26 Cdo 1048/2005
Datum rozhodnutí: 26.09.2006
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1048/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně O. D. a.s., (dříve S. P. a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 165/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 4. října 2004, č.j. 12 Co 215/2004-51, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 4. října 2004, č.j. 12 Co 215/2004-51, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 13 C 165/2003-24, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č.j. 13 C 165/2003-24, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (s tehdejším označením S. P., a.s., ) domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 78, I. kategorie, v XIII. nadzemním podlaží domu č.p. 1234 v P., sestávajícímu z kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím (dále jen předmětný byt nebo byt ); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného bytu, který získal žalovaný v roce 1975 jako byt podnikový od svého tehdejšího zaměstnavatele P. s., n.p. Dovodil, že vzhledem k charakteru bytu nevzniklo žalovanému a jeho manželce k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely (§ 182 občanského zákoníku v tehdy platném znění), které by se k 1. 1. 1992 ze zákona (§ 871 odst. 1 obč. zák.) transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely; za tohoto stavu je tedy výlučným nájemcem bytu žalovaný a jeho manželka a děti byt užívají jako příslušníci jeho domácnosti. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný a jeho manželka získali v roce 1992 do společného jmění manželů dům č.p. 1447, v P. (dále předmětný dům nebo dům ), v němž se nacházely tři bytové jednotky, že kolaudačním rozhodnutím Stavebního úřadu v P. ze dne 11. 3. 1993 byla povolena změna užívání části 1. nadzemního podlaží na nebytové prostory (provozovnu kadeřnictví), že rozhodnutím téhož orgánu ze dne 31. 10. 1997 bylo povoleno užívání původně obytných prostor nacházejících se ve 2. nadzemním podlaží jako kanceláří, že dne 2. 2. 2000 bylo na žádost žalovaného a jeho manželky vydáno stavební povolení na úpravu bytu ve 3. nadzemním podlaží s tím, že termín dokončení stavby byl stanoven do 31. 12. 2000, že tato lhůta byla prodloužena do 31. 12. 2001, že ke kolaudaci tohoto bytu dosud nedošlo, neboť nebyl podán příslušný návrh, a že dle vyjádření označeného stavebního úřadu je předmětný dům stavbou pro bydlení s nebytovými prostorami, v níž se nachází v 1. podlaží provozovna kadeřnictví o výměře 53 m2, ve 2. podlaží advokátní kancelář o výměře 80 m2 a ve 3. podlaží a v podkroví mezonetový byt o výměře 205 m2. Rovněž tak vzal za prokázáno, že mezonetový byt není v současné době způsobilý k užívání, že žalovaný užívá toliko předmětný byt, z něhož platí tzv. regulované nájemné ve výši 1.374,- Kč a odmítl přistoupit na dohodu o zvýšení nájemného na částku 4.124,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě opírající se o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. nelze vyhovět, neboť i když žalovaný vlastní dům, v němž se nachází mezonetový byt, prochází tento byt rozsáhlými stavebními úpravami, které nejsou dokončeny, a nelze jej užívat. Vzhledem k tomu, že žalovaný neužívá dva byty, ale pouze jeden (předmětný byt), a to nepřetržitě po dobu 20 let, byla by výpověď v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy se žalobce snaží touto cestou přimět žalovaného k placení tržního nájemného v době, kdy pro takovýto nárok nemá oporu v právním předpisu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 10. 2004, č. j. 12 Co 215/2004-51, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se neztotožňuje s tou částí závěrů soudu prvního stupně, pokud uvažoval o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jelikož daná problematika je přímo řešena v § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Zaujal názor, že žalovanému nepochybně svědčí titul k užívání dvou bytů, neboť pro posouzení otázky právního titulu užívat byt platí, že postačuje právní možnost takového užívání a je nerozhodné, že z důvodu stavebních úprav nemá žalovaný bezprostřední faktickou možnost byt ve své nemovitosti užívat k bydlení. Dovodil však, že na straně žalovaného jsou dány důvody, pro které na něm není možno spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt, a to jednak dlouhodobé trvání nájemního vztahu k předmětnému bytu a řádné plnění povinností nájemce, jednak celková rodinná situace žalovaného podmíněná péčí o syna, který je zdravotně závažně postižen; neshledal přitom právně relevantní námitku žalobkyně týkající se příjmů žalovaného z nájmu nebytových prostor a jejich výše, neboť se netýká řádného plnění povinností žalovaného jako nájemce bytu. Na základě toho odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Přípustnost dovolání spatřuje v posouzení otázky, zda vůbec nastala situace, za které bylo lze aplikovat ust. § 711 odst. 1 písm. g) in fine , kterou označuje za otázku právní, nikoliv skutkovou. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je protiprávní a navíc částečně si protiřečící , a to ve vztahu k hodnocení právních závěrů obsažených v rozsudku soudu prvního stupně. Namítá, že dlouhodobost řádného nájemního vztahu ani řádné plnění povinností nájemce nemohou zakládat spravedlivou možnost užívat dva byty. Rovněž tak nelze zohlednit rodinné poměry žalovaného, které nebyly v řízení soudu prvního stupně vůbec předmětem dokazování, a i když byl zdravotní stav syna žalovaného v řízení před odvolacím soudem prokázán, žalovaný nenabídl žádná skutková tvrzení ani důkaz k tomu, proč by z tohoto důvodu měl užívat dva byty. V této souvislosti poukázala na to, že hypotéza aplikované normy prezumuje, že nájemce má dva byty. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 4. října 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále o.s.ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) či nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též jen obč. zák. ). Dovolací soud shledává pro posouzení této otázky dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.

O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu (spolu)vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2135/2000, uveřejněný pod C 415 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4).

Z citovaného ustanovení dále vyplývá, že i za situace, kdy nájemce má dva, resp. více, bytů, nemůže soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z tohoto výpovědního důvodu vyhovět, je-li naplněn předpoklad, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval (k bydlení) jen jeden byt. Jinak řečeno, musí jít o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a z 15. 12. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1581/98). Tak tomu může být např. tehdy, kdy nájemce užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, kdy nájemce užívá druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže každodenně dojíždět do místa svého trvalého bydliště apod. Při hodnocení, zda nelze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není přitom bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1198/2000, uveřejněný pod C 732 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10).

O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů) v daném případě sice nejde, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá dva a více bytů. Uvedené ustanovení je třeba vykládat a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivé uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost neužívá k bydlení a pronajímá ji za tržní nájemné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29, a rozsudek ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003).

Při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je totiž třeba respektovat nejen oprávněné zájmy nájemce (v rámci úvahy, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt), ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka). Povinností soudu je tedy mimo jiné zjišťovat důvody, pro které nájemce vlastnící nemovitost stavebně určenou k bydlení nevyužívá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004).

V projednávané věci odvolací soud odůvodnil svůj závěr o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. toliko dlouhodobostí trvání nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu, řádným plněním povinností nájemce a jeho rodinnou situací (péčí o syna), aniž se zabýval posouzením daného výpovědního důvodů z hlediska okolností, jež jsou dle výše uvedené judikatury dovolacího soudu významné, a které ostatně vyšly v řízení najevo (např. délkou doby, po níž žalovaný má dva byty, důvody, pro které nevyužil volné byty v předmětné nemovitosti k bydlení, dobou, po níž trvají stavební úpravy mezonetového bytu, a důvody, pro které dosud nedošlo k jeho kolaudaci, jakož i okolností, že žalovaný předmětnou nemovitost pronajímá za tržní nájemné). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž i nesprávné.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.; vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Pokud jde o tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž rovněž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, a které byly v dovolání též uplatněny (prostřednictvím námitky nesrozumitelnosti odůvodnění napadeného rozsudku), jde obsahově o kritiku právního posouzení věci, jímž se dovolací soud zabýval v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se taktéž nezabýval posouzením daného výpovědního důvodu z pohledu výše naznačených hledisek), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu