členem), která v době rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Následně však bylo k výkladu zastoupení účastníka občanského soudního řízení odborovou organizací dne 23. 4. 2014 schváleno Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 202/2013, od jehož závěrů se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje. Dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst. 1 věta první o. s. ř.). Zástupci, jehož si účastník zvolí, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony (§ 28 odst. 1 o. s. ř.).
Účastník si může zvolit zástupcem rovněž odborovou organizaci (srov. § 24 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Odborová organizace může, s výjimkou věcí týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti, v řízení zastupovat účastníka, který je jejím členem (§ 26 odst. 1 o. s. ř.). Převezme-li odborová organizace zastoupení, jedná jejím jménem za zastoupeného účastníka řízení osoba uvedená v ustanovení § 21 o. s. ř. (srov. § 26 odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud došel při sledování pravomocných rozhodnutí soudů ke zjištění, že je jimi rozdílně vykládána otázka, zda může být zástupcem účastníka ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 o. s. ř. jen taková odborová organizace, jejímž úkolem je hájit práva a oprávněné zájmy zaměstnanců, kteří jsou jejími členy, a zastupovat je v kolektivním vyjednávání , a zda tedy soud může nepřipustit zastoupení účastníka řízení odborovou organizací, má-li za to, že zástupce účastníka není odborovou organizací vyhovující uvedeným kritériím. Uvedeným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia byla soudní praxe usměrněna tak, že každé sdružení osob, které bylo zapsáno do spolkového rejstříku jako odborová organizace, je v občanském soudním řízení oprávněno na základě plné moci zastupovat účastníka řízení, který je jeho členem; obdobně to platí, jde-li o pobočnou organizaci odborové organizace, která má právní osobnost. Soud neumožní zastoupení účastníka řízení odborovou organizací (pobočnou organizací odborové organizace) jen tehdy, týká-li se spor nebo jiná právní věc vztahů mezi podnikateli vyplývajících z jejich podnikatelské činnosti nebo je-li v řízení předepsáno povinné zastoupení advokátem nebo notářem; rozhodnutí o tom se nevydává.
V daném případě vyslovil odvolací soud závěr (sice ještě podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, která se však v okolnostech rozhodných pro řešení této procesněprávní otázky od současné právní úpravy neodlišuje), že zastoupení žalobce odborovou organizací není přípustné, neboť překračuje předmět činnosti této organizace.
Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jež je pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci rozhodující (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.), byla odborová organizace právnickou osobou, která byla evidována Ministerstvem vnitra a která vznikala dnem následujícím poté, kdy ministerstvu byl doručen návrh na její evidenci (§ 2 odst. 1 a 3, § 9a zákona č. 83/1990 Sb.). Pro právní postavení odborových organizací je charakteristické, že se - kromě ustanovení čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a změněné ústavním zákonem č. 162/1998 Sb.) a Listiny základních práv Evropské unie (za podmínek stanovených v článku 51 a násl. této listiny) - řídí především mezinárodními smlouvami, které upravují svobodu sdružování a ochranu práva svobodně se sdružovat a které jsou součástí českého právního řádu (a ve smyslu čl. 10 Ústavy mají přednost před zákonem ); jde zejména o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950 a na ni navazující protokoly (uveřejněna sdělením č. 209/1992 Sb.), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.), Evropskou sociální chartu ze dne 18. 10. 1961 (uveřejněna pod č. 14/2000 Sb. m. s.), Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat ze dne 9. 7. 1948 (uveřejněna pod č. 489/1990 Sb.) a Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat ze dne 1. 7. 1949 (uveřejněna pod č. 470/1990 Sb.).
Z toho vyplývá, že každý má právo zakládat bez předchozího schválení na obranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim, přičemž výkon tohoto práva nemohl (a nesmí) být omezován (s výjimkou omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou nutná v demokratické společnosti), že odborové organizace vznikají nezávisle na státu, že odborové organizace mají právo vypracovávat své stanovy a pravidla, zcela svobodně volit své zástupce, organizovat svoji správu a formulovat svůj program, přičemž veřejné orgány se zdrží jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému vykonávání. Odborová organizace brání zájmy (zejména hospodářské a sociální) svých členů a vykonává další činnosti uvedené v jejích stanovách nebo jiných pravidlech, které přijala, jakož i provádí další program, který odborová organizace schválila o předmětu své činnosti. Zmíněná hlediska je třeba uplatnit také při řešení procesněprávní otázky, jaké jsou předpoklady k tomu, aby odborová organizace mohla v občanském soudním řízení zastupovat účastníka, který je jejím členem.
Rozhodne-li se sdružení osob, evidované Ministerstvem vnitra jako odborová organizace, že převezme zastoupení svého člena v občanském soudním řízení ve smyslu ustanovení § 26 odst. 1 a 6 o. s. ř., je ze shora uvedeného zřejmé, že soud při zkoumání podmínek pro výkon této její zástupčí činnosti nesmí (není oprávněn) posuzovat ani to, jaké jsou skutečné zájmy sdružení, ani okolnost, jaká naplňuje kriteria činnosti odborových organizací. Směrodatná je tu pouze skutečnost, že jde o právnickou osobu, která byla evidována příslušným ministerstvem jako odborová organizace; jakékoliv další zkoumání jejího právního postavení nebo vyšetřování jí vykonávaných činností by představovalo nepřípustné zásahy do právního postavení odborových organizací, upraveného, zaručeného a garantovaného mezinárodními smlouvami a právním řádem České republiky.
V projednávané věci bylo doloženo, že odborové sdružení SPRAVEDLNOST bylo evidováno Ministerstvem vnitra ve smyslu § 9a zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako odborová organizace, že žalobce se stal jejím členem a že tato odborová organizace převzala jeho zastoupení. Tím byly splněny podmínky pro to, aby tato odborová organizace mohla žalobce v tomto řízení zastupovat.
Lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu