26 Cdo 1004/2001
Datum rozhodnutí: 13.05.2002
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1004/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. A., a 2) I. A., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných M. Ch., zastoupeného opatrovnicí L. B., vyšší soudní úřednicí Obvodního soudu pro Prahu 6, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 84/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 19 Co 431/2000-122, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 19 Co 431/2000-122, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. dubna 2000, č. j. 18 C 84/98-103, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. dubna 2000, č. j. 18 C 84/98-103, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu 1+3 s příslušenstvím, č. 17, I. kategorie v 5. patře domu č. p. 1172 v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr skončí posledním dnem měsíce, v němž nabude právní moci toto rozhodnutí , žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. června 1999, č. j. 18 C 84/98-68, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 16 Co 423/99-86, a věc mu byla se závazným právním názorem vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 19 Co 431/2000-122, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jen tak, že spolu se žalovanými je povinen zaplatit společně náklady řízení i vedlejší účastník ; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že již na počátku roku 1997 se žalovaná v důsledku problémů v manželství přestěhovala z předmětného bytu do bytu v B. p. B., že žalovaní a vedlejší účastník se dne 5. srpna 1997 dohodli na výměně předmětného bytu a bytu o velikosti 1+1, II. kategorie, nacházejícího se v přízemí obytného domu čp. 84 v P. (dále jen vyměňovaný byt ), jehož nájemcem byl vedlejší účastník, že dne 6. srpna 1997 podal žalovaný a vedlejší účastník u Místního úřadu městské části P. žádost o schválení dohody o výměně bytu, a že dne 20. října 1997 Místní úřad městské části P. souhlas k dohodě o výměně bytu odmítl udělit. Současně rovněž zjistily, že asi po uplynutí jednoho měsíce od uzavření dohody o výměně bytu se bez souhlasu pronajímatele (žalobkyně) do předmětného bytu nastěhoval vedlejší účastník se svými prarodiči, a že v předmětném bytě takto bydleli nejméně od léta 1997 do jara 2000. Na základě uvedených zjištění pak soudy obou stupňů usoudily na naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ), neboť žalovaní ve smyslu citovaného ustanovení hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že vedlejšímu účastníku umožnili faktickou realizaci dohody o výměně bytů za situace, kdy o jejím povolení nebylo ještě rozhodnuto , jak to vyjádřil odvolací soud. Jestliže k dohodě o výměně bytu nebyl udělen písemný souhlas pronajímatele ve smyslu § 715 věty první a druhé obč. zák. (a to ani postupem podle § 715 věty třetí obč. zák.), pak podle názoru odvolacího soudu nebyli žalovaní a vedlejší účastník oprávněni chovat se tak, jako by se jejich dohoda stala již perfektní . Odvolací soud navíc rovněž dovodil, že považuje-li se ve smyslu § 719 odst. 1 obč. zák. podnájem pronajatého bytu nebo jeho části bez písemného souhlasu pronajímatele za porušení povinnosti podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze za porušení povinnosti ve smyslu citovaného ustanovení pokládat i realizaci dohody o výměně bytu ještě před udělením písemného souhlasu pronajímatelů podle § 715 obč. zák. Protože odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nezjistil žádné důvody zvláštního zřetele hodné, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaným postačí při vyklizení poskytnout ve smyslu § 712 odst. 5 věty první obč. zák. toliko přístřeší (nikoliv náhradní byt podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. namítli, že v odvolacím řízení vzhledem ke svému poměru k věci rozhodovala vyloučená soudkyně; předsedkyně odvolacího senátu JUDr. E. I. totiž nepřipustila zpochybnění právního názoru vysloveného odvolacím senátem za předsednictví jejího manžela JUDr. F. I. ve zrušujícím usnesení ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 16 Co 423/99-86. Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. napadli správnost skutkového zjištění, že vedlejší účastník (spolu se svými prarodiči) se nastěhoval do předmětného bytu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadli nejen právní závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž i závěr o přisouzené bytové náhradě ve formě přístřeší. Především namítli, že výměna bytu nebyla realizována, neboť do vyměňovaného bytu se nikdy nenastěhovali; navíc od dohody o výměně bytu vzhledem ke zlepšeným poměrům v manželství ve smyslu § 716 odst. 2 obč. zák. odstoupili. Kromě toho z pohledu dosavadní judikatury nelze poskytnutí dočasného přístřeší v jedné místnosti předmětného bytu prarodičům vedlejšího účastníka (starým lidem ve věku 80 let) do doby pravoplatného vyřešení výměny bytu pokládat za hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.; mohlo jít o pochybení (nikoliv však hrubé porušení povinností), kterého se žalovaní mohli dopustit ve složité až kritické situaci, která nastala v jejich manželství. I kdyby o takovou situaci šlo, měl se odvolací soud s ohledem na odstěhování prarodičů vedlejšího účastníka z předmětného bytu na jaře 2000 zabývat posouzením, zda vzhledem k odstranění protiprávního stavu není výpověď z nájmu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Jde-li o přisouzenou bytovou náhradu, namítli, že ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. jim přísluší náhradní byt (nikoliv toliko přístřeší podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.).

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání, které je přípustné, bylo zamítnuto. Dodala, že i kdyby platilo skutkové tvrzení žalovaných, že nouzově a dočasně umožnili vedlejšímu účastníku a jeho prarodičům užívání bytu, pak by šlo o podnájem bez souhlasu pronajímatele a tudíž o hrubé porušení povinností nájemce bytu.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. listopadu 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže, jako v projednávané věci, odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a f/ o.s.ř. žalovaní nenamítli a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda řízení je postiženo vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., jestliže v odvolacím řízení spolurozhodovala soudkyně (předsedkyně senátu) JUDr. E. I., která jako manželka JUDr. F. I., pod jehož předsednictvím rozhodl odvolací soud zrušujícím usnesením ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 16 Co 423/99-86, údajně nepřipustila zpochybnění právního názoru vysloveného v uvedeném zrušujícím usnesení.

Podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce (nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát). Přitom pro přípustnost dovolání je nerozhodné, zda k vadě řízení podle citovaného ustanovení došlo před odvolacím soudem nebo před soudem prvního stupně.

Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 18 odst. 1 o.s.ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů a proto zákonná úprava v ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce - soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, včetně příbuzenských vztahů soudců, kteří (spolu)rozhodovali v konkrétní věci v různých obdobích (tímto důvodem argumentují v dovolání žalovaní), nejsou způsobilé založit podjatost soudce - nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných, v občanském soudním řádu upravených procesních institutů. Stejným způsobem byly uvedené otázky judikovány v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a ani v projednávané věci se dovolací soud od uvedeného názoru neodchyluje. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, je dán důvod přípustnosti dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. - takové rozhodnutí trpí tzv. zmatečností. Přitom dovolací soud posuzuje otázku vyloučení soudce bez ohledu na to, zda skutečně bylo o vyloučení rozhodnuto postupem podle § 16 o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudkyně odvolacího soudu JUDr. E. I., jíž se námitka podjatosti týkala, ve vyjádření k uvedené námitce ze dne 26. března 2001 uvedla, že k věci, účastníkům ani jejich právním zástupcům nemá žádný vztah, neví o okolnostech, které by mohly vzbuzovat pochybnost o její nepodjatosti .

Nelze - li poukazem na okolnost, že soudce odvolacího soudu, který v konkrétní věci (spolu)rozhodoval následně, je manželem soudce, který v této věci rozhodoval v dřívější době, zpochybnit nestrannost odvolacího soudu a není - li důvodu pochybovat o pravdivosti vyjádření soudkyně, která u odvolacího soudu v dané věci (spolu)rozhodovala, že nemá žádný vztah nejen k věci, nýbrž ani k účastníkům a k jejich zástupcům, nelze dovodit, že by u odvolacího soudu (spolu)rozhodovala vyloučená soudkyně. Za této situace nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. nepřipustil (naopak návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl). Otázku přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nebylo zapotřebí řešit již proto, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. i jejich obsahovou konkretizací. O vadách podle § 237 odst. 1 o.s.ř je pojednáno výše; tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.

Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).

Žalovaní se mýlí, tvrdí-li, že skutkové zjištění o nastěhování vedlejšího účastníka a jeho prarodičů do předmětného bytu (v létě 1997), nemá oporu v provedeném dokazování. Tak samotný žalovaný již u prvního jednání soudu prvního stupně dne 28. května 1998 jako účastník řízení mimo jiné vypověděl, že souhlasil s tím, aby se pan Ch. k nám (tj. do předmětného bytu) nastěhoval . Rovněž vedlejší účastník M. Ch. při témže jednání potvrdil, že požádal žalovaného o možnost nastěhování se (i s prarodiči) k němu do bytu, a že v předmětném bytě bydlí s jeho svolením. Také z výpovědi žalované vyplynulo, že v ř. bytě je jedna místnost pronajata prarodičům pana Ch. . Svědek J. L., dědeček vedlejšího účastníka, u jednání soudu prvního stupně dne 22. dubna 1999 rovněž potvrdil, že s manželkou a vnukem (vedlejším účastníkem) bydlí v předmětném bytě. Konečně i svědkyně Ing. S. R., zaměstnankyně Místního úřadu městské části P., vypověděla, že při šetření dne 10. září 1997 bylo zjištěno, že v předmětném bytě již bydleli prarodiče vedlejšího účastníka a zřejmě i samotný vedlejší účastník, který měl být v době šetření v práci. Z uvedeného vyplývá, že skutkové zjištění o nastěhování vedlejšího účastníka do předmětného bytu vyplynulo nejen z výpovědí zmíněných svědků, nýbrž i z účastnických výpovědí samotných žalovaných a také z výpovědi vedlejšího účastníka. Toto skutkové zjištění tak má oporu v provedených důkazech, které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a přitom v jejich hodnocení není logický rozpor; odvolací soud tak vycházel při posouzení věci ze zjištění, jež vyšla najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o odpověď na otázku, zda na základě učiněných skutkových zjištění lze usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Jde tak o posouzení, zda v chování žalovaných, kteří sice po uzavření dohody o výměně bytu, avšak před zaujetím stanoviska žalobkyně (pronajímatele) k uvedené dohodě ve smyslu § 715 věty první a druhé obč. zák., umožnili nastěhování vedlejšího účastníka (s jeho prarodiči) do předmětného bytu, lze spatřovat hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Pro případ, že právní závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je správný, půjde následně rovněž o posouzení správnosti napadeného rozhodnutí v otázce přisouzené bytové náhrady. Naopak v dovolacím řízení nebude zapotřebí řešit otázky, zda dohoda o výměně bytu byla s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním realizována (ještě před udělením souhlasu pronajímatele žalobkyně) i žalovanými, a zda žalovaní ve smyslu § 716 odst. 2 obč. zák. platně od uvedené dohody odstoupili; pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. totiž uvedené otázky, a to i s přihlédnutím k otázkám, jež dovolacímu přezkumu podléhají, nemají žádný právní význam.

Ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ věty před první větnou čárkou obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování podle citovaného ustanovení z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.

Žalovaným se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového zjištění, že ještě před zaujetím stanoviska k uzavřené dohodě o výměně bytu žalobkyní jako pronajímatelem, konkrétně v letních měsících roku 1997, umožnili nastěhování vedlejšího účastníka (a jeho prarodičů) do předmětného bytu. Ve světle toho, co je ohledně ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ věty před první větnou čárkou obč. zák. uvedeno v předchozím odstavci, obstojí - s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním - právní závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, tj. závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.; žalovaní totiž tím, že umožnili užívání bytu vedlejšímu účastníku (a jeho prarodičům) ještě před zaujetím stanoviska žalobkyně k dohodě o výměně bytu (§ 715 věta první a druhá obč. zák.), hrubě porušili ve smyslu citovaného ustanovení své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Navíc považuje-li se ve smyslu § 719 odst. 1 obč. zák. podnájem pronajatého bytu nebo jeho části bez písemného souhlasu pronajímatele za porušení povinnosti podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze za porušení povinnosti ve smyslu citovaného ustanovení pokládat i umožnění nastěhování vedlejšího účastníka (a jeho prarodičů) do předmětného bytu sice po uzavření dohody o výměně bytu, avšak ještě před zaujetím písemného stanoviska pronajímatelů ve smyslu § 715 věty první a druhé obč. zák. k dohodě o výměně bytu. V tomto ohledu tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Jiná je však situace, jde-li o posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.; dovolatelé odvolacímu soudu absenci právního posouzení věci z hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vytkli. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné jen tehdy, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Z uvedeného však současně vyplývá, že byly-li takové okolnosti tvrzeny, resp. jako v daném případě i prokázány (soudy obou stupňů vzaly totiž za prokázáno, že od jarních měsíců roku 2000 vedlejší účastník /a ani jeho prarodiče/ v předmětném bytě nebydlí, a že od této doby zde bydlí pouze žalovaný se synem), a soud se přesto posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval, nelze jeho právní posouzení pokládat za správné. Přitom podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura) rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; jako okolnosti, jež mohou mít právní význam pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., se zde příkladmo uvádějí zjištěný věk, zdravotní stav, důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí, popřípadě další skutečnosti. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Přestože byly v řízení tvrzeny a dokonce i prokázány (srov. skutková zjištění uvedená na jiném místě tohoto odůvodnění) okolnosti, které mohou mít význam při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením věci podle citovaného ustanovení nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. použit opodstatněně.

Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Vzhledem k důvodům, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů, bylo předčasné zabývat se otázkou bytové náhrady pro žalované (ve smyslu § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. května 2002

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu