26 Cdo 1073/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1073/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, ve věci žalobkyně E. A., zast. advokátem, proti žalovaným 1) A. J., a 2) M. J., oba zast. advokátem, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 C 543/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2005, č.j. 6 Co 2379/2005-108, takto:





Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 6 Co 2379/2005-108, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 8. 2005, č.j. 11 C 543/2004-88, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 103 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím v II. nadzemním podlaží domu čp. 934 v P., U Vodárny (dále jen předmětný byt ), kterou dala žalobkyně žalovaným dne 10. 5. 2004 s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, výrokem II. uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu České republice částku 6.919,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.


Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č.j. 6 Co 2379/2005-108, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu ze dne 10. 5. 2004, kterou dala žalobkyně žalovaným s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, výrokem II. uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty, výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu České republice částku 3.459,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem IV. uložil žalovanému zaplatit na náhradě nákladů státu České republice částku 3.459,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem V. rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Poté odvolací soud konstatoval, že je dán výpovědní důvod uvedený v ust. § 711 odst. 1 písm. e) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ), přičemž žalovaní naplněnost tohoto výpovědního důvodu nerozporovali, a dále uvedl, že je třeba posoudit, zda je naplněn i výpovědní důvod uvedený v ust. § 711 odst. 1 písm. g) obč zák.


K tomu odvolací soud zopakoval dokazování, jež provedl soud prvního stupně, a to zejména znaleckým posudkem znalce z odvětví psychiatrie MUDr. V. B., z něhož vyplývá, že syn žalovaných trpí paranoidní schizofrenií a není schopen se adekvátně chovat v běžných situacích, které vnímá díky svému onemocnění nereálně, přičemž samostatné bydlení klade i přes veškerou pomoc zvýšené nároky na jeho osobu, a je zde tedy i velké riziko ohrožení sebe i okolí. Ze znaleckého posudku dle názoru odvolacího soudu zřetelně vyplynulo, že syn žalovaných dokáže zvládat pouze několikadenní propustky z léčebny za doprovodu rodičů, a tak se vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nejeví jako vhodné ani samostatné bydlení ani bydlení s rodiči, nýbrž jako optimální se aktuálně jeví současný stav, tzn. pobyt v psychiatrickém zařízení s několikadenními návštěvami rodiny. Z toho odvolací soud dovodil, že je naplněn i výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., jelikož žalovaní mají dva byty a lze po nich spravedlivě požadovat, aby měli pouze jeden byt. V návaznosti na to odvolací soud rozhodl o bytové náhradě podle § 712 odst. 5 obč. zák. a v posuzovaném případě nevázal vyklizení bytu ani na zajištění přístřeší, neboť žalovaní bydlí již delší dobu v jiném bytě.


Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku týkajícím se bytové náhrady tak, jak bylo uvedeno výše.


Dovoláním ze dne 1. 2. 2006 napadli žalovaní rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání podávají podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a z důvodů uvedených v ustanovení § 214 a odst. 2, písm. a,b, odst. 3 OSŘ (správně § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a § 241a odst. 3 o.s.ř.), poněvadž se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávných a neúplných skutkových zjištění, která vyústila v nesprávné právní závěry a že i v samotném řízení u odvolacího soudu byli dovolatelé zkráceni na svých právech.


V dovolání žalovaní především uvedli, že se neztotožňují se závěry odvolacího soudu, jenž dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., neboť syn žalovaných není schopen bydlet ani samostatně v bytě pro něj žalovanými zařizovaném, ani s rodiči v bytě předmětném, tudíž jediným řešením je jeho pobyt v psychiatrickém zařízení s několikadenními návštěvami, a tak na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby měli pouze jeden byt. Dovolatelé upozornili, že byt čp.1528/6 na Smetanově náměstí v Písku je ve vlastnictví pouze žalované a v době rozhodování nebyl ani způsobilý k obývání. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, jenž jim nepřiznal bytovou náhradu s odůvodněním, že předmětný byt téměř rok neužívají, a proto namítají, že takový závěr nemá oporu v provedených důkazech, jelikož teprve dne 3. 11. 2005 proběhlo kolaudační řízení bytu čp. 1528/6 na Smetanově náměstí v P. a rozhodnutí vydané MÚ P. nabylo právní moci až 23. 11. 2005. Dovolatelé taktéž uvedli, že nemohli bydlet jinde než v předmětném bytě, jak tvrdí odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, jelikož spotřeba vody v bytě, který žalovaná vlastní v P. na adrese Smetanovo náměstí čp. 1528/6, činila za období od 1. 1. 2005 do 31. 1. 2005 10,5 m3, což neodpovídá spotřebě dvou dospělých osob s návštěvami syna. Dovolatelé rovněž odmítli, že synovy návštěvy byly jen několikadenní, a tvrdí, že na podzim roku 2005 byl jejich syn mimo léčebnu 3 měsíce, kdy o něj pečovala babička. Dovolatelé tak namítají, že soud sice při posouzení zdravotního stavu syna žalovaných údajně vyšel ze znaleckého posudku, ale přitom se nikterak nevyrovnal s tím, že jejich syn nemůže bydlet s rodiči. Následně žalovaní upozorňují, že došlo jednoznačně k přecenění významu znaleckého posudku znalce z odvětví psychiatrie MUDr. V. B., resp. jeho závěrů, které měly být hodnoceny jako důkaz, ale v souvislosti s důkazy a skutečnostmi ostatními , navíc když závěr znaleckého vyšetření nevyznívá absolutně v tom směru, že s ohledem na duševní chorobu, kterou trpí A. J. ml., je zcela vyloučeno, aby bydlel v bytě sám , jelikož bod III. citovaného znaleckého posudku pouze uvádí, že není vhodné, aby jejich syn žil sám v bytě. Poté žalovaní kladou Nejvyššímu soudu České republiky otázku, jak mají zařídit péči o svého syna a zda je v souladu s dobrými mravy, pokud mají souhlasit s tím, že bude celoživotně umístěn v psychiatrické léčebně. Dovolatelé vytkli odvolacímu soudu též to, že nevyhověním žádosti právního zástupce žalovaných o odročení jednání ze dne 3. 11. 2005 zhoršil jejich procesní situaci, jelikož nemohli prokázat, že byt vlastněný žalovanou v P. na Smetanově náměstí čp. 1528/6 prodělával v době rozhodování rekonstrukci a teprve dne 3. 11. 2005 proběhlo kolaudační řízení.


Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.


Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


V posuzovaném případě je dovolání směřující proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí, jímž byl změněn odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepodmínil vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu, neboť shledal, že byl dán i výpovědní důvod uvedený v ust. § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Uplatněným dovolacím důvodem je to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a též to, že rozhodnutí vychází z nesprávného skutkového zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Dovolatelé v dovolání nenapadli správnost závěru, že v posuzovaném případě byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ust. § 711 odst. 1 písm. e) obč. zák.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Vzhledem k tomu, že dovolatelé namítají vadu uvedenou v § 229 odst. 3 o.s.ř., zabýval se Nejvyšší soud České republiky tím, zda řízení je uvedenou vadou postiženo.


Odnětím možnosti jednat před soudem podle § 229 odst. 3 o.s.ř. se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O zmatečnost přitom jde, jen jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, sešit č. 28/2004/). Postupem soudu v průběhu řízení je činnost, která vydání konečného soudního rozhodování předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit.


V tom, že odvolací soud nevyhověl žádosti jejich právního zástupce o odročení jednání ze dne 3. 11. 2005, spatřují dovolatelé zhoršení své procesní situace, protože nemohli při tomto jednání prokázat skutečnosti svědčící o tom, že v době rozhodování věci byl byt žalované čp. 1528/6 v P. na Smetanově nám. v rekonstrukci. Konkrétně dovolatelé namítají, že jejich právní zástupce požádal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. o odročení odvolacího jednání nařízeného na 3. 11. 2005 podáním ze dne 2. 11. 2005 s odůvodněním, že má na tentýž den nařízeno jednání u Vrchního soudu v Praze, u něhož se v tam vedené věci předpokládalo mimosoudní řešení, ke kterému ovšem do 20. 10. 2005 ani do 3. 11. 2005 nedošlo, takže se jednání muselo uskutečnit a právní zástupce žalovaných byl tudíž nucen se tohoto jednání účastnit.


Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst. 1 o.s.ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. Soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu namítané vady dle § 229 odst. 3 o.s.ř. tehdy, jestliže bez jeho výslovného návrhu projedná věc v nepřítomnosti právního zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Důležitým důvodem může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce, nelze-li na účastníku spravedlivě žádat, aby byl zastupován jinak. K tomu, aby žádost o odročení byla podložena důležitým důvodem, je potřebné, aby zástupce tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních tak subjektivních (zda mohla být překážka předvídána, případně odvrácena) srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2107/98, publikované v časopisu Soudní judikatura, číslo 2/2001, strana 79.


O odnětí možnosti jednat před soudem jde například tehdy, jestliže odvolací soud projednal věc v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka. Procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc byla projednána v účastníkově přítomnosti, popř. za účasti jím zvoleného advokáta (viz článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To ovšem na druhé straně neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout bez této přítomnosti; účastníku je však vždy povinen takovou možnost poskytnout. Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnost je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení požádal, a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak mu odňal možnost jednat před soudem.


V souzené věci jak vyplývá z obsahu spisu odvolací soud konstatoval, že právní zástupce o kolizi jednání u Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích musel vědět a mohl tedy včas, nikoli až v den předcházející jednání, sdělit odvolacímu soudu, že žádá, aby jednání ve věci bylo odročeno. Jestliže odvolací soud po přihlédnutí k tomuto důvodu a po konstatování, že účast žalovaných u jednání nebyla nezbytná, ačkoli právní zástupce (advokát) žalovaných požádal z důležitého důvodu (kolize s jiným soudním jednáním) o odročení jednání, rozhodl, že žádosti právního zástupce žalovaných nevyhověl a odvolací jednání ze 3. 11. 2005 neodročil, pak tímto postupem zatížil řízení vadou, neboť takovým nesprávným postupem odvolacího soudu byla žalovaným v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř.


Vzhledem k uvedenému bylo již nadbytečné zabývat se námitkami žalovaných směřujícími proti jimi namítaným nedostatkům právního posouzení a skutkových zjištění.


Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího osudu v celém rozsahu a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. prosince 2006


JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.


předseda senátu