26 Cdo 1029/2000
Datum rozhodnutí: 29.08.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1029/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Domovního družstva R., se sídlem v Praze 3, Roháčova č. 19, proti žalovaným 1) R. M. a 2) D. Ž., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 11 C 307/93, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 1998, č.j. 21 Co 653/97-85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24.4.1997, č.j. 11 C 307/93-70 (poté, co jeho v pořadí prvý rozsudek ze dne 23.2.1995, č.j. 11 C 307/93-31, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.5.1996, č.j. 51 Co 172/96-54), uložil oběma žalovaným povinnost vyklidit byt č. 26, IV. kategorie, o dvou místnostech ve 3. patře domu č.p. 333, ulice R. č. 19 v P., zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro obec P., katastrální území Ž. (dále "předmětný byt"), a vyklizený předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že 1. žalovanému nevzniklo k předmětnému bytu právo nájmu, a že jej užívá bez právního důvodu; na základě toho shledal vůči němu žalobu na vyklizení (poté, co připustil změnu žaloby, jíž se žalobce původně domáhal přivolení k výpovědi 1. žalovaného z nájmu k předmětnému bytu) s odkazem na ust. § 126 obč.zák. důvodnou. Rovněž tak shledal žalobu důvodnou vůči 2. žalované (poté, co připustil, aby přistoupila do řízení na straně žalovaného), když dovodil, že ani jí nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu.

K odvolání 2. žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.1.1998, č.j. 21 Co 653/97-85, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhé žalované ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a vyslovil, že ve vztahu k prvému žalovanému zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Dále uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žádný ze žalovaných nemá právní důvod užívání předmětného bytu, a proto s poukazem na ust. § 219 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu ke 2. žalované jako správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podala 2. žalovaná včas blanketové dovolání, které později odůvodnila podáním, došlým soudu prvního stupně 12.5.1998. Dovozuje, že "dovolání připustil Městský soud v Praze, ...a to v poučení účastníků", a že "řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci". Namítá, že 1. žalovanému byl ustanoven opatrovník, ačkoliv jeho pobyt v cizině je pouze dočasný, že ustanovený opatrovník nehájil náležitě jeho zájmy, čímž byl 1. žalovaný "krácen na svých právech". Uvádí, že její právo bydlení je odvozeno od práv 1. žalovaného, a že má "právní zájem na věci". Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu, zda ve sporném bytě bydlí se souhlasem předchozího vlastníka, a poukazuje na to, že smlouva o přenechání předmětného bytu, kterou uzavřela s 1. žalovaným (se souhlasem předchozího vlastníka) je platná, a proto "nelze ve věci rozhodnout tak, jak to učinily soudy I. a II. stupně". Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují především ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání 2. žalované přípustné, neboť ve vztahu k ní je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím. Aplikace ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřichází v dané věci taktéž v úvahu, neboť soud prvního stupně rozhodl ve vztahu k 2. žalované ve svém v pořadí prvém rozsudku ze dne 23.2.1995, zrušeném shora označeným usnesením Městského soudu v Praze, stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 24.4.1997, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. uložil 2. žalované povinnost předmětný byt vyklidit.

Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je, že odvolací soud vysloví přípustnost dovolání ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Obecné poučení o možnosti podání tohoto mimořádného opravného prostředku přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nezakládá, jak se mylně domnívá dovolatelka. Rovněž tak není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., když schází základní předpoklad uvedený v označeném ustanovení - návrh účastníka (v dané věci 2. žalované) na vyslovení přípustnosti dovolání.

Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka poukazuje na to, že 1. žalovaný byl v řízení "krácen na svých právech". I když vytýkanou vadu podřazuje tzv. jiné vadě řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., k níž soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlíží jen za předpokladu přípustnosti dovolání), podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze tuto námitku podřadit ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30.6.1998, sp.zn. 2 Cdon 1900/97 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 19, ročník 1998, pod pořadovým číslem 139) zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že k vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli. Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu tohoto ustanovení se tedy musí týkat toho účastníka, který se této vady řízení dovolává. Byla-li újma způsobena účastníku odlišnému od dovolatele, nelze k případné vadě uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlížet.

Jestliže tedy v projednávané věci je dovoláním namítáno, že újma měla být způsobena 1. žalovanému, který není dovolatelem (účastníkem dovolacího řízení, když na straně žalovaných jde o tzv. samostatné společenství ve smyslu § 91 odst. 1 o.s.ř., takže účinky dovolání, podaného 2. žalovanou neplatí podle § 242 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. i pro 1. žalovaného), nemůže být tato námitka z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. právně významná.

Protože jiné vady, uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním tvrzeny, a jejich existence se z obsahu spisu nepodává, nelze přípustnost dovolání dovodit ani z uvedeného ustanovení.

Nezbývá tak, než uzavřít, že přípustnost dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, aniž se mohl zabývat důvodností dalších námitek vznesených dovolatelkou.

Dovolatelka nese procesní zavinění na tom, že dovolání bylo odmítnuto, žalobci však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o.s.ř. výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. srpna 2000

Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková