26 Cdo 1023/99
Datum rozhodnutí: 28.11.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1023/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce Zemědělského družstva N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. M., o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního ubytování, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 243/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 1999, č. j. 23 Co 81/99-24, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 1999, č. j. 23 Co 81/99-24, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) ze dne 6. ledna 1999, č. j. 8 C 243/98-9, tak, že zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaného vyklidit byt č. 4 v domě čp. 127 v N. (dále jen předmětný byt", resp. byt"), uložená mu rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. února 1996, č. j. 8 C 242/95-20 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 1996, č. j. 23 Co 186/96-33, není vázána na přidělení bytové náhrady", a zároveň žalobu na stanovení povinnosti žalovanému byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do tří dnů od právní moci rozhodnutí". Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů dovodily, že byl - li žalovanému nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to mu byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po přidělení (správně zajištění) náhradního ubytování, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění náhradního ubytování, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku není namístě zajišťování náhradního ubytování pro žalovaného. Zatímco soud prvního stupně usoudil na změnu poměrů z toho, že žalovaný po přivolení k výpovědi z nájmu bytu neplatil řádně nájemné (dluh na nájemném již činil zhruba jedenáctinásobek měsíčního nájemného") a žalobě vyhověl, odvolací soud dovodil, že ke změně poměrů nedošlo, neboť podle jeho názoru nelze neplacení nájemného za změnu poměrů pokládat; jde o důvod pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, pro který již bylo původním rozsudkem okresního soudu v r. 1996 rozhodnuto". Bydlí - li žalovaný i nadále v předmětném bytě, jenž je jeho jediným bydlištěm, navíc v současné době se svou přítelkyní a jejími dětmi, nelze ani z těchto důvodů na změnu poměrů usoudit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež odůvodnil nesprávným právním posouzením věci; uplatnil tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu namítl, že v daném případě ke změně poměrů došlo. Zdůraznil, že žalovaný už od roku 1995, tj. už v době před podáním žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, neplatil řádně nájemné. Byť žalobce s přihlédnutím k této skutečnosti ve výpovědi z nájmu bytu uplatnil - vedle výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák.") - rovněž výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., soud tehdy na jeho naplnění neusoudil, neboť žalovaný ke dni rozhodnutí dlužné nájemné uhradil. Přestal - li však žalovaný poté opětovně platit nájemné (v době podání žaloby v této věci již existoval na nájemném dluh ve výši jedenáctinásobku měsíčního nájemného), lze - a to i s přihlédnutím k následnému rozvodu jeho manželství a odstěhování nejen bývalé manželky, nýbrž i zletilé dcery - na změnu poměrů usoudit. V těchto souvislostech nelze přehlédnout rovněž to, že žalobcova snaha přestavět objekt šaten a umýváren pro ubytovací účely skončila nezdarem, a proto v současné době není v jeho silách zajistit pro žalovaného náhradní ubytování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznil, že běžné nájemné již platí a podle svých možností se snaží postupně vyrovnat i dlužné nájemné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s přihlédnutím k neplacení nájemného žalovaným, jenž má po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. v předmětném bytě právo na bydlení, lze dovodit změnu poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního ubytování pro žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy (resp. po žalobci nelze za této situace spravedlivě požadovat splnění povinnosti v podobě zajištění náhradního ubytování pro žalovaného).

Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. února 1996, č. j. 8 C 242/95-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 1996, č. j. 23 Co 186/96-33, jímž bylo po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. (nikoliv však z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak se nesprávně domníval odvolací soud) mimo jiné žalovanému uloženo byt vyklidit do patnácti dnů po přidělení (správně zajištění) náhradního ubytování. Obsahem tohoto vztahu je mimo jiné právo žalovaného v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§ 685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.

Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle § 80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního ubytování). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř.); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je - li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Je ovšem třeba zdůraznit, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do "patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do "patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalovaného jako vyklizované osoby nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v občanském zákoníku výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je - stejně jako situace normovaná ustanovením § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. - samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze - li z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc - na rozdíl od ukončení nájemního poměru výpovědí podle § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. - bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (srov. § 712 odst. 5 obč. zák. a § 712 odst. 2 obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla - na rozdíl od nájemce - nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Dovodil - li tedy odvolací soud, že na změnu poměrů nelze usoudit z neplacení nájemného žalovaným po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. b/ obč. zák., nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. R 7/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je. I pro danou věc, byť nejde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jsou v principu využitelné právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích z 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, a z 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nezaplatil - li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98). Soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2000

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková