26 Cdo 1049/2000
Datum rozhodnutí: 15.01.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1049/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců A) J. C. a B/ L. C., zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu K., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného F. J., zastoupeného advokátem, o určení nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 233/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 1998, č. j. 18 Co 462/98-139, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalovaného nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. září 1998, č. j. 18 Co 462/98-139, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 22. dubna 1998, č. j. 15 C 233/95-112, ve znění opravného usnesení ze dne 15. června 1998, č. j. 15 C 233/95-118, tak, že zamítl žalobu na určení, "že žalobci jsou nájemníci bytu I. kategorie o velikosti 1+4 s příslušenstvím, který se nachází v ulici N. 265/9 v K." (dále jen "sporný byt", resp. "byt"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalovaného F. J. (dále jen "vedlejší účastník") před soudy obou stupňů.

Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - především dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Na základě zjištění, že žalobci se do sporného bytu nastěhovali dne 5., resp. 7. srpna 1991, a to ještě v době, kdy v něm bydlel vedlejší účastník, se pak zabýval otázkou, zda jim podle předpisu platného v té době, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o.z."), vzniklo (spolu s manželi J.) právo společného užívání bytu (§ 172 odst. 1 o.z.). Přitom dovodil, že právo společného užívání bytu jim nevzniklo ze zákona podle § 179 odst. 1 a § 181 o.z., neboť podmínky v těchto ustanoveních uvedené naplněny nebyly; ostatně žalobci ani netvrdili, že jim právo společného užívání bytu vzniklo ze zákona podle citovaných ustanovení. Za tehdy platného právního stavu jim mohlo vzniknout právo osobního (v daném případě společného) užívání bytu již jen na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, tak bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané ve správním řízení. Protože žalobci existenci uvedeného správního rozhodnutí neprokázali, uzavřel, že za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., jim, a to ani spolu s manželi J., nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu, které by se ve smyslu § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "obč. zák."), změnilo na právo společného nájmu bytu. V době od 1. ledna 1992 jim právo společného nájmu bytu nevzniklo ani ve smyslu § 700 odst. 2 obč. zák., neboť neprokázali (a ani netvrdili), že v té době byla "mezi nimi, dosavadním nájemcem a pronajímatelem" uzavřena dohoda podle citovaného ustanovení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž - s přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř."). Na naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. usuzují z toho, že odvolací soud nevzal při posouzení věci v úvahu skutečnost vyplývající především z výpovědí svědkyň M., N. a H., totiž skutečnost, že žalovaný i vedlejší účastník udělili souhlas k nastěhování žalobců do sporného bytu v měsíci srpnu 1991, a že žalovaný souhlas s bydlením žalobců v bytě vyjádřil i zpětvzetím žaloby na vyklizení bytu, kterou proti nim podal v roce 1995 ve věci sp. zn. 12 C 84/95 Okresního soudu v Karlových Varech. Kromě toho odvolací soud pominul rovněž zjištění (vyplývající ze svědeckých výpovědí V. Z. a H. Z. a z výpovědí samotných žalobců), "že od konce roku 1991 bydlí (vedlejší účastník) se svoji manželkou v rodinném domku, jehož je bezpodílovým spoluvlastníkem". V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. žalobci namítli, že s přihlédnutím k uvedeným zjištěním jim už v měsíci srpnu 1991 vzniklo "právo společného užívání předmětného bytu na základě trojstranné dohody mezi městem K ... vedlejším účastníkem ... a žalobci ... . Právní stav, tedy společné užívání bytu, zde vzniklo a dle ustanovení § 871 odst. 1 obč. zákoníku v platném znění se změnilo na společný nájem bytu, a to po 1.1.1992". Současně dodali, že "po novele občanského zákoníku ... již trval společný nájem bytu dle ustanovení § 700 odst. 2 obč. zákoníku, a to mezi dosavadním nájemcem F. J., žalobci a žalovaným". Opustil - li vedlejší účastník již na konci roku 1991 trvale společnou domácnost, "došlo tím jednoznačně k naplnění ... ustanovení § 179 odst. 1 a § 181" o.z. (v současné době § 708 obč. zák.). Navíc žalobci v dovolání zmínili i ustanovení § 702 odst. 2 obč. zák., týkající se zrušení práva společného nájmu bytu na návrh společného nájemce v případech zvláštního zřetele hodných. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že vedlejší účastník dal pouze souhlas k nastěhování žalobců do sporného bytu a k jejich zapsání do evidenčního listu. Ke zpětvzetí žaloby o vyklizení bytu ve věci sp. zn. 12 C 84/95 Okresního soudu v Karlových Varech žalovaný přistoupil poté, co si uvědomil, že k žalobě o vyklizení bytu byl v té době aktivně legitimován nájemce (nikoliv pronajímatel). Nájemce bytu F. J. nemohl opustit společnou domácnost, neboť tato mezi ním a žalobci nikdy nevznikla. Stejně tak nikdy nedošlo k tvrzené dohodě mezi nájemcem bytu, žalobci a žalovaným. Ustanovení § 702 odst. 2 obč. zák. se předmětu sporu netýká. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. září 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Žalobci nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.



Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).

Odvolací soud dovodil, že právo společného užívání bytu (§ 172 odst. 1 o.z.) nemohlo žalobcům vzniknout ze zákona (§ 179 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 181 o.z.), "když podmínky v těchto ustanoveních uvedené naplněny nebyly". Závěr o nenaplněnosti tam stanovených podmínek je správný už proto, že pokud se žalobci do sporného bytu nastěhovali v měsíci srpnu 1991 a vedlejší účastník se z něj odstěhoval již na konci roku 1991, netrvalo jejich "soužití" - ve společné domácnosti - alespoň jeden rok, jak to v době, kterou je zapotřebí sledovat (v roce 1991), pro účely přechodu práva osobního užívání bytu normovalo ustanovení § 179 odst. 1 věty druhé o.z. ve spojení s ustanovením § 181 o.z. Dovodil - li odvolací soud, že podmínky uvedené v ustanovení § 179 odst. 1 ve spojení s § 181 o.z. naplněny nebyly, musel při posouzení věci podle citovaných ustanovení nutně vycházet ze skutkového zjištění, "že od konce roku 1991 bydlí (vedlejší účastník) se svoji manželkou v rodinném domku, jehož je bezpodílovým spoluvlastníkem". Z toho vyplývá, že v tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. uplatněn důvodně.

Ve sledované době, tj. v roce 1991, kdy se žalobci do sporného bytu nastěhovali, mohlo - s přihlédnutím k okolnostem daného případu - právo osobního užívání bytu, resp. v daném případě právo společného užívání bytu, vzniknout již jen na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu (§ 155 odst. 1 o.z.), jíž muselo předcházet rozhodnutí o přidělení bytu (§ 154 odst. 1 o.z.). Proto pro posouzení dané věci z hledisek uvedených v těchto ustanoveních je bez právního významu zjištění, že žalovaný i vedlejší účastník udělili souhlas k nastěhování žalobců do sporného bytu v měsíci srpnu 1991, a současně rovněž zjištění, že žalovaný souhlas s bydlením žalobců v bytě vyjádřil i zpětvzetím žaloby na vyklizení bytu, kterou proti nim podal v roce 1995 ve věci sp. zn. 12 C 84/95 Okresního soudu v Karlových Varech. Jsou - li z hlediska ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. právně relevantní jen taková vadná skutková zjištění, která byla významná pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného (popřípadě procesního) práva, a v případě těchto zjištění o taková skutková zjištění nejde, lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. ani v tomto ohledu naplněn není. Ke stejným závěrům, byť ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1996 zákonem č. 238/1995 Sb., dospěl Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 20. listopadu 1997, sp. zn. 3 Cdon 312/96.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda žalobcům svědčí právo nájmu bytu, vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze zákona, tj. ve smyslu § 871 odst. 1 věty první obč. zák., transformací práva osobního užívání bytu na právo nájmu. Pro účely odpovědi na uvedenou otázku bude zapotřebí především vyřešit otázku předběžnou, totiž otázku, zda žalobcům vzniklo a zda ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jim svědčilo právo osobního užívání bytu podle předpisů platných do 31. prosince 1991.

Podle § 871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.

Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je taxativní, a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně vyjmenovány. Citované ustanovení je totiž ve vztahu k přechodnému ustanovení obecné povahy, tj. k ustanovení § 868 obč. zák., ustanovením speciálním a může se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně zmiňuje.

Předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§ 868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen "o.z."). Jak vyplývá z ustanovení § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 o.z., nezbytným předpokladem (mimo zde stanovené výjimky - např. výměnu bytu podle § 188 o.z., o něž v dané věci nejde) uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu sice byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549.

V dané věci žalobci existenci takového rozhodnutí o přidělení bytu neprokázali; ostatně v řízení ani jeho existenci netvrdili. Přitom v řízení sporném (jímž je i řízení v dané věci) tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky; tvrdí-li tedy dovolatelé, že jim vzniklo právo osobního užívání bytu, bylo na nich, aby v řízení tvrdili a současně prokázali rozhodné skutečnosti, z nichž vznik tohoto práva dovozují. Takovou rozhodnou skutečností však podle právní úpravy platné do 31. prosince 1991 není okolnost, že žalovaný i vedlejší účastník na jeho straně udělili souhlas k nastěhování žalobců do sporného bytu v měsíci srpnu 1991, a ani okolnost, že žalovaný souhlas s bydlením žalobců v bytě vyjádřil i zpětvzetím žaloby na vyklizení bytu, kterou proti nim podal v roce 1995 ve věci sp. zn. 12 C 84/95 Okresního soudu v Karlových Varech, kteréžto okolnosti žalobci naopak v řízení tvrdili. Navíc ani podle právní úpravy platné od 1. ledna 1992 nemůže právo společného nájmu bytu vzniknout na základě pouhého "souhlasu" dosavadního nájemce, další osoby a pronajímatele, nýbrž je pro tyto účely předepsána dohoda mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem (srov. § 700 odst. 2 obč. zák.). Taková dohoda je právním úkonem, jehož účastníky jsou dosavadní nájemce, další osoba a pronajímatel. Proto musí splňovat obecné náležitosti právních úkonů, stanovené v ustanoveních §§ 34 a násl. obč. zák. Ve smyslu § 34 obč.zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Protože pro dohodu ve smyslu § 700 odst. 2 obč. zák. nebyla v době před 1. lednem 1995, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 267/1994 Sb., předepsána písemná forma, mohla by být ve sledované době uzavřena i ústně, příp. konkludentně (§ 35 odst. 1 obč.zák.). Závěr, že došlo k uzavření dohody ve smyslu § 700 odst. 2 obč. zák. však lze ztěží dovodit z pouhého "souhlasu" žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně s nastěhováním žalobců do sporného bytu, resp. z úkonu, jímž žalovaný vzal zpět žalobu o vyklizení bytu podanou ve věci sp. zn. 12 C 84/95 Okresního soudu v Karlových Varech.



Při absenci správního rozhodnutí o přidělení bytu lze pokládat za správný závěr, že žalobcům podle § 154 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 155 odst. 1 o.z. právo osobního (v daném případě společného) užívání bytu nevzniklo. Z důvodů uvedených na jiném místě tohoto rozhodnutí pak žalobcům uvedené právo nemohlo vzniknout ani ze zákona (srov. § 179 odst. 1 ve spojení s § 181 o.z.). Z toho - logicky vzato - vyplývá, že takové právo nemohlo existovat ani ke dni 1. ledna 1992, a proto žalobcům nemohlo podle § 871 odst. 1 věty první obč. zák. vzniknout právo nájmu bytu. Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. ledna 2001

JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová