26 Cdo 10/2001
Datum rozhodnutí: 31.10.2001
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 53 odst. 2 písm. c) předpisu č. 41/1964Sb., § 712 odst. 5 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 10/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované J. R., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 13 C 141/95, o dovolání žalované a L. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2000, č. j. 22 Co 225/2000-122, takto:

I. Dovolání Libuše Sedmerové se odmítá.

II. Dovolání žalované se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28.8.2000, č. j. 22 Co 225/2000-122, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu I. stupně) ze dne 23.9.1999, č. j. 13 C 141/95-97, jímž soud I. stupně vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku byt IV. kategorie skládající se z kuchyně a pokoje v přízemí domu čp. 1654 v P. a vyklizený jej předat žalobci , a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V pořadí první zamítavý rozsudek soudu I. stupně ze dne 9.12.1997, č. j. 13 C 141/95-48, byl k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne 25.3.1999, č. j. 22 Co 121/99, 122/99-83, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud stejně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že žalované nebyl předmětný byt nikdy řádně přidělen a nezískala k němu právem chráněný důvod užívání. Právní titul pro užívání bytu na neomezenou dobu nezajistil ani souhlas orgánu pověřeného hospodařením s byty (podle právní úpravy platné do 31.12.1991), aby předmětný byt dočasně užívala jako přístřeší, tj. jako krátkodobé a přechodné provizorium. Protože žalovaná nemá právní důvod pro bydlení v bytě a účel přístřeší byl již vyčerpán, neshledal odvolací soud ani rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), pro který by bylo možno odmítnout výkon práva žalobce, protože by tím byla naopak poskytnuta ochrana bydlení žalované bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná a její sestra L. S. (podle obsahu dle § 41 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná výslovně uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Namítla, že přidělení přístřeší jí a jejímu manželovi v roce 1981 mělo zcela jiný obsah, než má přístřeší ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák. (ve znění účinném od 1.1.1992). Poukázala přitom na skutečnost, že organizace hospodařící s bytovým fondem do roku 1991 jí předmětný byt ponechala jako přístřeší i bez ohledu na dočasnost deklarovanou v § 53 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a orgány státní správy odmítaly řešit její žádost o přidělení bytu právě s odůvodněním, že již má byt přidělený, přičemž bylo poukazováno na dohodu o odevzdání a převzetí bytu ze dne 26.1.1981, která byla uzavřena na základě rozhodnutí ONV v P., zn. Byt-20-1654-Ptů/81, ze dne 16.1.1981, s tím, že jsou předmětný byt oprávněni užívat jako byt, a nikoliv jen jako přístřeší. Důvod, proč jim byl daný byt přidělen jako přístřeší, spatřuje také v tom, že se jednalo o byt po emigrantech z ČSSR po roce 1968, organizace hospodařící s bytovým fondem proto neměly ujasněno, zda jejich právo užívat byt zaniklo, či nikoliv a odmítaly jim předmětný byt přidělit. Rovněž tak jejich žádost o přidělení bytu, kterou již v roce 1970 podala s později zesnulým manželem, nebyla nikdy vyřízena. Odvolacímu soudu pak vytýká, že k těmto skutečnostem prokázaným v řízení nepřihlížel. Bylo by proto v rozporu s dobrými mravy, aby v současné době nesla následky špatného a chybného způsobu hospodaření socialistických organizací a ONV v Praze 2 s bytovým fondem v dobách socialismu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

L. S. v dovolání poukázala na okolnosti případu, složitou sociální situaci žalované a její zdravotní problémy, v důsledku kterých potřebuje její pomoc, kterou jí za daného stavu, kdy bydlí vedle sebe, může poskytnout. Žádá dovolací soud, aby k těmto skutečnostem přihlédl.

Žalobce navrhl, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné odmítnuto, nebudou-li shledány důvody podle § 237 odst. 1 o. s. ř.

Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28.8.2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o. s. ř. srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolací soud se předně zabýval dovoláním L. S. a dospěl k závěru, že tato k podání dovolání v této věci není osobou oprávněnou. Z ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovolání může podat účastník původního řízení. V tzv. řízení sporném, kterým je i řízení v projednávané věci, jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný), tj. ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a ten, koho navrhovatel v návrhu označil za odpůrce. Tato definice účastníka řízení, obsažená v § 90 o. s. ř. větě před spojkou nebo se uplatní i v dané věci. Protože L. S. nebyla účastníkem řízení, Nejvyšší soud ve smyslu § 243b odst. 4 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. její dovolání odmítl.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalované.

Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatuje, že dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1, 2 o. s. ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým soud I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 242 odst. 1, 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. a k tzv. jiným vadám řízení podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.; zmíněné vady však žalovanou namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že předmětný byt žalované nebyl nikdy řádně přidělen a nezískala k němu právem chráněný důvod užívání , který by vyklizení bránil , a že jí právní titul k užívání na neomezenou dobu nezajistil ani souhlas orgánu, který podle právní úpravy platné do 31.12.1991 byl pověřen hospodařením s byty (aby předmětný byt dočasně užívala jako přístřeší). Dále rovněž uvedl, že na tom nemohlo nic změnit ani to, že organizace spravující bytový fond se často nechovala jako řádný správce, v bytech přenechaných jako přístřeší ponechávala občany bydlet dlouhodobě a stejně dlouhodobě nebyly řešeny žádosti o přidělení bytů (viz č. l. 3 rozsudku odvolacího soudu).

O nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) se jedná tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na daný skutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil. Námitkou, že přidělení přístřeší podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (§ 53 odst. 2 cit. zákona) mělo zcela jiný obsah než přístřeší podle § 712 odst. 5 obč. zákona (ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1.1.1992), dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (dobré mravy), a stejnou námitku činí i ohledně výše uvedených okolností celého případu, přičemž za rozpor s dobrými mravy považuje to, že by v současné době nesla důsledky špatného a chybného způsobu hospodaření socialistických organizací s bytovým fondem.

Podle § 53 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, muselo být občanům uvedeným v § 53 odst. 1 písm. a/ a b/ poskytnuto přístřeší do doby než si opatří řádné ubytování (např. pokoj v hotelu nebo ubytovně) . Podle § 712 odst. 5 obč. zák. (ve znění účinném od 1.1.1992) se přístřeším rozumí provizorium do doby než si nájemce opatří řádné ubytování . Z uvedeného je zřejmé, že definice přístřeší (jako bytové náhrady svého druhu) podle obou právních předpisů jsou obsahově v podstatě shodné a nelze z nich vyvodit jiný závěr, než že jak podle předchozí, tak i nyní platné právní úpravy je přístřeší pouze dočasným opatřením, jehož účelem je zajištění potřeby bydlení vyklizované osoby do doby než si opatří řádné ubytování. Současně ze znění obou zákonných ustanovení jednoznačně vyplývá, že zajištění řádného ubytování je především věcí vyklizované osoby (viz slova než si opatří ) a samotná její neúspěšnost při zajišťování řádného ubytování neznamená, že jí přístřeší musí být poskytováno po neomezenou dobu. Doba poskytování přístřeší není žádným právním předpisem stanovena a je nutno ji posuzovat v každém jednotlivém případě podle konkrétních okolností. Bylo-li v případě dovolatelky již v roce 1980 soudem pravomocně rozhodnuto, že je povinna (tehdy ještě společně s později zemřelým manželem) předmětný byt vyklidit a následně v roce 1981 jí (jim) byl tento byt přidělen jako přístřeší a jako takový ho užívá již po dobu dvaceti let, rozhodl odvolací soud správně, že by bylo za daných okolností v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), odmítnout výkon žalobcova práva, protože by tím byla naopak poskytnuta ochrana bydlení žalované bez právního důvodu. Poměry žalované byly zohledněny již tím, že její povinnost vyklidit předmětný byt byla určena lhůtou delší, než stanoví § 160 odst. 1 o. s. ř. pro splnění povinnosti. Nelze proto přisvědčit ani námitce dovolatelky, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby v současné době nesla důsledky špatného a chybného způsobu hospodaření socialistických organizací s bytovým fondem .

Možnost vázat vyklizení bytu užívaného bez platného právního titulu bydlení na zajištění bytové náhrady přitom není použitím § 3 odst. 1 obč. zák. v zásadě vyloučena. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 5, vyslovil právní názor, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být vázáno výjimečně na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.) nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. V souzené věci ale o takovýto případ nejde. Dovolatelka si musela být vědoma toho, že předmětný byt od roku 1981 užívá pouze dočasně jako přístřeší. V žádném případě tedy v tomto bytě dlouhodobě nebydlela v přesvědčení, že jí svědčí platný titul bydlení, což konečně ani netvrdila.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, ale s ohledem na obsah dovolacího vyjádření žalobce Nejvyšší soud neshledal, že by náklady vynaložené na odměnu za úkon právní služby advokáta, který toto vyjádření sepsal, bylo možno považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Námitka nepřípustnosti dovolání, obsažená ve vyjádření k dovolání žalované, není totiž opodstatněná. Této procesní situaci odpovídá podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Neúspěšné dovolatelce L. S. žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a k jejímu dovolání ani vyjádření podáno nebylo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 31. října 2001

JUDr. Michal M i k l á š , v.r.

předseda senátu