26 Cdo 1019/2006
Datum rozhodnutí: 21.12.2006
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1019/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně H. U., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. M. S., 2) RNDr. V. Z., a 3) D. K., o určení práva nájmu a umožnění jeho nerušeného výkonu, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 891/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2005, č.j. 19 Co 360/2004-136, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č.j. 19 Co 360/2004-136, potvrdil rozsudek Okresního soud v Břeclavi (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 26. 5. 2003, č.j. 9 C 891/97-96, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je nájemkyní bytu č. 12 sestávajícího ze dvou pokojů a příslušenství, v domě č.p. 1159, ulice Č. v B., zapsaného na LV č. 4292 pro k.ú. B. u Katastrálního úřadu v B., který je v podílovém spoluvlastnictví žalovaných (dále jen byt nebo předmětný byt ), a uložení povinnosti žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku předat tento byt žalobkyni ve stavu způsobilém k užívání a umožnit jí nerušený výkon práva nájmu tohoto bytu a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Skutkový závěr soudu prvního stupně učiněný na základě provedeného dokazování, že žalobkyně neprokázala vedení společné domácnosti se svou babičkou původní nájemkyní předmětného bytu ke dni její smrti (23. 10. 1996), shledal odvolací soud správným. Ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že je nájemkyní předmětného bytu (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), protože otázkou, zda na žalobkyni přešlo právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák, se soud musel zabývat jako otázkou předběžnou v rámci posouzení žalobkyní uplatněného požadavku, aby jí byl byt předán a aby jí byl umožněn nerušený výkon práva nájmu. V otázce splnění podmínek pro přechod nájmu odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že podmínka vedení společné domácnosti s původním nájemcem bytu nebyla u žalobkyně splněna, proto požadavek žalobkyně na předání předmětného bytu a umožnění nerušeného výkonu práva nájmu žalovanými shledal nedůvodným. Odvolací soud se dále vypořádal s odvolací námitkou žalobkyně, že měla být soudem prvního stupně v souvislosti s jeho posouzením naléhavého právního zájmu na určovací žalobě poučena o vadách podání a o jejich odstranění, a rovněž s odvolací námitkou, jíž žalobkyně napadala způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř ) a v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s již dříve publikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť odvolací soud nenapravil žalobkyní v odvolání vytčená pochybení soudu prvního stupně, čímž zcela ignoroval ústavní pořádek ČR i judikaturu Nejvyššího soudu . Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který provedl výslech svědkyně V. bez toho, že by žalobkyni při něm umožnil účast (zde shledává dovolatelka rozpor s rozhodnutími Nejvyššího soudu 26 Cdo 894/2000 a Ústavního soudu ÚS 8/98 ) a odvolací námitkou uplatněnou ohledně tohoto pochybení se vůbec nezabýval, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Další vadu řízení shledává dovolatelka ve způsobu hodnocení důkazů. Postup, kdy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně označil některé svědecké výpovědi za méně věrohodné než jiné, považuje dovolatelka za nepřípustnou manipulaci se skutkovým stavem a porušení ustanovení § 132 o.s.ř. Protože je celé řízení zatíženo vadami, navrhuje dovolatelka, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen o.s.ř. ) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, jež mělo spočívat v tom, že neumožnil dovolatelce účast při výslechu svědkyně, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.


Napadá-li dovolatelka způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, uplatňuje tak, jak vyplývá z obsahové konkretizace této námitky, dovolací důvod podle § 241 a odst. 3 o.s.ř., kterým lze rozhodnutí vytýkat, že vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. K takto uplatněnému důvodu však dovolací soud rovněž přihlédnout nemohl, neboť jeho použití je spojeno toliko s dovoláním přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly proti žalobkyni právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. prosince 2006


JUDr. Robert W a l t r , v. r.


předseda senátu