26 Cdo 1048/2011
Datum rozhodnutí: 17.04.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 1048/2011


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, proti žalovanému S. P. , zastoupenému JUDr. Danielou Burešovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 Nuslích, Kloboučnická 1436/22, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 51/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 28 Co 326/2010-144, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. října 2009, č. j. 28 Co 286/2009-110, zrušil pro nepřezkoumatelnost (z nedostatku důvodů) zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 8. ledna 2009, č. j. 6 C 51/2008-99, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 25. března 2010, č. j. 6 C 51/2008-126, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku byt č. 24 o velikosti 1+1 s příslušenstvím standardní kvality užívaný jako dvě obytné místnosti s kuchyňským koutem v 8. podlaží domu čp. 15 v P. 3, kat. úz. Ž. (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 6. října 2010, č. j. 28 Co 326/2010-144, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Žalobkyně a otec žalovaného J. P. uzavřeli dne 30. května 1985 dohodu o užívání předmětného bytu (jíž předcházelo rozhodnutí ONV v Praze 3 o přidělení předmětného bytu jako bytu náhradního otci žalovaného), jehož pak byl otec žalovaného jediným nájemcem. V roce 1991 žalovaný uzavřel manželství s M. P. Manželka žalovaného v letech 1992 až 1998 opakovaně žádala na Obvodním úřadu městské části Praha 13 o pronájem obecního (městského) bytu s odůvodněním, že s žalovaným a dětmi nyní bydlí u svých rodičů v nevyhovujících bytových podmínkách. Následně městská část Praha 13 nájemní smlouvou ze dne 17. června 1998 (dále jen Nájemní smlouva ) přenechala M. P. do nájmu byt o velikosti 2+1 nacházející se v 5. patře domu č. p. 1584 v K. u. v P. 5 S. (dále jen byt v Praze 5 ), a to s účinností od 1. července 1998 na dobu určitou v trvání 2 let. Nájemní smlouva se podle dohody smluvních stran měla automaticky prodlužovat (prolongovat) vždy o další 2 roky za předpokladu, že M. P. si bude řádně plnit své povinnosti nájemkyně uvedeného bytu. V bytě v Praze 5 žil žalovaný se svou manželkou a dětmi do jara 2005, kdy se přestěhoval do předmětného bytu, aby tam pečoval o svého otce, který byl v té době vážně nemocen (trpěl zhoubným nádorem mozku); odchodem z bytu v Praze 5 hodlal zamezit rovněž neshodám a konfliktům, jež měl se svou manželkou. Otec žalovaného zemřel 30. září 2005, žalovaný bydlí v předmětném bytě do současné doby a jeho manželka s dětmi dosud užívá byt v P. 5 (na základě Nájemní smlouvy), z něhož žalovaného odhlásila 30. listopadu 2005. Manželství žalovaného a M. P. bylo pravomocně rozvedeno k 1. březnu 2010.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalovaného nepřešel nájem předmětného bytu, neboť nebyl naplněn ani jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí otce žalovaného /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen obč. zák. ); nebyl tedy naplněn nejen předpoklad žití žalovaného s otcem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti (ve smyslu trvalého životního společenství), nýbrž ani předpoklad neexistence vlastního bytu žalovanému totiž v době úmrtí jeho otce svědčilo právo společného nájmu k bytu v P. 5, jež mu společně s manželkou vzniklo na základě Nájemní smlouvy uzavřené za trvání jejich manželství v době, kdy spolu trvale žili (§ 703 odst. 1 a 3 obč. zák.). Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že žalovaný předmětný byt užívá bez právního důvodu. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
K dovolání žalovaného se žalobkyně (prostřednictvím své zaměstnankyně) písemně vyjádřila.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť usnesením ze dne 7. října 2009, č. j. 28 Co 286/2009-110, odvolací soud předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil (pro nepřezkoumatelnost) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu posouzení věci samé. Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Proto nelze v daném případě přihlížet k okolnostem uplatněným s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., tj. k okolnostem, jimiž dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky naplněnosti předpokladů pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto případě nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom opět s přihlédnutím k obsahu dovolání nelze ani přehlédnout, že dovolatel alespoň zčásti v dovolání uplatnil tzv. skutkové novoty ; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Zbývá dodat, že dovolatel sice odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., avšak takto formálně označený dovolací důvod nijak obsahově nespecifikoval.
Nad rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost podotýká, že v poměrech souzené věci byl nepřípadný odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002 (zmíněný rozsudek byl uveřejněn pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura a pod C 2255 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 26 Cdo 1962/2006. Je tomu tak proto, že v citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou možnosti analogické aplikace ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. na případy vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. V projednávané věci však odvolací soud (ani soud prvního stupně) žádný právní závěr s odkazem na ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. nepřijal.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu