26 Cdo 10/2003
Datum rozhodnutí: 21.10.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 10/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. G., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 202/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002, č. j. 51 Co 143/2002-30, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2002, č. j. 51 Co 143/2002-30, potvrdil rozsudek ze dne 17. 12. 2001, č. j. 38 C 202/2001-14, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovanému vyklidit byt č. 19, druhé kategorie, sestávající z kuchyně a pokoje s příslušenstvím, v šestém podlaží domu č. p. 1207 v P., k. ú. N. (dále předmětný byt nebo byt ) a vyklizený žalobkyni odevzdat do šesti měsíců od právní moci rozsudku; současně oba soudy rozhodly o nákladech řízení.



Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu. K námitce žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně uvedl, že i když ke dni podání žaloby, resp. ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nebyla žalobkyně aktivně legitimována, neboť k předmětnému bytu svědčilo právo nájmu a posléze právo na bydlení ve smyslu ustanovení § 712a obč. zák. manželům V. a V. G., s jejichž souhlasem žalovaný byt užíval, byl tento nedostatek ke dni rozhodování odvolacího soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) zhojen, neboť nájemní poměr jmenovaných skončil dne 1. 2. 2002 a jejich právo na bydlení dnem 4. 2. 2002; dnem 5. 2. 2002 tak vstoupila žalobkyně do právního postavení pronajímatele, a protože s dalším bydlením žalovaného v bytě nesouhlasí, je žaloba důvodná. S ohledem na poměry žalovaného odvolací soud vázal jeho povinnost k vyklizení na šestiměsíční lhůtu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o tvrzení, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, a v němž namítl nesprávnost právního posouzení věci. Dovolatel má za to, že nebyla-li žalobkyně v době podání žaloby věcně legitimována (jak konstatoval i odvolací soud), nebyla splněna jedna z podmínek řízení, a sice dostatek aktivní věcné legitimace . Poukazuje na to, že podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, a že podle § 104 odst. 2 o. s. ř. platí, že jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Dovozuje, že nedostatek aktivní věcné legitimace je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení , a že povinností soudu prvního stupně bylo učinit vhodná opatření, zejména odročit jednání na dobu, kdy žalobce opětovně vstoupí do práv k předmětnému bytu . Podle názoru dovolatele, rozhodl-li soud prvního stupně v době, kdy nemělo řízení pro nedostatek podmínek řízení proběhnout, byl odvolací soud povinen postupovat podle § 221 o. s. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Dovolatel dále uvádí, že pokud odvolací soud zastává názor, že nedostatek podmínek řízení, který provázel celé řízení před soudem prvního stupně, je možné zhojit i v odvolacím řízení , je takovýto názor v rozporu s ustanovením § 104 odst. 2 věty druhé, § 205 odst. 2 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soud vytýká nesprávnost jeho postupu a to, že nesprávně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., a nesprávně toto ustanovení vyložil . Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.



Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.



Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu uvedených ustanovení nelze usoudit již proto, že námitky dovolatele se týkají výkladu a aplikace procesních předpisů, nikoliv právní otázky z oblasti hmotného práva. Pro úplnost lze dodat, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce nelze pokládat za nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 o. s. ř., ale může být pouze důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.



Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání žalovaného nelze opřít o žádné platné procesní ustanovení. Nejvyšší soud proto musel dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a z paušální částky náhrady ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. října 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu