26 Cdo 1009/2004
Datum rozhodnutí: 12.05.2005
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1009/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Ing. E. L., zastoupeného advokátem, proti žalované E. L., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 487/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2003, č. j. 53 Co 221/2003-104, takto:



I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 9. 2001, č.j. 23 C 487/99-52, zamítl žalobu na vyklizení domu čp. 951 v P. S., J., zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v P. pro katastrální území Z. na listu vlastnictví č. 1276 (dále jen předmětný dům nebo dům ). Obvodní soud v řízení zjistil, že žalobce je vlastníkem výše popsaného

domu a žalovaná je rozvedenou manželkou jeho syna. V roce 1978 byla v souvislosti s uzavřením manželství žalované a žalobcova syna uzavřena dohoda, podle které žalovaná a žalobcův syn měli právo bydlet v předmětném domě, aniž za bydlení žalobci a bývalé spoluvlastnici poskytovali úplatu. Situace se nezměnila ani po smrti spoluvlastnice domu v roce 1982, kdy se výlučným vlastníkem domu stal žalobce. Platby žalované a jejího manžela A. L. se týkaly pouze úhrad za služby spojené s užíváním domu. Podle názoru soudu prvního stupně byla tak uzavřena na dobu neurčitou inominátní smlouva podle § 51 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále též jen obč. zák. ), touto smlouvou založené právo žalované nedoznalo změny ani rozvodem se synem žalobce A. L. Žalovaná neužívá dům bez právního důvodu, neboť její právo nebylo ve smyslu § 582 odst. 1 obč. zák. vypovězeno.

Městský soud v Praze (odvolací soud) ve zrušovacím usnesení ze dne 6. 5. 2002, č.j. 53 Co 36/2002-68, pokládal za zjištěné, že žalobce umožnil žalované bydlet v předmětném domě po uzavření manželství s jeho synem. Bydlení žalované tedy bylo zjevně odvozeno od rodinněprávního vztahu k synovi žalobce, potažmo k žalobci, žádný z účastníků řízení pak ani netvrdil, že by již v roce 1978 bylo mezi stranami jednáno o eventuálně dalším bydlení žalované pro případ rozvodu manželství. Tomuto projevu vůle žalobce svědčí i následné chování žalované, která se snažila s žalobcem domluvit v době rozvodového řízení na dalším bydlení v domě. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně sice v zásadě správně posoudil ujednání účastníků jako smlouvu nepojmenovanou, nesprávně však vyložil její obsah. Z provedeného dokazování ve shodě s logikou věci se podává, že vůli žalobce nechat žalovanou jako snachu bydlet v domě korespondovalo oprávnění žalované dům užívat po dobu trvání manželství, po rozvodu manželství pak žalobce nepochybně nejpozději podáním projednávané žaloby svůj souhlas odvolal, čímž žalované zanikl právní důvod užívání domu. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že ve věci bude zapotřebí provést další dokazování, zejména k posouzení otázky bytové náhrady.

Rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č.j. 23 C 487/99-87, soud prvního stupně uložil žalované povinnost předmětný dům vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Na základě provedeného dokazování vzal za zjištěné, že bydlení žalované v domě bylo opřeno o souhlas spoluvlastníků a později jediného vlastníka - žalobce motivovaný existencí manželství žalované se žalobcovým synem. Jelikož žalobce s jejím dalším bydlením v domě nesouhlasí, žalovaná neoprávněně zasahuje do žalobcova vlastnického práva, a proto soud žalobě s odkazem na § 126 obč. zák. vyhověl. Další dokazování, v intencích závazného názoru odvolacího soudu, soud prvního stupně vedl za účelem posouzení, zda vyklizení žalované bez zajištění bytové náhrady není s ohledem na délku bydlení, její osobní a majetkové poměry a příčinu rozvratu manželství se synem žalobce, i s ohledem na poměry žalobce ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Snahu žalované o zajištění bytové náhrady pokládal za prokázanou žádostí o poskytnutí bytu z 26. 7. 1999 a zprávou městské části P. z 6. 11. 2002. Dospěl k závěru, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby bytovou náhradu pro sebe a dceru řešila formou koupě vlastního bytu. Pokud šlo o poměry žalobce, soud uzavřel, že jde o důchodce, který od roku 1975 bydlí v jiném bytě a do předmětného domu se vrátit nehodlá. Žalobce se vyklizení domáhá kvůli svému synovi pro případ, že by se chtěl znovu oženit; je rovněž zřejmé, že dům nechce využívat na výdělek z nájemného. S poukazem na nerovné postavení žalované v řešení bytové situace po rozvodu, jejího nízkého příjmu, nezaměstnanosti, délky bydlení v předmětném domě a konečně i s ohledem na obecně složitou bytovou situaci, soud žalobci odepřel výkon práva v tom smyslu, že vyklizení bytu podmínil zajištěním bytové náhrady ve formě náhradního bytu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2003, č.j. 53 Co 221/2003-104, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zopakoval právní názor obsažený v jeho rozhodnutí z 6. 5. 2002, č.j. 53 Co 36/2002-68, že bydlení žalované v nemovitosti žalobce bylo podloženo smluvním ujednáním účastníků v roce 1978 ve smyslu § 51 obč. zák. a že právním důvodem, na jehož podkladě žalovaná nemovitost užívala, byl toliko souhlas spoluvlastníků (od roku 1982 výlučného vlastníka žalobce), kteří umožnili, aby v jejich domě bydlela rodina žalobcova syna založená manželstvím uzavřeným se žalovanou. Po rozvodu manželství však žalobce projevil ohledně dalšího setrvání žalované v předmětném domě výzvou k vystěhování vůli opačnou. Tuto výzvu nelze chápat jinak, než jako odvolání souhlasu vlastníka s bydlením žalované v jeho nemovitosti, což se stalo nejpozději podáním projednávané žaloby. Za zjištěného skutkového stavu nic nenasvědčuje tomu, že mezi spoluvlastníky nemovitosti na straně jedné a žalovanou a jejím manželem na straně druhé byla uzavřena dohoda o přenechání bytu v rodinném domě ve smyslu § 390 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Navíc bydlení žalované postrádalo základní znak užívacího vztahu, tj. úplatnost ve smyslu § 168 a § 390 odst. 2 obč. zák. Při posouzení otázky, zda uplatnění nároku na vyklizení domu je v rozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že žalobcem je požadováno vyklizení bez zajištění bytové náhrady, odvolací soud vyšel z toho, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti, tudíž mu přísluší rozhodnout o tom, kdo bude tuto nemovitost užívat. Vzhledem k povaze právního důvodu, na základě něhož žalovaná v nemovitosti žalobce bydlela, je zřejmé, že jde o právní důvod, s jehož zánikem zákon nespojuje vznik nároku na zajištění bytové náhrady. Dle názoru odvolacího soudu ani mimořádné přiznání tohoto nároku není možné. Žalobci je 80 let, bytovou potřebu žalované zajišťoval od roku 1978 bez finanční protihodnoty a nenese vinu na současné osobní situaci žalované Je proto nemyslitelné přenést na žalobce břemeno tíživé bytové situace žalované, která je v produktivním věku. Sama žalovaná naproti tomu projevila laxní přístup k otázce budoucího bydlení, když teprve po dvou letech od rozvodu a jednom roce od doručení projednávané žaloby podala žádost o poskytnutí obecního bytu.



Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudní řádu (dále též jen o.s.ř. ). V dovolání namítla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které spatřuje v posouzení, zda byla ústně na dobu neurčitou uzavřena smlouva o užívání předmětné nemovitosti mezi ní a jejím bývalým manželem Ing. A. L. na straně jedné a žalobcem na straně druhé, která doposud nebyla vypovězena. Závěru, že došlo k uzavření této smlouvy, svědčí podle ní to, že se s manželem nastěhovala do předmětné nemovitosti se souhlasem žalobce, prováděli zde investice, hradili náklady spojené s provozem nemovitosti, po rozvodu manželství sama hradila za užívání částku 2.000,- Kč měsíčně a bývalý manžel uzavřel k části prostorů v domě se souhlasem žalobce podnájemní smlouvu za úplatu a tuto i danil. Kdyby se nejednalo o podnájem, pak by dle názoru dovolatelky třetí osoba hradila úplatu za užívání přímo žalobci a ten by ji musel zdanit. Pokud jde o dobu trvání smlouvy, dovolatelka odkázala na výpověď žalobce ze dne 18. 9. 2001, v níž uvedl, že za situace, kdy přijímá snachu do rodiny, nebude písemně předjímat řešení jejího bydlení pro dobu po rozvodu čerstvě uzavřeného manželství. Z toho je dle dovolatelky zřejmé, že užívání předmětné nemovitosti bylo od samého počátku zamýšleno na dobu neurčitou. Výzva žalobce, aby žalovaná byt vyklidila, však není dle jejího přesvědčení po formální ani obsahové stránce úkonem směřujícím k ukončení právního vztahu. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ke zrušení inominátní smlouvy postačí pouhé odvolání souhlasu žalobce. Podle názoru dovolatelky by muselo dojít k jejímu vypovězení, což se v dané věci nestalo. Žaloba jako procesněprávní úkon dle jejího mínění není hmotněprávní výpovědí. Dovolatelka vyjádřila svůj nesouhlas i s tím, že pro případ, kdyby měla byt vyklidit, jí nepřísluší náhradní byt, protože v předmětném domě dlouho bydlela a investovala do něj nemalé finanční prostředky ze společného jmění manželů. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále ve smyslu § 243 o.s.ř. navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné a zcela se ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. 4. 2005 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), projednal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání podle občanského soudního řádu ve znění tehdy účinném (srov. čl. II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolací soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku o bytové náhradě je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání proti výroku o povinnosti žalované vyklidit předmětný dům je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje (navzdory formulaci tohoto výroku) proti výroku obsahově shodnému s výrokem soudu prvního stupně; jde tedy o výrok, jímž bylo (fakticky) potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým v této části soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 18. 9. 2001) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením ze dne 6. 5. 2002).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože existence těchto vad řízení nebyla tvrzena ani se ze spisu nepodává, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolatelka výslovně napadá pouze právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého k zániku právního důvodu užívání domu žalovanou stačí odvolání souhlasu žalobce, případně právní posouzení otázky bytové náhrady. Zároveň však podle obsahu dovolání zpochybňuje skutkový závěr o tom, k čemu směřovala vůle žalobce, žalovaného a jeho manželky při smluvním ujednání zakládajícím právní důvod bydlení žalované v předmětném domě a co bylo obsahem projevu vůle žalobce směřujícího k ukončení tohoto vztahu.

V dovolání je tak uplatněn nejen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ale též dovolací důvod založený na námitce, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatelka z určitých skutečností dovozuje, k čemu směřovala vůle účastníků právního úkonu, z nějž je odvozován právní důvod užívání domu žalovanou) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud (soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal) nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud založil své rozhodnutí především na právním závěru, že žalované a jejímu bývalému manželovi nevzniklo k předmětným prostorám užívací, popř. nájemní právo a že k platnému uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu mezi vlastníkem a uživateli podle § 390 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném v roce 1978 nedošlo. Současně však odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že mezi uživateli a vlastníkem došlo k uzavření tzv. nepojmenované smlouvy ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák. v tehdy platném znění a že tento právní vztah byl ukončen jednostranným úkonem žalobce.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud mimo jiné dovodil, že žalované nevzniklo užívací právo opírající se o právní vztah upravený v § 390 obč. zák. ve znění účinném v roce 1978. Tento právní závěr byl založen na dovoláním nezpochybněném právním názoru, že pojmovým znakem uvedeného užívacího vztahu je úplatnost, a na (rovněž nezpochybněném) skutkovém jištění, že žalovaná a její manžel užívali dům, aniž by platili vlastníkům úhradu za jeho užívání, a nelze mu proto nic vytknout.

Rovněž nelze dovodit, že mezi uživateli a vlastníkem došlo následně k uzavření smlouvy o nájmu bytu, neboť i když ustanovení § 686 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nevyžadovalo písemnou formu nájemní smlouvy, za konkludentní projev nelze bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti. Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá, že zde byl v době od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele však nelze usoudit z jejich mlčení či z faktického užívání domu. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudcích z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, a sdílí jej i v projednávané věci.

Uvedený právní vztah nelze považovat ani za podnájem (jak se naznačuje v dovolání) neboť pojmovým znakem podnájmu je, že je odvozen od nájmu, žalobce však není ani nebyl nájemcem předmětného domu, nýbrž jeho vlastníkem (spoluvlastníkem).

Okolnost, že žalovaná se svým manželem do předmětné nemovitosti investovali nebo se souhlasem žalobce umožnili úplatné užívání této nemovitosti třetí osobě a přebírali úplatu za toto užívání, popřípadě ji i danili, nemá na uvedené závěry vliv, neboť nepostačuje pro závěr, že užívání domu žalovanou je založeno na právním vztahu přenechání bytu v rodinném domku, nájmu či podnájmu.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež se dovolatelce nepodařilo zpochybnit) vyplývá, že odvozený právní důvod, na jehož základě žalovaná užívala předmětný dům, a jejž odvolací soud posoudil jako inominátní (nepojmenovanou) smlouvu dle § 51 obč. zák., byl opřen pouze o souhlas spoluvlastníků, později žalobce jako výlučného vlastníka domu, jenž se odvíjel od existence manželství žalované se synem žalobce. Odvoláním souhlasu žalobce tento právní důvod užívání domu žalovanou zanikl, žalovaná tedy užívá dům bez právního důvodu, a proto odvolací soud nepochybil, pokud s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. uložil žalované dům vyklidit.

Dovolací soud neshledal důvodnými ani námitky směřující proti právnímu posouzení otázky bytové náhrady. Podle ustálené judikatury manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodičů druhého manžela (vlastníků) je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení § 712 a § 713 obč. zák. tu ani analogicky - ve smyslu § 853 obč. zák. - použít nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 23, pod poř. č. 170). Nejvyšší soud již také dovodil, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení § 712 ObčZ tu ani analogicky (§ 853 ObčZ) použít nelze; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 ObčZ, tedy odepřením (omezením) výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 3, pod C 323). Má-li být argumentem rozporu s dobrými mravy odepřen (omezen) výkon práva, musí být odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 59). Vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu lze vázat na zajištění bytové náhrady za předpokladu, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 6, pod C 549).

Odvolací soud při posouzení otázky, zda povinnost k vyklizení má být vázána na zajištění bytové náhrady, z uvedené judikatury vycházel a ani dovolací soud nemá důvod se od ní odchýlit. Odvolací soud vzal v úvahu žalovanou zdůrazňovanou délku doby bydlení v předmětném domě i péči o dům a investice do něj ze společného jmění žalované a jejího manžela, na druhé straně však důvodně přiznal rozhodující význam věku žalobce, jeho oprávněným zájmům vlastníka, který umožňoval žalované bezplatné užívání domu od roku 1978 a nenese vinu na její současné sociální situaci, jakož i možnostem a snaze žalované opatřit si náhradní bydlení. Nelze tudíž odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost závěru, že zjištěné okolnosti případu ani poměry obou účastníků neodůvodňují vázat vyklizení žalované na zajištění bytové náhrady a jeví se z hlediska dobrých mravů jako dostačující oddálit okamžik vyklizení a předání předmětné nemovitosti určením delší v daném případě šestiměsíční lhůty k vyklizení, počínající od právní moci napadeného rozhodnutí.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu má úspěšný žalobce právo vůči žalované (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř.), spočívají v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady hotových výdajů ve smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. května 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předseda senátu

za předsedkyni senátu, která je na lázeňské

léčbě:

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.