26 Cdo 1051/2004
Datum rozhodnutí: 30.03.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 711 odst. 1 písm. g) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1051/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované M. J., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 238/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č.j. 39 Co 298/2003-56, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 3. 2003, č.j. 13 C 238/2002-20, zamítl žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu I. kategorie, o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, situovaného v prvém poschodí domu čp. 1362 v P., B. 1 (dále předmětný byt nebo byt ), dané žalobcem žalované dne 3. 7. 2002, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyl naplněn uplatněný důvod výpovědi z nájmu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Podle obvodního soudu je pro rozhodování soudu ve smyslu § 154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku, přičemž k tomuto dni měla žalovaná pouze jeden byt, a to byt předmětný, neboť nemovitost č.p. 43 ve V. na stavební parcele č. 17, jejíž je vlastníkem, nemůže sloužit k trvalému bydlení, a byla proto dne 17. 1. 2003 vyňata rozhodnutím Obecního úřadu S. stavebního úřadu z bytového fondu. Nemohla mít proto z hlediska užitných vlastností charakter bytu, jak má na mysli § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., a ke dni rozhodování pak neměla charakter bytu ani po administrativní stránce. S ohledem na tento přijatý závěr považoval obvodní soud za nadbytečné zabývat se otázkou, zda na žalované lze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt, nicméně v tomto směru poukázal na to, že žalovaná užívá sporný byt již od svého dětství, hodlá v něm žít i do budoucna a je na něj vázána i po pracovní stránce, neboť je zaměstnána v P. Za irelevantní považoval obvodní soud rovněž námitku, že žalovaná za předmětný byt hradí pouze regulované nájemné, a proto z takto našetřených prostředků mohla svou nemovitost ve V. uvést do obyvatelného stavu. Za nadbytečný pak obvodní soud považoval i důkaz místním šetřením ke zjištění, zda je nemovitost žalované ve V. způsobilá k celoročnímu bydlení, a to s ohledem na stanovisko stavebního úřadu ve S. (na č.l. 15) o nezpůsobilosti uvedeného objektu k trvalému bydlení.

Městský soud v Praze (odvolací soud) po doplněném dokazování rozsudkem ze 17. 12. 2003, č.j. 39 Co 298/2003-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za důvodnou námitku žalobce, že existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu a nikoli až k době rozhodování o této výpovědi (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1081/97) Přesto rovněž dospěl k závěru, že v daném případě není možné k výpovědi přivolit, neboť na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby užívala k uspokojení své bytové potřeby jediný byt, tj. byt, který se nachází v domku ve V. Otázku spravedlivého požadavku užívání dvou bytů soud prvního stupně řešil, i když své závěry o ní dle názoru odvolacího soudu formuloval poněkud nešťastně , proto se jí mohl zabývat i odvolací soud, ač je zásadně instancí přezkumnou. Podle odvolacího soudu je mezi stranami řízení sice nesporné, že žalovaná ke dni podání výpovědi měla formálně dva byty, současně však bylo prokázáno, že již v době doručení výpovědi žalované (2.8.2002) dům ve V. nesplňoval požadavky řádného celoročního bydlení s ohledem na skutečnost, že jedním z důvodů, pro který byla povolena změna užívání domu na rekreační účely, byl jeho neuspokojivý stav a nedostatečné vybavení pro celoroční užívání, a současně je tento dům značně vzdálen od místa výkonu práce žalované. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 301/96, nelze za byt považovat jakoukoli nemovitost užívanou k bydlení, nýbrž je třeba vyjít z toho, že byt má svou velikostí a vybavením zajišťovat lidsky důstojné ubytování, jak lze analogicky odvodit i z ustanovení občanského zákoníku, který definuje pojem náhradního bytu. Proto odvolací soud uzavřel, že žalobní návrh nebyl podán důvodně.



Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam spatřuje zejména v tom, že závěry odvolacího soudu jsou jednak v rozporu s hmotným právem, jednak vybočily z ustálené soudní praxe. Soudy obou stupňů dle názoru dovolatele totiž nesprávně posoudily otázku existence dvou bytů jako jednoho z předpokladů pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, je pro soud relevantní účel užívání stavby určený v kolaudačním rozhodnutí, případně ve stavebním povolení. V dané věci je tak pro soud závazné, že dům ve V. byl ke dni 2. 8. 2002 rodinným domem s bytem o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím. Stáří domu, izolace proti zemní vlhkosti, stav sociálního zařízení a další požadavky na celoroční bydlení pro rozlišování mezi formálním a skutečným stavem nejsou tedy při posuzování existence dvou a více bytů nájemce na místě, a odvolací soud tak dle přesvědčení žalobce rozhodl v rozporu s předpisy stavebního práva. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud dále dopustil vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to když porušil princip dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť přezkoumal otázku, zda lze na žalované spravedlivě požadovat, aby užívala jeden byt, aniž se tímto nejdříve zabýval soud prvního stupně. Z těchto důvodů (které podřadil ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.) dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatelem formulovaná otázka, zda soudy obou stupňů správně posoudily existenci dvou bytů jako jednoho z předpokladů pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu nečiní, neboť potvrzující rozsudek odvolacího soudu není založen na dovoláním zpochybňovaném řešení uvedené právní otázky. Odvolací soud totiž nedovodil, že by žalovaná v době doručení výpovědi neměla dva byty (a neposoudil tedy uvedenou otázku ani v rozporu se stavebněprávními předpisy, ani mu nelze vytýkat, že nepřípustně nerespektoval účel stavby vymezený rozhodnutími vydanými příslušným orgánem ve stavebním řízení), nýbrž jeho rozhodnutí spočívá na závěru, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze byt v domku ve V. Proti posléze uvedenému právnímu závěru však žalobce vznáší pouze námitku neúplného zjištění skutkového stavu a porušení principu dvojinstančnosti, žádné konkrétní námitky proti právnímu posouzení této otázky ovšem neuplatňuje. Dovolatelovy námitky tak lze podřadit dovolacím důvodům stanoveným v ustanovení § 241a odst. 3, respektive § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které však v případě, že přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jak již bylo řečeno úspěšně uplatňovat nelze. Dovolatelem uváděný závěr, že za této situace nebylo stěžejní řešení otázky, zda na žalované lze či nikoliv spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vůbec obsažen není.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r. předsedkyně senátu