26 Cdo 1070/2002
Datum rozhodnutí: 24.07.2002
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 213 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 213 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1070/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně J. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. T., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 58/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2001, č. j. 14 Co 565/2001-60, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2001, č. j. 14 Co 565/2001-60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. května 2001, č. j. 17 C 58/2000-48, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu o velikosti 2+1, sestávajícímu ze dvou pokojů o velikosti 13,63 m2 a 12,50 m2, kuchyně o velikosti 14,25 m2, předsíně o velikosti 5,89 m2, koupelny o velikosti 6,07 m2, WC o velikosti 1 m2, spíže o velikosti 1,96 m2, a ke kterému přísluší kůlna o výměře 5 m2, když byt se nachází ve II. poschodí domu čp. 25 v D., katastrální území Š. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a určil, že byt bude dále užívat jako nájemce žalobkyně , výrokem označeným jako II. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěno náhradní ubytování , a výroky označenými jako III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o poplatkové povinnosti žalovaného. Předchozí (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. května 2000, č. j. 17 C 58/2000-17, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 29. září 2000, č. j. 14 Co 528/2000-26, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 5. listopadu 2001, č. j. 14 Co 565/2001-60, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu (výrok označený jako I.), určil, že byt bude dále užívat jako nájemkyně žalobkyně (výrok označený jako II.), žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu (výrok označený jako III.), rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky označené jako IV., V. a VI.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok označený jako VII.).

Odvolací soud shledal správnými výroky, týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude nadále užívat jako nájemkyně žalobkyně. Neztotožnil se však s výrokem, v němž soud prvního stupně podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ) vázal vyklizení žalovaného z bytu na zajištění toliko náhradního ubytování. Dovodil totiž, že žalovaný má ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák. právo na náhradní byt, neboť v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž by bylo lze jeho vyklizení z bytu podmínit ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. zajištěním toliko náhradního ubytování. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž neměl z provedených důkazů za prokázáno agresivní chování žalovaného vůči žalobkyni a jeho zkratkovité jednání, v kterýchžto okolnostech spatřoval soud prvního stupně důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. pro přiznání toliko náhradního ubytování. Za takové důvody pak nepokládal ani tvrzené stavební úpravy, které měl žalovaný v bytě provádět bez souhlasu pronajímatele, a to proto, že v řízení nebylo zjištěno, že by vlastník a pronajímatel bytu vyvinul snahu těmto, jak tvrdí, nepovoleným úpravám zamezit .

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě pro žalovaného, tj. výroku, v němž odvolací soud podmínil jeho vyklizovací povinnost z bytu zajištěním náhradního bytu, podala žalobkyně nezastoupena advokátem dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanoveného advokáta ve zvláštním podání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., byť v něm avšak bez jakékoliv obsahové konkretizace zmínila rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Na naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzuje z toho, že odvolací soud přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně přesto, že soud prvního stupně je správně zhodnotil jak samostatně, tak také ve vzájemných souvislostech. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. brojí proti právnímu závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo možné vázat vyklizení žalovaného z bytu na zajištění toliko náhradního ubytování. V této souvislosti pak za důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.) označila opakované fyzické napadání ze strany žalovaného a skutečnost, že žalovaný fakticky v bytě nebydlí od července 2001 , a dále rovněž to, že zároveň žádným způsobem nepřispívá na úhradu nájemného a ostatních nákladů spojených s bydlením. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku o bytové náhradě). V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů od právní moci rozsudku, do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích (§ 212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil v celém rozsahu, ve skutečnosti jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně změnil jen výrok o přisouzené bytové náhradě pro žalovaného, tj. výrok, který byl dovoláním rovněž napaden. Naproti tomu ve výroku o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, o určení žalobkyně další nájemkyní bytu a o vyklizovací povinnosti žalovaného z bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující, proti němuž přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nevyplývá. Přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) se tak omezuje pouze na měnící výrok napadeného rozsudku o bytové náhradě; ostatně žalobkyně další výroky rozsudku odvolacího soudu dovoláním ani nenapadla. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, tj. v daném případě v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě); přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.

Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

V projednávané věci šlo o bytovou náhradu pro rozvedeného manžela ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., podle něhož v případech podle § 705 odst. 1 (o něj jde v projednávané věci) a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. vyplývá, že předpokladem pro jeho aplikaci, tj. pro přisouzení jen náhradního ubytování, je existence důvodů zvláštního zřetele hodných.

Soud prvního stupně vyšel při posuzování otázky bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. mimo jiné rovněž ze skutkového zjištění, že ze strany žalovaného docházelo k agresivnímu chování (vůči žalobkyni). Zmíněné skutkové zjištění čerpal zejména z účastnické výpovědi žalobkyně, ze spisů Policie České republiky, OÚV K. V., ČVS: OVV-635/10-98 a OVV-1289/98, z lékařské zprávy ze dne 22. června 1998, založené v posledně uvedeném spisu, z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. března 1998, č.j. 9 C 315/97-15, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno, a ze zpráv Obecního úřadu Š. ze dne 7. dubna 2000 a ze dne 28. února 2001. Naproti tomu odvolací soud, byť po podání zprávy o dosavadním průběhu řízení a po vyjádření účastníků a přednesení jejich návrhů (ve smyslu § 215 o.s.ř.), důkaz výslechem žalobkyně (za podmínek upravených v ustanovení § 131 o.s.ř., které ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. platí i v odvolacím řízení) neopakoval a ani dokazování ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. nedoplnil, z uvedeného skutkového zjištění nevyšel (ve skutečnosti je pominul). Odvolací soud se tak při posuzování otázky bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. odchýlil od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, aniž provedl (opakoval či doplnil) důkazy, na jejichž základě mohl postupem podle § 132, § 211, § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. správnost tohoto skutkového stavu zvrátit. Řízení tak bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatelky, podřazenými dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků v celém rozsahu (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. července 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu